Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Svatodušní kázání - 2016

15. 5. 2016 15:56

Iz 62,1-3
 
DUCH Panovníka Hospodina [jest] nade mnou
    protože pomazal Hospodin mě,
        abych nesl evangelium [radostnou zvěst] poníženým
            – poslal mě –
        abych ovázal zlomená srdce
        abych ohlásil svobodu zajatým
            a spoutaným otevření pout,
        abych vyhlásil rok přízně [léto milosti]
            a den pomsty [pro] našeho Boha,
        abych potěšil všechny truchlící,
        abych pozvedl truchlící Siónu,
        abych jim dal
                věnec namísto prachu,
                olej radosti namísto truchlení [smutku],
                závoj chvály namísto zoufalství
        a vyhlásit: duby [stromy / sloupy / vládci] našeho Boha [jste]
            a sadba Hospodinova.
 
Milé sestry a milí bratří...
 
[scházím dolů z kazatelny až k lidem] všimněte si, že jsem sešel z kazatelny, abych byl mezi Vámi, neboť to dokonale ilustruje význam a působení Ducha svatého: Snížení se Boží až k nám (!) a Boží blízkost při nás (!), to je Duch svatý...
 
Duch svatý – „ten (až) třetí v Trojici“ vedle Otce a Ducha – nevnímáme je jej jenom jako jakýsi přílepek? Jeden theolog, když popisoval dějiny církve, řekl, že celé dějiny církve se dají charakterizovat jako „dějiny zapomínání na Ducha (a částečného znovu-rozpomínání se naň?)“... Když se v církvi projevilo svobodné působení Ducha, „který (si přece) vane, kde chce,“a tak se objevilo hnutí duchovní obdoby, hleděla oficiální církev(ní struktura) takové hnutí rychle potlačit: vzpomeňme do podoby řehole násilím vtlačené františkánské hnutí v katolické církvi či na okraj sborů vytlačený pietismus v církvi evangelické... Letnice – jeden ze tří největších křesťanských svátků! – a přece nejméně slavený: kde je konzumní bezduchost vánoc či folklórní prostoduchost velikonoc (?) a kde jsou „sváteční evangelíci“?
 
Avšak na druhou stranu! Duch svatý je přece tou první Božskou osobou, s níž se ve víře vůbec setkáváme – Bůh v našem srdci, vždyť Písmo krásně říká, že „Boha nepoznáváme jinak, nežli v Duchu a v Pravdě“!  V posledních padesáti letech nevychází v theologické literatuře snad žádná jiná literatura tolik jako pneumatologie (nauka o Duchu a jeho působení); jsme svědky, jak mnoho tradičních církevních (resp. církevnických) struktur, narušuje hnutí tzv. charismatické obnovy; ano, jiný velký theolog (katolík Karl Rahner) si povzdechl, že „bude-li jaký křesťan v 21. stol., bude to křesťan mystický“, duchovní, „anebo vůbec nebude“. Letnice jsou skutečnými narozeninami církve, které bez konzumního a folklorního balastu slaví jen opravdoví Boží přátelé...
 
DUCH – české slovo je krásně zvukomalebné: chchchchíííí... – souvisí s DECHEM, (VZ)DYCHEM, VZDUCHEM, DCHNUTÍM... právě latinské SPIRITUS je od SPIRÓ, SPIRÁRE – DÝCHAT, ba i řecké PNEUMA je od PNEIN, též DÝCHAT, a hebrejské RUACH – právě tak zvukomalebné chchchchíííí – DUCH, VÍTR či VÁNEK je od R-V-CH buďto: vanout, dout, vonět, vdechovat vůně, anebo: PO-LEHČIT, NAD-NÁŠET...
 
DUCH je tak v češtině 1. NETĚLESNÁ - čistě duchovní (!) BYTOST (filosofů a theologů), 2. STRAŠIDLO („straší tam duhové“), 3. lidově NEPŘÍJEMNÁ VŮNĚ ("pustil ducha"), 4. VÝRAZNÁ OSOBNOST (např. „velcí duchové dějin“), 5. LIDSKÁ PSYCHIKA („duch, jehož léčí psychologové a psychiatři“), 6. LIDSKÝ ROZUM („je mdlého/velkého ducha“), 7. STATEČNOST („neklesat na duchu“), 8. SMYSL („tvůj nápad má ducha“)... odtud adjektiva DUCHA-PLNÝ (tolik co smysluplný, tedy smysl mající) či DUCHA PŘÍTOMNÝ (zachoval si rozum v pravý čas)... Známe DUCHOVNÍ (věci či DUCHOVENSTVO církví), OVZDUŠÍ (povětří: místo, kde si v vítr může volně vát), DUCHNU (silnou peřinu, která vám v  nemoci ducha vrátí, anebo vás ho definitivně zbaví), DOUŠEK (cosi, co se zkonzumuje „jedním dechem“, čeho stačí malinko), ZÁDUCHU, DUŠNOST či DÝCHAVIČNOST (astma, stav, kdy se nedostává dechu), ZADUŠENÍ či UDUŠENÍ (zabránění někomu v dýchání a tím zbavení ho ducha), PRŮDUŠKU či PRŮDUCH (místo kudy to vane nebo dýchá)...
 
Od latinského SPIRITUS známe: ŠPIRITUS (destilovaný „duch ovoce či byliny“), SPIRITUÁL (duchovní píseň), SPIRITUÁLA (školního duchovního), SPIRITUALITU (zdravé duchovní prožívání), anebo SPIRITISMUS (nezdravé duchovní prožívání, tzv. DUCHAŘINU či „vyvolávání duchů“)... Ale i ASPIRANTA (člověka, jenž prahne po akademických a jiných hodnostech), RESPIRÁTOR (přístroj, který nám umožňuje dýchat), INSPIRACE (náhlé „vdechnutí“ nápadu či idee)...
 
Od řeckého PNEUMA známe PNEU(MATIKU – věc naplněnou vzduchem, což je krásné, protože má uvnitř ještě gumovou duši :-), PNEUMATOMACHY (starocírkevní heretiky, tzv. DUCHO-BORCE, kteří popírali Božství Ducha svatého) či PNEUMOTORAX (úraz plic), PNEUMONII (zápal plic) nebo PNEUMOKOKA (bakterii, která ráda napadá dýchací cesty)...
 
Jak můžeme slyšet, je DUCH a jeho představa čímsi, co nás provází neustále a ode vždy, avšak zároveň čímsi roztříštěným... Na jedné straně je Duch osobou a na druhé neosobní silou; jednou jde o nebeského Dárce a podruhé o pozemské Dary... Jenže tohle je pro DUCHA svatého to příznačné, že má v sobě tuto podvojnost, dvojakost, schopnost spojovat a prostředkovat mezi nebem a zemí, mezi duchovním a materiálním... Je to paralela k Ježíši Kristu, který je Bůh a člověk zároveň... Objevuje se zde ještě motiv duchovního boje mezi Duchem svatým a duchy nesvatými.
 
Možná si říkáte, byl-li tak dlouhý úvod zapotřebí... Jenže náš text začíná slovy: „DUCH PÁNOVNÍKA HOSPODINA je nade mnou!,“ pročež nejprve musíme pochopit, co tohle znamená, že Duch se nějak týká i nás, ba právě nás se týká!
 
Slova jsou vzata z knihy proroka Izaiáše – hebr. „Ješa-Jahú“ – tedy z knihy proroka, který již ve svém jméně ukazuje, o čem bude prorokovat: ovšemže o spáse od Hospodina. Naše dnešní slova mají zaznívat k lidu Izraele, který tou dobou nuceně a nesvobodně pobýval v babylónském zajetí, kam se dostal pro svůj hřích... Podle Bible si tam Izraelci pobyli 40 let, což je číslo sice posvátné, ale zároveň jsou to 2 lidské generace (z někdejších synů a dcer se stali nynější dědové a babičky), to je spousta (možná až moc?) času přemýšlet nad tím, co lid udělal špatně či neudělal, ačkoli to učinit měl... to je dost dlouhá doba k pochopení toho, co judští králové zkazili a proč jim Hospodin odňal kralování i království... to je dostatečná doba ke zpytování svědomí, ale i k pokání a k prosbám o milost... Ano, tak to vypadá, když Boží lid ztratí Ducha, protože na Ducha zapomene a místo Ducha svatého chce prosadit vlastní malé velké duchy...
 
A tu nastupuje náš prorok se svou prorockou zvěstí, se svou vizí... „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou!,“ ano, proroctví není dílem lidského ducha – rozumu, nýbrž vnuknutí (inspirací?!) Ducha svatého; to, co bude prorok zvěstovat nemá ze sebe, nýbrž k tomu má mandát od Boha. „Pomazal mě,“ čteme dál: Každý velký úkol v dějinách Izraele se neobešel bez symbolického pomazání – ať již šlo o pomazání krále, kněze či proroka – jakožto znamení o tom, že tady si vybral Bůh a ne lidé, že tu zmocňuje Hospodin, nikdo z lidí... nám se zdá, že „pomazané hlavy“ si takto zajišťují jednoduchý život, ovšem Boží pomazání přináší spíše těžkosti, ba i smrt, jen dává sílu právě to těžké přestát.
 
Prorok má „nést radostnou zvěst, vnášet a přinášet Evangelium“! To je sice slovo v SZ paradoxní, ale z NZ naopak velmi dobře známé – vždyť je to nejvlastnějším posláním církve! Hospodin umí trestat, ovšem nikoli pro trest sám, ale pro nápravu, aby k ní člověka (i celé národy) vedl a dovedl! A tak, kde přijde pokání, přichází i Boží milost a tu má Izaiáš lidu přinést... V celém textu se 7x vyskytuje spojka aby - tím se chce ještě 6x jinak povědět, co to zvěstování Evangelia znamená a v sobě obnáší ―
1. „ovázat zlomená srdce“ – vrátit lásku tam, kde došlo k hlubokému zranění a zklamání, avšak pro Hebrejce bylo srdce též sídlem rozumu, tedy vrátit rozumný smysl těm, kteří ho ztratily,
2. „ohlásit svobodu zajatým“ – babylónské zajetí zkrátka končí, rukojmí se mohou vrátit domů... „otevřít pouta“ – bude tu i všeobecná amnestie pro ty, jejichž zajetí bylo tvrdší...
3. „vyhlásit léto milostivé“ – to byl podle ideálního popisu ve SZ čas, kdy se měli propouštět vězni a otroci a odpouštět dluhy... „den pomsty“ – Babylón tudíž „okusil vlastní medicínu“ a tato (vele)říše pod nátlakem Persie vzala za své...
4. „potěšit truchlící“ – nová naděje = nová radost,
5. „pozvednout truchlící na Sionu“ – zbořeniště prvního Chrámu nebude jen místem vzpomínání a truchlení, ale stane se místem obnovy Bohoslužby a (druhého) Chrámu!
6. „věnec místo prachu“, „olej radosti místo truchlení“, „závoj chvály místo zoufalství“ je krásný obraz nahrazení starého živoření novým žitím; špatné věci nahrazuje „duchovní výbavy“.
„Budete duby Hospodinovými!“ – Toť závěr, Hospodin vás, Izraelci, zachrání a upevní!
 
Z dějin Izraele víme, že proroctví se naplnilo a Izrael ze zajetí skutečně přišel... Ale krása proroctví tkví v tom, že se naplňují na vícero rovinách... Návrat z babylónského zajetí totiž neproměnil lid úplně, bylo potřeba ještě jiné proměny, ještě mocnějšího Božího zásahu, ještě mocnějšího vysvobození, a tím je JEŽÍŠ KRISTUS!
 
„Duch Páně je nade mnou!,“ vždyť tohle o pozemské pouti Ježíše Krista platí od jejího začátku kdesi až do jejího konce na Golgotě: Panně Marii je zvěstováno: „Duch Nejvyššího tě zastíní – počneš a porodíš Syna!“ Ježíš na Kříži volá: „Otče, do tvých rukou poroučím svého Ducha“ a „(pro-/vy-)pustiv Ducha skonává“! „Pomazal mě!,“ vždyť Mesiáš = Pomazaný, ostatně při Ježíšově křtu v Jordáně na Ježíše symbolicky „sestoupil Duch svatý jako holubice a z nebe se ozval hlas: ‚Ty jsi můj milovaný Syn!‘“ Čisté evangelium a jeho hlásání slovem i skutkem, to byl celý Ježíšův život tu na zemi, to ostatně a především byla i jeho smrt na kříži! Ano, Ježíš nás vyvedl z ještě strašnějšího zajetí, nikoli z fyzického zajetí babylónského, nýbrž z duchovního zajetí hříchu! „Věnec namísto prachu!,“ prach byl pro Hebrejce symbolem lidské nicotné kvality a pomíjivosti a tu je místo něj dán věnec – symbol to vlády a vítězství... Život v Kristu zvítězil nad smrtí!  To všechno bylo a je také dílem Ducha svatého!
 
„A budete sloupy!,“ nyní je věk církve, kdy jsme to my, kdo je povolán, abychom tu zvěstovali Boží Evangelium, abychom dělali to samé co Izaiáš a především Ježíš! Naše proroctví ukazuje, že nás věřící Duch svatý vede ke konečnému zaslíbení tohoto proroctví, k jeho naplnění v Božím království! Tam totiž Duchem vedeni směřujeme, a tam budeme „sloupy nového Chrámu“, jak to rád říkával apoštol Pavel či „ratolestmi Boží sadby“, jak to rád říkal Ježíš.
 
Kéž nás tedy Duch svatý takto vede, kéž je a zůstává i nad námi. Amen.

Zobrazeno 501×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz