Denní zamyšlení, středa (4. května 2016)

Ze stanů spravedlivých zní plesání nad spásou. Hospodinova pravice se vyvýšila, Hospodinova pravice koná mocné činy! Žalm 118,15.16

Spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Matouš 13,43

Dobrého rána, milé sestry a milí bratří!

PLNÝ TEXT ODTUD:

Dnešní starozákonní žalmové heslo je vzato ze 118. Žalmu, což je jeden z těch, které nemají žádný nadpisek, přesto je tento žalm díky jednotnosti a ucelenosti textu dobře zařaditelný: Žalm začíná a končí typizovaným zvoláním – „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky!,“ které je z Žalmů dobře známo, neboť jím začínají Žalm 106. a 107. a ve 136. Žalmu se toto zvolání jako refrén opakuje dokonce na konci každého verše (celkem tedy 26x), tato slova se však ozývají i mimo Žaltář (srov. Jr 33,11). Sám tento fakt svědčí jednak proto, že tato žalmová píseň chce být především oslavnou písní na Hospodina a jeho milost, jednak, že tu kráčí o píseň liturgickou – liturgický prvek chrámový, čemuž nasvědčuje jak představa liturgického vstupu do jeruzalémského Chrámu s obřadem u vstupní brány (srov. v. 19), tak představa cesty tohoto liturgického průvodu až k „rohům oltáře“ (viz v. 27).

Náš Žalm tedy začíná výzvou k oslavě Boha: nejprve obecnou (v. 1), pak speciální k lidu Izraele (v. 2) ke kněžím (v. 3, označeni jako „dům Áronův“) a k věřícím, kteří „se bojí Hospodina“ (v. 4). Po této úvodní široce pojaté výzvě k Boží chvále (v. 1-4), jejíž každý verš se končí refrénem: „Jeho (Hospodinovo) milosrdenství trvá navěky!,“ následuje první zmínka o problémech (viz v. 5a, jde o hříchy? či o nepřátele?; tyto jsou zde označeny až psychologicky coby „úzkost“, ovšem v hebrejštině je slovo „mecar“, jež se odvozuje od slovesa „c-r-r“ – I. „být úzký, trpět úzkostí“, II. však „být nepřítelem“), do nichž se Boží ctitel(é) dostal(i), ale z nichž je Hospodin svou přítomností „vysekal“ (v. 5b-9). Podobnou strukturu má i úsek (v. 13 - 18), v jehož rámci se nachází i vlastní naše heslo (problém je viděn jako Boží zásah či trest?, jakoby se člověk vlastně pod Boží trest dostával vlastní vinou – v. 13a, a tak je Hospodin zároveň tím, kdo mocně pomáhá – v. 13b-18).  Mezi oba výše zmíněné úseky je vloženo intermezzo (v. 10 - 12), jež kombinuje strukturu úvodu – refrén po každém verši („Odrazil jsem je v Hospodinově jménu!,“ tak v. 10b, 11b a 12b) s konstatováním o obležení od množství nepřátel z ciziny. Shrnuto: Lid Izraele byl za svůj hřích potrestán útokem nepřátel, přičemž však díky upevnění své víry v Boha obstál...

Žalm posléze pokračuje již výše zmíněnou „liturgií otevírání Chrámové brány“, protože do Chrámu nejspíše konal lid vysvobozený z rukou nepřátel slavností děkovný průvod... Je třeba poznamenat, že z hlediska (luterské) liturgie má tato „dveřní liturgie“ významné dějiny působení, poněvadž tato slova bývala adventním mešním introitem – chápaná jako slova o příchodu Mesiáše, Ježíše Krista, a připravenosti naň. To samé platí snad ještě více pro verše následující... Zmínka o „kvádru úhelném/nárožním, jehož stavitelé zavrhli,“ (v. 22n) byla odpradávna vztahována přímo na Ježíše Krista (srov. Mt 21,42, Mk 12,10, L 20,17, Sk 4,11, Ef 2,20 a 1Pe 2,4.7); to samé pak platí pro následující slova (v. 24): „Toto je den, jejž učinil Hospodin jásejme a radujme se z něho!“  Snad postačí jen zmínit spojitost dalších slov žalmu s adventem i květnou nedělí (a Velikonocemi): „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově.... (v. 26a) Slavme svátek s ratolestmi (dokonce možné různočtení: Važme beránky)... (v. 27b)“ Zkrátka CHRISTOLOGICKÝ ŽALM, jak má být!

V kontextu výše řečeného lze mít slova „strofy“, z níž pochází naše heslo, za prorockou vizi vzkříšení, což by bylo chybou ve velikonoční době nezmínit: „Nezemřu, budu žít, o Hospodinových činech vypravovat... (v. 17)“

BEZ ÚJMY MOŽNO ČÍST AŽ ODTUD –

Člověk se opět musí podivit elipse, které se Ochranovští ve starozákonním verši dopouštějí! (Chtějí ho opravdu zkrátit o jedno opakování týchž slov? Nemá však takovéto opakování theologickou hodnotu?) Verše dosl. znějí: „15. Hlas I. jásotu / II. bědování a spasení / Spasitele od stanů spravedlivých: ‚Pravice Hospodinova konala mocně! 16. Pravice Hospodinova se (po)zdvihla, pravice Hospodinova konala mocně!‘“

Možná to do textu včítám (?), ale opět se zde jasně demonstruje naše nejvlastnější luterské rozlišování mezi Zákonem a Evangeliem: Mocné konání Hospodinovy pravice je pro jedny zdrojem jásotu, kdežto pro druhé důvodem k bědování; pro jedny byla Hospodinova pravice posilou v pravou chvály, druzí právěže okusili neporazitelnou sílu Hospodinovy pravačky... Přitom jde o hebr. slůvko „rinná(h)“, které prý pochází od slovesa „r-n-n“, jež má jak význam „jásat“, tak význam „úpět“; já mám však za to, že se zde ozývá i slovese „r-n-h“ – „chřestit“ či „řinčet“, baže vůbec mám za to, že ono RN, RN, RN je zvukomalebný termín...

„Stany spravedlivých“, toť zajímavý termín! Zřejmě původně šlo o vojenská ležení těch, kdo se bránili náporu (obklíčení) nepřátel, načež se tyto stany pro víru svých obyvatel staly stany poutníků do Jeruzaléma: Stan a pouť, lhostejno zda civilní či vojenská, zkrátka patří k sobě. Nesmíme zapomínat na to, že již praotcové Izraele přece byli poutníky, kteří přebývali ve stanech (!), ovšem Hospodinu jsou stany sympatické též (a především proto), že v jednom takovém stanu –  „Stánku setkávání“ – přebý(vá)val uprostřed svého lidu On sám...

„Pravice Boží,“ či pravá strana (?) Boha vůbec – to je pro židy až nepřípustný anthropomorfismus, a přece podle nás křesťanů Ježíš Kristus – Ten sedící po Boží pravici! Pravice souvisí s praavdou a právem, neboť po pravé straně kdysi stával u soudu ten, kdo právní cestou usiloval potvrdit svou pravdu... Celá naše kultura je kulturou praváků (ačkoliv v pravěku bylo prý praváků i leváků stejně; situace s leváky se dnes naštěstí mění k lepšímu!)... pravou rukou lze tedy vykonávat téměř cokoli: např. se jí jako pravicí zapřísahat, když není jiné cesty k (právnímu) potvrzení mé pravdy, anebo jí jako pravačkou druhého přesvědčovat o své pravdě... Zkrátka: Jde-li o pravou ruku Božího Zákona, pak nás tato tvrdě bije, jde-li ovšem o pravou ruku Božího Evangelia, pak nás tato jemně a útěšně hladí!

***

MOŽNO PŘESKOČIT:

Heslo novozákonní mi dnes k heslu starozákonnímu vůbec nepasuje (!), snad jen uchopím-li ho tak, že tím, kdo září skrze své spravedlivé, je v posledku Kristus (jde o světlo jeho vzkříšení!)... Snad měla být spojovacím motivem otázka spravedlivých, kteří podle hesla ze SZ jásají nad Boží spásou, tito však podle hesla z NZ vydávají světlo: Je jásot nad spásou zároveň vyzařováním spásy?

Novozákonní heslo je samo o sobě především potvrzením dávné zásady, že „nejlépe je vykládat Písmo Písmem“, protože tady dokonce sám Ježíš Kristus vykládá podobenství, jež předtím pověděl... Ano, naše slova jsou samým koncem Ježíšova výkladu (Mt 13,36-43) na nějaký čas předtím pověděné podobenství o pleveli mezi pšenicí (Mt 13,24-30) – učedníci tudíž měli čas o podobenství a jeho výkladu přemýšlet sami... Vlastní pointou původního podobenství je varování před moralizmem a souzením druhých... odstranit zlo (od kořene) je věcí Páně, nikoli jeho učedníků! To bylo na učedníky moc, tohle nechápali a tomuhle nerozuměli, anebo rozumět nechtěli, a tak poprosili samotného Ježíše o výklad (srov. Mt 13, 36b)...

A POKRAČOVAT TU -

Verš dosl. zní: „Tehdy ti spravedliví zazáří jako slunce v království Otce mého!“

Verš je jedním z klasických paradoxů NZ: u Boha tak, avšak u lidí onak, ne-li naopak! Máme tak nějak zafixováno, že by to, co je spravedlivé, mělo být patrno na první pohled (a právě tak lumpárna), ovšem naše každodenní zkušenost nás učí tomu, že „zdání (někdy) klame“, často sice dáváme na tzv. „první pohled“, ten však může být nakrásně pohledem matoucím... Ježíš na to odpovídá: ANO, spravedlnost (a spravedliví) jsou poznat – ale zatím je vidí toliko Bůh! Na tomto světě pak budou poznat až od okamžiku posledního soudu, tedy od okamžiku kdy již tento svět nebude docela tímto světem...

Celé věci můžeme rozumět tak, že Boží mocné činy se sice odehrávají a dějí již tady a teď, zatím ovšem skrytě, neboť se vyjeví později... („Boží mlýny melou pomalu, ale jistě?“)

A tak je to i ze vzkříšením – JIŽ TU JE, poněvadž KRISTUS JIŽ BYL VZKŘÍŠEN!, ale JEHO plnou ZÁŘI, lesk a slávu POZNÁME AŽ PŘI VLASTNÍM VZKŘÍŠENÍ NA KONCI ČASŮ, kdy budeme jejím odleskem.

***

Otče, prosíme, dej nám sílu Ducha svatého šířit dál skryté světlo Kristova vzkříšení, ať se díky tomu skrytě noc tohoto světa ve zjevný Tvůj den promění. Amen.

***

Mějte hezký den – první májovou středu! – a Boží požehnání ať s Vámi zůstává!

bratr Tomáš