Toho pak večera onoho dne toho prvního po sobotě, když byly dveře zamčeny, kde byli učedníci kvůli strachu [ze] židů, přišel Ježíš a postaviv se doprostřed nich, řekl jim: „Pokoj vám!“ A toto pověděv, ukázal jim ruce a bok svůj. I zaradovali se učedníci, vidouce Pána! Řekl jim opět: „Pokoj vám! Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ A toto pověděv, dechl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého – komu byste hříchy odpustili, tomu jsou odpuštěny, komu byste je zadrželi, tomu jsou zadrženy!“ Avšak Tomáš, jeden ze dvanácti, řečený Didymos (čili Dvojče / Dvojník), nebyl s nimi, když byl přišel Ježíš... Řekli mu tudíž ostatní učedníci: „Viděli jsme Pána!“ On jim však řekl: „Dokud neuvidím v jeho rukou díry od hřebů a nevložím svůj prst na místo po hřebech a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím!“ A když uplynulo osm dní, byli učedníci opět shromážděni uvnitř, a Tomáš s nimi. Přišel Ježíš, ač byly dveře zavřeny, a stál uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám!“ Nato řekl Tomášovi: „Dej svůj prst sem a vlož svou ruku do rány v mém boku a nebuď bezvěrec, nýbrž věřící!“ Odpověděv Tomáš, řekl mu: „Pán můj a Bůh můj!“ A řekl mu Ježíš: „Žes mě viděl, Tomáši, uvěřil jsi – Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“
Klíčem k pochopení zvěsti evangelisty Jana je umění jednak „číst od konce“, jednak „číst mezi řádky“, přičemž prvním a základním východiskem je i pro toto setkání se Vzkříšeným popisované v našem textu sám fakt vzkříšení Páně... První paradox, který musíme pochopit je ten, že ačkoli je nejdůležitější událostí Biblického příběhu (a dějin spásy, ba dějin vůbec) Kristovo vzkříšení, přece jej Bible vůbec nepopisuje! My lidé míváme ve zvyku se u věcí a událostí ptát, JAK se staly, avšak tady o tom, JAK (ani kdy a vlastně ani kde) se stalo vzkříšení Krista nic nevíme... Nakolik však neznáme ono JAK, natolik víme o tom, ŽE Kristus byl vzkříšen, a to ze svědectví těch, kdo se se vzkříšeným setkali. (To ostatně na zvěsti o vzkříšení bylo to nejdůležitější pro první církev, srov. Pavlovo slovo v 1Kor 15,3-8: „Já jsem vám předal především to, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých podle Písem, zjevil se Kéfovi-Petrovi, potom dvanácti, potom více než pěti stům bratří najednou, z nichž někteří již zemřeli, jíní však posud žijí, potom se zjevil Jakubovi, pak ostatním apoštolům, a nakonec se jako nedochůdčeti ukázal i mě...“) A tak tu v protikladu stojí JAK a ŽE, přičemž na JAK se táže věda, a Kristovo vzkříšení je tudíž vědeckému poznání nepřístupné (Ostatně událost, která se udála jen jednou a jež nejde zopakovat – však věříme, že se zopakuje až na konci věků –, je vědecky neverifikovatelná, ale právě tak je rovněž vědecky nevyvratitelná!), kdežto ŽE věří víra, a tak je vzkříšení přístupné jen vírou a ve víře; vzkříšení Páně tedy není ničím, co by šlo vědecky poznat (natožpak vy-zkoumat), nýbrž skutečností v níž a jíž lze jen u-věřit. Právě víra je tak klíčem k pochopení celé naší perikopy, právě ona skutečnost Kristova vzkříšení přístupná toliko křesťanské víře...
To je ostatně ono „čtení od konce“ naší perikopy, to je zvěst, obsah a smysl onoho zvláštního janovského blahoslavenství: „Blahoslavení, kteří neviděli, a(le) uvěřili!“ Tenkrát museli učedníci uvěřit, avšak rovněž my musíme uvěřit, my i oni jsme na tom stejně, tehdy jako dnes... je v tom skryt i jistý Boží humor, a totiž ten, že my, protože jsme se nesetkali se Vzkříšeným tváří v tvář, máme dokonce velikou výhodu, nám nezbývá než toliko uvěřit (!), oni, Bohu-žel, pro neuvěřitelnost přímého setkání mohli nevěřit (!), anebo mít (svou) falešnou jistotu omezeného lidského poznání... Pustíme-li se po této úvaze do čtení „mezi řádky“, zjišťujeme, že právě víra je tím, oč v této perikopě jde na prvním místě...
Celé se to začíná dít na velikonoční neděli, tedy v den, kdy Kristus vstal z mrtvých: Jaký je to paradox, učedníci se sice již setkali se vzkříšeným Kristem, ale proto a přesto právě nevěří! Na jedné straně vzkříšení a radost ze života, na druhé však nevíra a strach ze smrti... Na velikonoční neděli, ale i na neděli po velikonocích... a text chce, abychom přemýšleli o dalších a dalších nedělích až k nám – Baže, jsme na tom my, učedníci Páně, pořád stejně, tenkrát jako dnes, tam v Jeruzalémě i tady v Čechách... Geniální je ona metafora „zavřených dveří pro strach židovský“: Jde o genitiv subjektový (, a)nebo objektový (?); jsou dveře zavřeny kvůli strachu učedníků před židy (resp. židovskou veleradou), kteří jsou tam venku (, a)nebo je to strach učedníků samotných, strach jakým se bojí jen židé, když se tísní domu, poněvadž vědí, že tam venku se schyluje k pogromu a jim proto nezbývá než zděšeně čekat, jak to dopadne? Ano, jsme na tom stejně, možná ještě hůř: Ne-křesťanství se povedlo přesvědčit nás, že křesťanská víra je pouze soukromou věcí konkrétní osoby, že patří toliko do privátní, intimní sféry naší osobnosti a nikam jinam (!), prý sice nikomu nevadí, co a jak věříme, ale jakmile s tím vyjdeme na veřejnost, tak to již vadí hodně... V antice byly prvními velikými kostely vlastně zazděná náměstí – tedy místa navýsost veřejná, ale dnes se kostel naopak považuje za místo navýsost posvátné; víra pak patří jen a právě do tohoto posvátného (sakrálního) prostoru, a běda tomu, kdo by ji chtěl vnášet do prostoru veřejného a světského (profánního)... Rovněž se víru podařilo spojit se sférou emocí, pocitu (ne-li sentimentu: Já tomu tak věřím = Mám takový pocit, že...), kdežto ze sféry rozumové reflexe byla víra pomálu vytlačena coby nerozumová záležitost, cosi proti-vědeckého (až tmářského)... To zasadilo ránu pojetí víry jako takovému, neboť to se rozpadlo do dvou extrémů: Prvně lze totiž víru vidět jako „otevírání očí“, vidíme-li ji však jen takto, začne víra přitakat lidskému rozumářství a sama se jím stává, když (historicko-kriticky) začne ničit a zpochybňovat samu sebe – tenhle postoj vede do a-theismu a k ne-víře. Avšak víru lze vidět i opačně jako „zavírání očí“, takováto víra se pak proti lidskému poznání zase staví a odmítá jej, čímž vede k fundamentalismu, ne-li k fanatismu... Jenže Ježíš k tomuhle všemu říká rozhodné NE!; víra patří jak do sféry privátní, tak do sféry veřejné, víru lze žít jak v sakrálním prostoru, tak ovšem i na veřejnosti, víra je sice pocitová záležitost, avšak právě tak i rozumová, víra sice učí člověka zavřít oči, ale právě tak je ve správný čas i otevřít a vidět jasně... A o tom všem je tato naše perikopa od samého počátku, tohle po nás jakožto po svých učednících chce náš vzkříšený Mistr a Pán!
Nuže, jsou Velikonoce a Pán vstal z mrtvých, ale jeho učedníků se zmrtvýchvstání nedotklo, sice se se zmrtvýchvstalým setkali, ovšem neuvěřili (anebo svou víru zase hned ztratili)... V Jeruzalémě – „Městě-pokoje“ je právě pokoj tím, co Ježíšovým učedníkům žalostně chybí a čeho se jim aktuálně nedostává... Učedníci jsou sice shromážděni, ovšem jeden z nich – Tomáš – chybí... někdy může být absence opravdu důležitá! Tomáš je již tady předobrazem a pravzorem nás všech, kteří jsme tam nebyli; Tomáš je předobrazem první důležité misijní sféry: vnitřní misie či evangelizace... Pro učedníky je však zatím Tomáš zkrátka tím, kdo tam není a o němž nevědí, proč tomu tak je: Utekl z Jeruzaléma dál než ostatní, a proto mu trvá návrat tam delší dobu? Měl na práci něco jiného či zaháněl svůj smutek jinak? Anebo šel ostatní učedníky udat, podobně jako předtím Jidáš Ježíše? To ale musela být sešlost, co? A tu najedou přichází Ježíš a staví se rovnou doprostřed svých učedníků! Jak to udělal? Je to vůbec Ježíš? Nespustila se mezi učedníky URNA na laně? Měli z toho učedníci srdce a možná i cosi jiného v kalhotách? Ježíš přece přichází a je to opravdu On, ačkoli byly dveře zavřené, ostatně vstal z mrtvých a vyšel ze hromu, ačkoli byl hrob zavalen velikým kamenem... To již nějak patří ke Vzkříšenému a ke vzkříšení, že prostor a čas tak, jak je známe nehrají p(r)o vzkříšení až takovou roli – to je diskontinuita života teď a tady a života věčného!
A Ježíš své učedníky zdraví slovy: „Pokoj vám!“ My, kteří jsme dnes uvyklí kostelnímu „pozdravením pokoje“, to vnímáme jako cosi vznešeného, jenže Ježíš tu zdraví naprosto běžným hebrejským pozdravem: „Šalom alejchem!,“ běžným jako naše: „Dobrý den!“ Sociologové tvrdí, že to, jakým způsobem se ta která kultura zdraví, ukazuje, co je pro danou kulturu důležité: My Češi říkáváme: „Buď zdráv!,“ popř. si přejeme: „Hlavně to zdravíčko...;“ a tak se zdá, že zdraví, „které si za peníze nekoupíš!“, je tím, oč nám především jde. Staří Řekové se zase zdravili pozdravem: „Chairé – Raduj se!,“ něco jako hippie-pozdrav: „Ahoj – Juchej!,“ neboť pro tuto společnost bylo důležité ne jen život žít, ale i si jej náležitě užít, dokud člověk může... Ono však i hebrejské „Šalom!“ je původně termínem obchodním, něco jako: „Je zaplaceno!,“ poněvadž o to v kultuře obchodníků jde... Ježíš tedy používá nejběžnější a veřejný pozdrav své doby, nikoli nějakou náboženskou vznešenou řeč či formulku... oslovuje své učedníky obyčejně, přirozeně a přitom přece mocně... Ale v tomto Ježíšově pozdravu je skrytě obsažen i mnohem hlubší význam onoho „šalom“, a totiž Boží „pokoj“, „mír“, „vy-koupení“... tedy to, co si člověk sám dát neumí a nedokáže, co člověku může dát jen Bůh, co skýtá pouze víra. A tak tu Ježíš dokonale propojuje sféru privátní i sféru veřejnou, spojuje to posvátné s tím světským, spojuje emoce a rozum, ba to veřejné obohacuje... Jeruzalém tak dostává svému jménu, a učedníci zde nalézají a dostávají to, co jinde a jinak v tomto městě není!
Ježíš pak učedníkům ukazuje své rány, aby jim dokázal, že je to opravdu On, že mezi smrtelným tělem a tělem vzkříšeným je v tom podstatném, přese všechnu diskontinuitu, jasná kontinuita! Ježíš tím ukazuje též to, že vzkříšení je přístupné jedině skrze smrt – jen prizmatem spasitelné smrti Kristovy lze pochopit vzkříšení...
Ježíš potom na své učedníky „dýchá“... Již to, že se toto první setkání s Ježíšem odehrává v den vzkříšení, v první den po sobotě, ukazuje k tomu, že tu po 7. dni následuje zase den 1., ovšem jiný, již tohle naznačuje fakt nového stvoření... Ježíš „dýchá“, pročež toto slov(es)o má v sobě v češtině zvokomalebné „chchchch!“ (řecké „em-fysán“ zase „fysfsfsfs...“). Duch – dech – dych – dchnutí, ano vítr či vanutí zkrátka patří k sobě... Jasná narážka na Genesis: „I vdechl Bůh Adamovi v chřípí dech života a stal se člověk duší živou...“ Při stvoření dostal člověku život, ovšem tento život poškodil, ba zničil lidský hřích, a Ježíš tohle nyní napravuje, když dává (vrací) Ducha svatého... Dar Ducha svatého ovšem není něčím pasivně strpěným, nýbrž voláním k aktivitě a činnosti! Duch svatý je tím, kdo má v nitru křesťana (z)působit to, aby křesťan žil svou víru veřejně a ve společnosti (a utváří společenství církve!)...
Dar Ducha svatého je pak proto ihned spojen s posláním... „Odpouštět hříchy!“ Jinak: Vysluhovat svátosti a prostředkovat ostatním lidem Evangelium! „Zadržet hříchy!,“ pak znamená neohýbat Boží slovo a neuhýbat před ním ani se mu nevyhýbat, když ukazuje, že je lidské jednání špatně... Právě tohle měli učedníci jako zárodek církve IHNED konat!
Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota... nevíme, který všední den to byl, ale v některém tom všedním dni se vrátil Tomáš – Toť příležitost k (vnitřní) misii! Deset (contr)a jeden! Však se učedníci okamžitě činí: „Viděli jsme Pána!,“ hučí Tomášovi do hlavy... A ono to nezabralo! Ono to nefunguje! Proč? Protože učedníci zapomněli na své skutečné poslání, protože Tomášovi nebyli církví, protože pro něj neměli slovo Páně o odpuštění hříchů, ačkoli právě toto slovo onen ztracený učedník tolik potřeboval, poněvadž on se s Kristem nesetkal... Víra učedníků však byla onou zaslepenou a fanatickou vírou, která sice zvěstuje, na toho, komu zvěstuje, však ohled příliš nebere! Bez problémů však není ani Tomáš, tradice tvrdí, že to byl architekt a technické (?! – technicistní) myšlení někdy „kouzlí“... Tomáš zaměnil víru za poznání, ono ŽE za JAK, on nechce věřit, nýbrž rozumářsky vědět, jeho ne-víra je tudíž oním již zmiňovaným opačným extrémem.
A je tu zase neděle a učedníci jsou na tom stejně jako předtím – nic se nezměnilo, jen Tomáš je tentokrát tu... Je v tom veliká milost, že učedníci jsou ve své vyděšenosti spolu, a tudíž církví... ne pro svou kvalitu, ale pro zaslíbení Boží (Ježíšovo)... A tak Ježíš opětovně přichází, i tentokrát zdraví své učedníky přáním pokoje, právě teď je s nimi a rozhodně je neopouští! Pak ovšem učiní něco nenárokovatelného a neočekávatelného – zavolá si Tomáše a umožňuje mu, aby si sáhl! Pozitivní slovo na Tomášovu adresu je to, že nevíme, zda si skutečně sáhl (snad mu najednou pohled stačil!), tíha okolností ho zkrátka proměnila a zlomila... Tomáš uvěřil a zlomen vyznává: „Ho Tcheos mú kai ho Kyrios mú – Ten(to je) Bůh můj a ten(to je) Pán můj!“ Tomášovo vyznání je důležité mimo jiné pro použitý určitý člen „ho“, který jednoznačně svědčí o tom, že Ježíš je Bůh a Pán na stejné úrovni jako Otec, nikoli nižší...
Je tu však i další ještě důležitější rovina, jak říká sv. Augustin: „Tomáš pochyboval, abychom my pochybovat nemuseli...“ Celý hebrejský svět věřil, že anděl-posel zpřítomňuje toho, kdo ho poslal (je jeho hlasem!), a právě tak řecký (platónský) svět věřil, že obraz participuje na idei, křesťanský-ortodoxní pak, že ikona zpřítomňuje toho, kdo je zobrazen... Z východní theologií tak můžeme říci, že křesťan má být ikonou Krista teď a tady, jako Kristus byl tady a teď ikonou Otce – to je ono dílo Ducha svatého...
Sv. Tomáš se na ikonách zobrazuje netradičně, nikoli jako starý a vousatý pán (srov. ostatní apoštoly, zvl. Petra a Pavla), ale jako mladý člověk bez vousů – Je tomu tak proto, abychom se s ním mohli identifikovat všichni (i laici, ne jen církevní hodnostáři).... Tomáš se navíc jmenuje Dvojče (Dvojník, jak řec. tak hebr./aram. podoba jména), ale nikdy se neříká, kdo je tím jeho dvojčetem, jako bychom tímto dvojčetem mohli být my, jeden každý, jednak každá z nás! Z hlediska východní theologie je pak vlastně sv. Tomáš ikonou (obrazem) nás samotných před vzkříšeným Ježíšem Kristem, jako bychom tam v něm byli přítomni již i my!
Kéž tedy dokážeme vyjít z poza zavřených dveří našich kostelů a niter a žít naše křesťanství uprostřed naší společnosti, abychom se stávali pro lidi z našeho okolí ikonou vzkříšeného Krista!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.