Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Denní zamyšlení, středa (27. dubna 2016)

Z mnoha snů pochází marnost a množství slov. Měj tedy bázeň před Bohem. Kazatel 5,6 J
 
Hloupým sporům o rodokmeny, rozbrojům a hádkám o Zákon se vyhýbej. Jsou zbytečné a k ničemu. Titovi 3,9
 
Dobrého rána, milí bratři a milé sestry v Kristu!
 
Dnešní starozákonní heslo je vzato z knihy Kazatel(e), tradičně připisované velemoudrému králi Šalamounovi, což je velmi zajímavý a docela netradiční spisek SZ. Z jedné strany jej totiž lze vidět jako knihu plnou skepse (ba až nihilismu?) tradičně chápanou coby dílo stárnoucího či již starého panovníka, na straně druhé jako vynikající filosofický spis krále – filosofa na trůně... „Marnost nad marnost, pravil Kazatel,“ slova z knihy stále znovu opakovaná a přece vždy přesná a výstižná! Člověk, který má za základ jen sám sebe, který se chce propracovat (tak Kazatelův termín „pachtění“!) k slávě časné i věčné a k nesmrtelnosti, bude nakonec zklamán... ale padne-li jistota člověka v sobě samém, kde potom hledat onu pravou jistotu? Je jedinou lidskou jistotou smrt, jak nám sugestivně tvrdívají atheisté? Není naopak a nakonec jedinou lidskou jistotou vztah k Bohu, vztah víry, jak to poznává věřící člověk? „Kazatel“ – hebr. „qohelet“ dosl. znamená „shromažďovatel“ či „budovatel církve“ (od hebr. „kahál“, tj. „shromáždění“, „církev“ – tak Luther), to není spisek, který chce bořit, nýbrž budovat; ovšem budovat lze jen tehdy, nechám-li si zbořit všechny své (!) představy o Bohu, jen pak totiž může mluvit Bůh sám... Slovo „qohelet“ je vlastně gramaticky femininum (v hebr. se tak ovšem běžně označují činnosti: „soferet“ = „písařství“, resp. „písař“, pak vlastně „shromažďování“), což ukazuje na žensky útěšnou (nikoli mužsky bořivou) roli knihy...
 
A jedno z hlubokých Kazatelových mouder je i náš dnešní verš, který dosl. zní: „Neboť v-mnoha snech [je] i pomíjivosti, a [ve-]slovech prázdnota, pročež Boha se boj!“
 
První zajímavou věcí je dvojina toho, co v posledku nevede ke smyslu (neumí smysl dát) či vede k ne-smyslu – sny = představy a slova/skutky = naplňování oněch představ... Patří k člověku, že sní a představuje si (svou lepší) budoucnost – člověk, který již nesní a po ničem netouží, jakoby byl již mrtev za života (oživlou mrtvolou), jenže při všem tom snění si člověk musí být vědom toho, že (bá)snění a (b)dění jsou dvě odlišné věci... že mé představy jsou jen a pouze moje představy, tudíž se musím jednak přičinit o to, aby se naplňovaly, jednak umět tyto přehodnotit, nenaplňují-li se vůbec, anebo naplňují-li se tak, jak to nečekám.
 
Pro sny je použito hebr. slova „chalomót“ (množ. čís.) od slovesa „ch-l-m“, přičemž toto sloveso má jak význam „zdáti se“, „mýti sen“, tak ovšem i význam „nabývat síly“; vedle toho se zde ozývá i slůvko „chalámót“ s nebývale širokými významy – „ibišek“ (či „ibišková šťáva“), „vaječný žloutek“ či „bílek“ nebo růžovokvětá léčivá bylina s krásným názvem: „pros-kurník (lékařský)“... Jednoznačně tak bylo pro starého hebrejce snění posilou: jak snění při spánku posilou fyzickou, tak snění v bdělém stavu zase posilou psychickou (a snění náboženské nakonec i posilou/potěchou duše). Jako ibiškový nápoj, vaječná omeleta nebo i léčivý výluh s proskurníku umějí člověka postavit fyzicky na nohy, tak podobně dobré myšlenky umějí být člověku psychickou vzpruhou. Ovšem jako se léčiva nesmějí podceňovat – neměla by účinnost, anebo přehánět – mohla by člověka otrávit, právě tak se obojí nesmí dít ani s představami: nedostatek představ vede k rezignaci, nadbytek k žití toliko v představách (zvl. u starších lidí ve vzpomínkách). Podobně jako se dobré léky mohou stát zlými drogami, mohou se i představy stát pány nad člověkem, býti tím, čemu člověk otročí a podřizuje všechno (a běda, když se mu rozpadnou!).
 
Důležité je zde ono Kazatelovo super-slůvko „marnost/pomíjivost“, herb. „hebel“, tedy „klam“, „mam“, „šal“, „přelud“, „zdání“, „opar“, „mlha“ atp. V tomto slově se ozývá i jméno prvního zbytečně a ne-smyslně zavražděného Ábela (hehr. „Heb/vel“), kráčí tudíž o to, co samo o sobě žádný smysl nemá a co si jej rozhodně neumí dát, co jej může pouze a jen dostat od Jiného!
 
Představy pak dříve či později vedou k tomu, že je člověk naplňuje, zde užité hebr. „dávar“ nás svým dvojím obsahem upozorňuje na to, že je jedno děje-li se tak slovy či skutky (poněvadž obojí pro starého hebrejce patřilo vždy již neodmyslitelně k sobě).
 
Vzpomeňme, že se zde ozvaly všechny tři roviny, kde může člověk páchat hřích: myšlenky, slova i skutky, přičemž platí, že druhé stupňuje první!
 
Avšak člověk nesmí být člověkem (bá)snění, nýbrž (b)dění... „Máme se Boha bát...“ To je to, oč v posledku jde! Martin Luther přesně těmito slovy začíná ve svém Malém (resp. Menším) katechismu výklad ke každému z Desatera přikázání... Máme si umět nechat Bohem zbořit každičkou svou představu (aby Bůh mohl jednat!), a tím spíše nemáme mít žádnou svou představu Boha... Ano, Boha máme brát a chápat tak, jak se nám sám zjevuje... A všimněte si, tady tváří v tvář našemu hříchu není žádná jasná představa (ani ta ohnivého pekla), nýbrž existenciální (o)třes před Tím, kdo mne neskonale převyšuje! Boha se bát znamená umět se dát Jeho cestou... „Buď vůle Tvá,“ tomu nás Ježíš naučil, abychom se to modlili!
 
***
 
Verš z NZ pak zní: „Hloupým/prázdným dohadům a genealogiím (rodokmenům) a zákonickým svárům se vyhýbej, jsou totiž neužitečné a marné.“ Heslo novozákonní přece krásně doplňuje verš ze SZ. Jedná se o slovo z Pavlových pastorálních epištol, jejichž napomenutí chtějí být radami navýsost praktickými, a taková je i rada dnešní: V NZ je mnoho veršů napsáno o tom, jak se první církev přela o to, co je potřeba dodržovat z ustanovení SZ a co nikoli, zvl. o pokrmy, obřízku atd.; jenže důležitý je Kristus! Nejde tedy o to, kdo je z jakého rodu (jestli je žid či pohan), ani o to, jí-li maso s krví atd., nýbrž o lidskou víru, důvěřuje-li Ježíši Kristu, že je to jeho Spasitel!
 
Křesťané se v dějinách uměli „theologicky“ přít o ledasjaký detail: Ale ne(z)mizel tím z církve Kristus, takže POZOR NA TO!
 
***
 
Pane, uč nás to podstatné znát, a dej nám pocítit, že nás máš rád, zbytečného pak rač nás vystříhat. Amen!
 
***
 
Z theologické konference a končin bezprostředně pod Malou Fatrou Vás zdraví a Boží požehnání Vám přeje
 
bratr Tomáš
 
Zobrazeno 639×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio