Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Denní zamyšlení, středa 1. června 2016 (první červnový den)

Vydal jsem jim svá nařízení a seznámil je se svými řády, skrze něž má člověk život, když je plní. Ezechiel 20,11
 
Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Jan 14,23
 
Dobrého jitra, nejmilejší přátelé v Kristu!
 
Dnešní starozákonní heslo je jednak mocným prorockým slovem, jednak jasným a čistým slovem Božího Zákona, vždyť se tu mluví o tom, co má věřící člověk dodržovat. Slova jsou pronesena ústy proroka Ezechiele – hebr. „Jechezke'l“, což znamená „Bůh-upevní“, jméno proroka je tudíž jménem mluvícím, zvěstným, avšak zároveň jménem, které přináší Boží Evangelium do situace a stavu Izraele, v němž Boží lid nijak pevný nebyl (alespoň z počátku!), spíše naopak... Ezechiel totiž přináležel k jeruzalémským kněžím, k oněm horním „deseti tisícům“ lidu Izraele, a tak byl, když přišli Babyloňané v r. 597 př. Kr. poprvé a zničili dožívající a živořící Judské království, ihned „v první vlně“ odveden do „babylónského zajetí“, kde již mohl jen zasléchat další smutné zprávy – zvl. tu o pádu Jeruzaléma totálním zničení Chrámu na přelomu let 587/6 př. Kr. (po 10 letech nuceného pobytu v Babyloně). Tváří v tvář této národní, politické a zvl. náboženské tragédii měli „babylónští zajatci“ – výkvět a elita tehdejšího Izraele! – v podstatě jen dvě možnosti: buďto se asimilovat – přizpůsobit se Babylónu, a tak se zde domoci třeba i význačného postavení, anebo se semknout kolem svých tradic a asimilaci nepřipustit, ano zachovat si svou víru (!) i jinakost, jak víme, Izraele věren Hospodinu zvolil, Bohu-díky, to druhé! Babylónští zajatci se pevně semkli, pročež se postupně začali seskupovat právě i kolem proroka Ezechiele: Pomalu rovněž docházelo k hluboké proměně židovského smýšlení náboženského, kdy na místo snahy naklonit si Boha pomocí krvavých obětí nastoupila upřímná (a kající) modlitba coby „oběť rtů“, jíž nejde o to naklonit si Boha, nýbrž o pokorné odevzdání se do Boží vůle (dání se Bohu k dispozici) – Izrael byl najednou a paradoxně (?!) o tolik blíže jádru biblické zvěsti... Ačkoli se tedy navenek mohlo zdát, že Hospodin svůj lid opustil (Babyloňan by klidně řekl, že prohrál a byl zabit božstvy Babylóna), opak byl pravdou – začínalo se mocné Boží působení a otevíral se prostor pro Evangelium! Šílenost situace se ovšem odrážela i na „svatém šílenství“ Ezechielově, proroci sice byli ve všech dobách výstřední (snad se to od nich i očekávalo?), ale Ezechiel je jakoby všechny přesahuje, až můžeme mít pocit, že byl duševně nemocný (nebo alespoň epileptik)... Jenže, jako se lid Izraele musil v babylónském zajetí vzdát všeho, co doposud pokládal za „normální“, musel se „normálního“ způsobu prorokování zříci i Ezechiel (srov. např. úmrtí prorokovy ženy Ez 24,15nn). Kniha Ezechiel začíná líčením prorokova povolání k službě (Ez 1,1-3,21) a pokračuje dlouhou sérii výroků proti Jeruzalému a Judsku (Ez 3,22 – kap. 24), kam patří i náš verš a kde se lidu připomíná jeho hřích, po výrocích do „vlastních řad“ následují výroky proti (pohanským) národům (Ez kap. 25-32), ovšem z 33. kap. přichází zlom, kdy se začíná mluvit o obnově Izraele a Boží záchraně (Ez kap. 33 – 37), což od 38. kap. následují eschatologické výroky o Božím soudu a milosti!
 
Náš text patří do zmiňovaných již výroků proti Judsku a Jeruzalému (Ez kap. 3 – 24), kde je 20. kap. vlastně jakýmsi zevrubným opakováním dějin spásy. Prorok pronáší náš verš v kontextu proroctví, které řekl starším Izraele, kteří se ho přišli po třetí (srov. Ez 8,1 a 14,1) dotázat na Boží vůli. A celé to jsou ostrá slova Božího soudu – To, co se děje, děje se pro náš hřích! Prorok pak připomíná Boží dobrotu a nabízení smlouvy v různých situacích a lidské odpadnutí od této Boží nabídky... Náš 11. verš je upomínkou na dar Zákona (a Desatera!) na Sinajské poušti, který následoval po vyvedení z Egypta (srov. v. 10), jenže lid Desatero nedodržoval, aniž se jej mnohdy vůbec snažil dodržovat...
 
Náš verš tudíž dosl. zní: „A (vy)dal jsem k-nim nařízení svá a se soudy svými (s právem svým / se zákony svými) seznámil jsem je s nimi, přičemž plněním jejich člověk žije v nich (skrze ně)!“
 
Zajímavý je zde výraz, jehož překládám jako „nařízení svá“ – v hebr. stojí „chúkkótáj“, což je odvozenina od slova „húkká(h)“, tedy „nařízení“, „pravidlo“, „závazek“, „zvyk(lost)“, přičemž je celé slovo odvozeno od slovesa „ch-q-q“ (resp. „ch-q-h“), které znamená jak „nařídit“, tak „vyrýt“. Objevuje se zde tudíž jak upomínka na to, že Hospodin svému lidu svůj Zákon výslovně dal, tak narážka na to, že tento Zákon je coby přirozený zákon vyryt do lidských srdcí (ne jen Izraelce, ale člověka vůbec!).
 
Dnešní verš lze (ne)pochopit dvěma způsoby: zákonickým, a evangelijním! (Ne)pochopí-li jej člověk zákonicky, může si jednoduše myslet, že skrze naplňování Zákona dojde spásy, potud je to úvaha správná a logická, jenže ze zkušenosti víme, že Božímu Zákonu nejsme s to dostát v základních věcech (natožpak v domýšlených detailech)... Bohu-žel, toto nepochopení bylo mnohdy vlastní tehdejšímu Izraeli (a rovněž mnohým skupinám v křesťanské církvi po něm!), když chtěl vidět Boha jako automat... Pochopíme-li náš verš evangelijně, dojde nám, že vyžaduje, aby tomu, co zaslibuje, předcházela víra (!), pak totiž nejde o skutkaření, nýbrž o život (z) víry! Běda však tomu, kdo zamění Boží milost za zákonickost...
 
***
 
Verš z NZ dosl. zní: „Miluje-li mě (ně)kdo, slovo mé bude zachovávat a Otec můj bude ho milovat, i přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek!“
 
Dnes Ochranovští, po mém soudu, trefili "hřebíček na hlavičku" a vyhmátli právě onen evangelijní rozměr starozákonního verše, načež do doplnili i vhodným a navýsost trefným veršem z NZ! Naše novozákonní heslo jsou slovy samotného Krista, vlastně slovy Ježíšovi odpovědi na otázku apoštola Judy: „Pane, jak se to má s tím, že chceš sebe zjevit nám, a nikoli světu?“ (Viz J 14,22) A Ježíš mu odpovídá – krásně janovsky (!) – že je to záležitost lásky! „Láska“, zde řec. „agapé“, tedy „láska, která vydává sebe samého pro a za druhého a která umí druhého právě tak bezmezně přijímat“, to je to, oč jde (!), oč šlo Ježíšovi a co tolik zdůrazňuje právě evangelista Jan, to je pravý obsah křesťanské víry a to je to ona skutečná, hluboká a niterná důvěra vůči Bohu... láska, která tvoří společenství, jež vytváří, udržuje a naplňuje vztah!   A má-li člověk skutečně vztah vůči Bohu, pak má Bůh vztah s člověkem, ještě lépe – Miluje-li člověk Boha, najednou chápe, že Bůh miluje jeho, baže ho vždycky miloval! Tuto lásku nezastaví zlo, nenávist okolí ani smrt, ba dokonce to všechno ji ještě posiluje – vzpomeňme Jana 3,16 („Bůh dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“)!
 
Ale povšimněme si ještě jednoho! Theologové to odborně nazývají termínem „perichoreze“, tedy „prostupování“! Vzájemná prostupování a sdílení se je vlastní našemu Bohu – Nejsvětější Trojici, kdy Otec je v Synu a Syn v Otci skrze a v Duchu svatém! Toť absolutní, nepochopitelná a nepopsatelná láska, ano sám vrchol lásky! Jenže v našem textu se o Duchu svatém nemluví (!), ne proto, že by se naň zapomnělo, nýbrž proto, že pro evangelistu Jana je Duch svatý často totožný s láskou! Právě tady docházíme (k) vrcholu křesťanské mystiky, kterého se katolík neodváží a který naopak dobře chápeme my evangelíci (je to naše specifikum)! Ano, věříme-li, milujíce Boha, jsme do tohoto „Božího prostupování“ vtaženi rovněž my! Duch svatý coby láska k Bohu v našem srdci působí, že v nás přebývají skrze Ducha svatého a v Duchu svatém i Otec a Syn, ano, v srdci každého věřícího člověka přebývá Nejsvětější Trojice – a tak to najednou nejsme my, kdo jedná, nýbrž Bůh... tam již není Zákon, tak je čisté Evangelium!
 
***
 
Slova ze SZ nás tedy jednak napomínají, abychom dodržovali Boží Zákon, jednak nás varují před jeho nedodržováním (a jeho následky)... Ovšem musíme si uvědomit, že ztratíme-li či odvedeme-li svou víru jinam, jako to (u)činila většina Izraelců z poslední generace před odchodem do „zajetí“, jsme i my v (ještě horším!) zajetí hříchu... Slova z NZ nám naopak ukazují jasné a čisté Boží Evangelium a jsou pro nás potěchou i ujištěním, že „nás má Bůh rád, moc rád“!
 
***
 
Pane Ježíši, uč nás, jak máme svou lásku k tobě sílit, podle Desatera žít, a ne se mýlit! Amen.
 
Mějte požehnaný první červnový den (první den prvního letního měsíce)!
 
bratr Tomáš

Zobrazeno 609×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio