Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Denní zamyšlení, středa (6. dubna 2016)

Hospodin mě poslal potěšit všechny truchlící. Izaiáš 61,1.2
 
Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali. Marek 16,9-10
 
***

Dobrého rána, přátelé Boží v Kristu!
 
***
 
Dnešní starozákonní heslo je nádherným prorockým slovem – čistým evangeliem – a vyjádřením se o Boží milosti, jíž je proto třeba nést jako radostnou zvěst do světa. Zvěst našeho hesla je pro poslední (56. - 66.) kapitoly knihy Izaiáš typická: Prorok zde předjímá, že návrat z babylónského zajetí, který mnozí tehdejší židé chápali bezmála jako konečnou nápravu světa, právě takovouto nápravou nebude... Ano, židé se sice navrátí do své země a v tom bude obrovská Boží milost, avšak lid to v konečném důsledku nedovede ke změně smýšlení a k úplnému přilnutí k Hospodinu... Babylónské zajetí tak sice je dějinným milníkem, ovšem a právě jen dějinným, po němž čas, a tudíž i dějiny spásy, běží dál... pročež se tu otevírá výhled k ještě mocnějšímu Božímu zásahu, k příchodu Božího pomazaného – Mesiáše, který jednak nejenže prvně ukáže cestu k nápravě světa, ale sám se touto cestou stane, jednak na konci dějin tuto vše-nápravu sám vykoná... Naše 61. kap. a zvl. její úvod tedy předjímají příchod Ježíše Krista!
 
Když se člověk podívá na naše heslo, jak jej uvádějí Ochranovští, dojde mu, že při výběru hesla došlo k ohromné elipse (výpustce), kdy je původně velmi Bohatá zvěst oněch dvou veršů značně zredukována, přičemž dosl. znějí:
 
„(Duch Pána-mého Hospodina nade mnou, pročež [mesiášsky] pomazal) Hospodin mě, abych rozhlašoval (radostné zvěsti [evangelia] trýzněným/poníženým/pokorným, poslal mě, abych obvázal [a vyléčil] těm, kdo mají zlomené srdce,  abych vyhlásil [vy-volal] zajatcům svobodu [ale i myrhový balzám či vlaštovka] a spoutaným otevření žaláře,)
(abych vyhlásil [vy-volal] milostivé léto kvůli Hospodinu a den pomsty našeho Boha kvůli) potěšení všech smutných/truchlících. “
 
Všechno, co prorok předpovídá, bude dílem Ducha, to je prvním prorockým ujištěním, jež můžeme slyšet... O Duchu se toho sice dá říci hodně, ale vzhledem k jeho nesmírné šíři a aktivitě je to přece jen málo... Zde však Duch Hospodinův představuje onu mateřskou stránku Hospodina (v hebr. ženského rodu), Boha coby Boha milostivého, milosrdného, laskavého, odpouštějícího, objímajícího atd. Theologové (zejm. Hans Urs von Bathasar) rovněž přišli na ten paradox, že Ducha svatého někdy vnímáme, až jako „toho třetího v Trojici“, ačkoli On je vlastně „ten První“, kdo nám poznání Boha vůbec umožňuje, protože nelze poznávat jinak, nežli „v Duchu a pravdě“ (srov. J 4,23).
 
Celý náš text pak je vlastně přímou řečí, která sumarizuje obsah poslání toho, v kom Boží Duch přebývá, kdo je dokonale naplněn Duchem, a proto jeho dokonalým dárcem i nástrojem... Přímá řeč Božího služebníka, kdy je prorok jen jakýmsi „médiem“ této řeči, je pro Izaiášovy prorocké promluvy o spáse rovněž typická: srov. např. Iz 42,1-4 a 49, 1-6. Ano, Ježíš Kristus, coby druhá osoba Trojice mohl být a byl slyšet již ve SZ! A tak mimoděk můžeme zaslechnout veliké tajemství, že naše spása je opravu dílem celé Božské Trojice – všech tří Božských osob!
 
To, co překládám jako spojku „pročež“, má v hebrejštině neskonale hlubší význam a ukazuje nám to, že ani spojky rozhodně nemusejí být jen konstrukčními prvky jazyka... Hebr. tam stojí „já'án“, což je v důsledku ovšem slovesný tvar od slovesa „'a-n-h“ – paradoxně (prý) od jeho třetího (a okrajového?!) významu „plahočit se/zaneprazdňovat se“, takže tu rozhodně půjde o tuze náročný úkol na full-time... (a že takovým příchod Krista byl, když tu v lidském těle přebýval Bůh po 24 hodin denně více než 30 let :-) ) sloveso má ovšem ještě další dva významy: 1. „(o)hlásit se/dát odpověď“a 2. „být pokořený/ponížit se“, a my víme, jak moc se k nám Kristus snížil a že to skutečně byla Boží odpověď pro nás (resp. reakce na nás, na náš hřích)...
 
Ve světle výše řečeného člověk chápe, že mesiášské pomazaní z (Boho-)člověka rozhodně nedělá „hlavu pomazanou“ (a tím spíše ne „korunovanou“) podle našeho chápání... ale vlastně někoho, kdo si své pomazání pěkně užije – „dostane sežrat“, jakoby byl pomazán smůlou, jakoby před ním někdo kluzký jeho cestu (na)mazal, aby mu to uklouzlo... Nutno však podotknout, že tradiční christologie vidí v Ježíšově mesiáškém pomazání zvláštní dokonalou kombinaci všech tří pomazání známých ze SZ: kněžského, královského a prorockého! Pozdějším vtipem evangelií je to, že Ježíše nepomaže (vyjeví Boží pomazání!) žádný Boží prorok, nýbrž až těsně před pašijemi žena hříšnice, za to však prvotřídním olejem!
 
První popis úkolu ho vyjadřuje v plnosti a jedinečně zároveň – „Hlásat radostnou zvěst“ čili „hlásat Evangelium“! Luterán je tu opět udiven a varován, že Evangelium je známo již ve SZ a patří rozhodně i tam! A prazvláštní sloveso je zde pro „hlásat“ užito: „b-š-r“, které ovšem souvisí s hebr. výrazem „bášar“ – „maso/(masité) tělo“... A vzpomeňme evangelistu Jana: „A Slovo se stalo tělem...“ (dosl. „masem“, řec. „sarx“ totiž krásně odpovádá hebr. „bášar“)! Ano, pro hlásání evangelia, bylo nutné, aby se Bůh Syn vtělil, aby se stal člověkem Ježíšem Kristem, aby žil náš život v jeho tělesnosti, masovosti a pomíjejícnosti naší masité stránky, aby zakusil, jací „masáci“ jsou lidé, když dokáží druhému trhat maso z těla... aby zakusil smrt... (...) a aby byl třetího dne vzkříšen a vstal z mrtvých!
 
A všimněme si: Evangelium není pro mocné, silné a vládce tohoto světa, nýbrž pro ty z okraje společnosti, protože ti mají otevřené srdce a vědí, co je to milost, kdežto ti první to nevědí vůbec (nemám rád politické narážky v kázáních, ale má mysl se neubránila tomu, aby v ní nevytanul náš prezident Zeman s jeho odmítáním udělování milostí, a to např. lidem, kteří sice způsobili autonehodu, ale sami si při ní poškodili mozek, takže ani nemohou být souzeni)...
 
Další krásný obraz je „obvázání zlomeného srdce“; ano, Bůh neslibuje, že všechny uzdraví a vyléčí, neslibuje nám ukončení nemocnosti, a tudíž „nekonečný“, „nesmrtelný“ život na tomto světě, nýbrž a mnohem spíše (schopnost Boha zázračně uzdravovat nijak nezpochybňuji!) uzdravení psychické, pomoc a posilu pro naše nitro... Jinak: Novou naději! Jiný, nový, věčný život.
 
„Svoboda pro zajatce!,“ toť další obsah zvěsti Páně! Co všechno nás může zbavovat svobody? Zlé politické režimy, druzí zlí lidé, panovační a despotičtí partneři ve vztazích, závislosti, nemoci, neustálá práce, strach, hřích...? A Pán netřídí na tys, kdo si nesvobodu zasvinili sami, a na ty, kterým ji přivodili druzí!  To všechno umí víra zrelativizovat, nad absolutním nárokem toho všeho umí víra přinést vítězství Absolutna... Do toho všeho umí Bůh vnést svůj klid... A to je ono osvobodivé působení Evangelia? To je na tomto světě jako ona pomyslná „první vlaštovka“ nastávající úplné svobody Boží království, již tu sice zažívané, avšak nikoli ještě v plnosti... To je ten pomyslný „balzám na duši“, který předzvěstí úplnou potěchu duše – Bšechno tohle v sobě nese jediné hebr. slovíčko...
 
„Milostivé léto (contr)a Den pomsty!,“ jaký to protiklad a jaká to shoda :-). Věřící člověk tuší svou budoucnost jako krásnou a otevírá se před ním horizont nebe a nekonečné milosti za milostí, kdežto nevěřící ho vidí právem černě, neboť dohlédá jen ke smrti... Jakoby nevěřící končil tragédií Velkého pátku (!) – ach ouvej, věřící tohle sice rovněž zná, ale za Velkým pátkem vždy již vidí červánky nedělního jitra a vítězství věčného (! – nikoli časného) života nad smrtí!
 
To všechno řečené výše je tou potěchou pro truchlící, jak o ní chce především mluvit naše heslo!
 
***
 
Protože jsme v době velikonoční, volí Ochranovští (vědomě?) takové novozákonní heslo, jež právě onen velikonoční motiv rozvíjí! Verše jsou součástí Markova závěrečného sumáře, který jen letmo zmiňuje rozličná „další“ setkání se vzkříšeným Ježíšem Kristem! Tento sumář jasně vyjadřuje potřebu víry ve vzkříšení, a to, že takováto víra je uvěřením zástupu svědku a včleněním se do něj! Jinak řečeno, pro Bibli není důležité JAK se Kristovo vzkříšení stalo, ale ŽE se stalo, neboť ono JAK je nám nepřístupné, jenže po JAK se táže věda, a tak je zde zklamána, kdežto ono ŽE je zase a napořád přístupné jen víře, pročež je pozváním k ní!
 
Dosl. zní: „Zjevil se prvně Marii Magdalské, z níž vyhnal sedm démonů. Ona vyšedši, nesla poselství (byla andělem) těm s Ním (po)bávajícím, lkajícím a plačícím...“
 
Anděl, jak mocně to zní (!?), se v Bibli objeví vždy, když se Bůh a posvátno prolamují zázračně k lidem do všednosti (zvl. při narození Páně a při jeho Vzkříšení, pak i při nanebevstoupení), ovšem tímto andělem by se měl a může stát i každý člověk, podobně jako se jím stala Marie Magdaléna pro učedníky... Anděl totiž není především bytost, nýbrž především role/úkol... Anděla necharakterizuje jeho podstata, ale zvěst (poselství), jíž nese...  A povšimněme si, Marie Magdaléna
 
A církev se má stávat obrazem Ježíše Krista a nést jeho zvěst k těm, kdo ji potřebují: A to je i náš úkol a závazek pro nás. Vzpomeňme slova Páně z 20. kap. Jana: "Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás!"
 
***
 
Pane, dej, prosíme, ať dovedeme tvé Evangelium o Kristu ke všem lidem nést, a tak jsme schopni je dík Duch svatému k Tobě vést. Amen.
 
*******
 
Mějte pravou velikonoční radost a ať Vám Bůh žehná!
 
bratr Tomáš

Zobrazeno 636×

Komentáře

JiKu

Líbí se mi, když se vychází z textu a hledá se jeho smysl. Naopak se mi hrubě nelíbí, když se text používá jako nástroj pro zdokladování nějaké (vlastní?) předem dané myšlenky.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio