Denní zamyšlení, středa 22. června 2016

Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší. 5.Mojžíšova 10,12

Kdo zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. 1.Janova 2,5

***

Dobrého rána, milé sestry a milí bratří v Kristu!

***

Naše dnešní starozákonní heslo je jasným slovem Božího Zákona (!), neboť zřetelně mluví o tom, co po nás Hospodin žádá, co lze ostatně jiného čekat od knihy Deuteronomium?! A přece je 5. kniha Mojžíšova (hebr. „D'barim“ – tudíž „Slova-Činy“, resp. jejich jednota – zkrátka, že litera Zákona, se musí stát žitým živým slovem) mezi těmi Mojžíšovými knihami dílo „jiné“, svým způsobem výjimečné... První čtyři Mojžíšovy knihy (Gn, Ex, Lv, Nu) totiž mají jednotný ráz a podobný způsob líčení událostí i předávání Božího Zákona, ale pak najednou přichází kniha pátá, která to celé sice „poví ještě jednou“, ovšem „poněkud jinak“ (k tomu viz a srov. např. dvojí podání Desatera přikázání z Ex kap. 20, a Dt 5,15nn). Liberální biblista tu hned začne aplikovat historickou kritiku, hledaje rozličné redakční vrstvy, biblista fundamentálnější se naopak zaraduje, protože zde uvidí paralelu k NZ s jeho čtyřmi Evangelii: vždyť jsou si Mt, Mk a Lk podobní, kdežto Jan to celé „říká znovu a jinak“. Ano, tahle podvojnost v knihách Zákona (obdobně jako u Evangelií) není stvrzením historickou kritikou kýžené a hledané vnitřní rozrůzněnosti, nýbrž a mnohem spíše potvrzením pravdivosti!

Pokud jde o obsah Dt, lze v knize shledat tři velké celky: 1. kap. 1 – 11, které přinášejí Mojžíšovy řeči, jimiž se shrnují a sumarizují dějiny spásy a vyznává víra; 2. kap. 12 – 26, kde se opakují a nově akcentují slova Božího zákona; 3. kap. 27 – 34, kde je vylíčena Mojžíšova smrt včetně požehnání a kleteb, které jí předcházely. Začátek a konec Dt pak jsou specifickou látkou této knihy, kdy jsou nám 1. - 11. kap. mocným návodem, vlastně „předmluvou“ o tom, jakým způsobem vůbec číst Mojžíšovy knihy a zvl. v nich obsažená Boží zákonná ustanovení. Samotné naše heslo pak otevírá závěrečnou a shrnující kapitolu tohoto úvodu (Dt 10,12 – 11,32), jež je výzvou k (zase novému) následování Hospodina.

Náš verš dosl. zní: „A nyní Izraeli, co Hospodin, Bůh-tvůj, vyžaduje od-s-tebou? Totiž, pokud by ses bál Hospodina, svého Boha, abys chodil ve všech cestách jeho a abys Tohoto miloval a abys sloužil Hospodinu, svému Bohu, v celém svém srdci a v celé své duši!“

První, čeho si je potřeba povšimnout, je forma (!) tohoto verše: Jde vlastně o otázku s následnou odpovědí na ni, což dobře známe z křesťanských katechismů, kdy zvláště ty základní výstižné, krátké a jednoduché jsou vystavěny na schématu: otázka – odpověď (např. Lutherův Malý/Menší katechismus). Pán Bůh nás tak neučí toliko tomu, co bychom měli odpovídat – nejde tudíž o pouhé „zbožné fráze“, nýbrž nás učí rovněž tomu, jak se máme ptát – samostatnému a otevřenému myšlení.

V otázce člověka zarazí pro (biblickou) hebrejštinu typické skládaní předložek, což překládám dosl. jako „od-s-ty“: Člověk si rozhodně má klást otázku po tom, „co ode mě konkrétně Hospodin vyžaduje“, avšak tuto otázku si snad ani nelze klást (natožpak zodpovědět) bez vědomí víry o tom, že „v tomto svém požadavku se Hospodin zároveň zavazuje být se mnou“; nejde tedy jen o „Boží požadavek (přikázání)“, nýbrž i o „Boží závazek (zaslíbení)“; zavazuje-li mne Bůh, vždy se zároveň (svobodně) zavazuje sám – to je ostatně nejdůležitější koncept celého SZ – SMLOUVA!, poněvadž tu Bůh s člověkem uzavírá, té se týká závazek plnění Zákona.

Náš reformátor Martin Luther začíná ve svém Menším/Malém katechismu výkladem Desatera, přičemž se u každého z přikázání postupně jednak ptá: „Co to znamená?“, jednak svou odpověď vždy začíná slovy: „Máme se Boha bát a milovat ho...“ Myslím, že náš dnešní verš je jedno z míst Písma, které ho právě k této struktuře inspirovalo! Ostatně tváří v tvář Božímu Zákonu jde právě o tyto dvě sféry našeho života, které chce náš Bůh zasáhnout: Rozumovou a citovou, „duševní“ a „srdeční“. Religionisté pak těmto sférám našich osobností přiřazují patřičné „náboženské“ kategorie; tak prý je pro setkání s Bohem na rovině citové charakteristické „mysterium tremendum“ – „tajemné třesení“, kdy se člověk Boha, jehož přikázáním není s to dostát, bojí, až se před ním třese, pro setkání s Ním na rovině rozumové zase „mysterium fascinans“ – „tajemná fascinace“, kdy je člověk neskonale udiven nad dokonalostí a jednoduchostí Božího Zákona, až i ústa otevírá...

Náš text požadavek na kvalitu vztahu lidské víry v Boha charakterizuje čtyřmi infinitivy (resp. jejich vazbami) sloves: bát se -> chodit -> milovat -> sloužit, jakoby tu mělo jít o postupný proces (jímž růst pod Božím Zákonem rozhodně je!): nejprve je člověk vyděšen zjištěním, jak jeho hříšnost neodpovídá Boží svatosti, jak daleko je od Boha, což člověka v ideálním případě vede k pokání a snaze o chození v Božích přikázáních, ale tím, jak člověk s někým „chodí“ (srov. dnešní užití slova) se rovněž prohlubuje vztah těchto dvou a vzniká pevné pouto lásky, pročež tato láska k Bohu není nikdy jen pasivní přijímáním, ale vždy již také snahou šířit ji dál, tedy pravou Bohoslužbou...

Ano, Boží Zákon předpokládá i požaduje víru, jenže ji neumí (a nemůže!) dát, a proto je obklopen Evangeliem, vychází z něj a ukazuje k němu.

***

Právě sem míří Ochranovští, když naše starozákonní heslo z „jiné knihy“ mojžíšského zákona doplňují a rozvíjejí heslem novozákonním vzatým z jednoho z dopisů autora „jiného vylíčení Ježíšova života“ evangelisty Jana. Verš dosl. zní: „A ten, kdo zachovává / ochraňuje / naplňuje slovo Jeho, opravdu se v tomto naplnila / došla cíle /  je dokonalá láska Boha / k Bohu; v tomto víme, že v Něm jsme!“ Dodržet Zákon nelze jinak, nežli vírou – bytím v Kristu, pak to totiž nejsem já, kdo dodržuje Boží Zákon, ani nejde o mé vlastní dílo, nýbrž o dílo cizí, o výkon Ježíše Krista, který je mi vírou přivlastněn, do něhož jsem skrze víru vtažen! Nejdůležitějším jevem je zde pozoruhodný „genitiv víry“: jde o genitiv objektu – „láska k Bohu“, tedy mé dílo a můj výkon, anebo o genitiv subjektu – „láska Boha“, tedy dílo Ježíše Krista, anebo nejlépe o kombinaci obojího, kdy mě Ježíšem Kristem vykonaná spása v díle Ducha svatého postupně proměňuje a posvěcuje?

Boží Zákon rozhodně není – a nikdy se nemůže stát! – příčinnou víry a právě tak víra není – a nemůže být – důsledkem jeho dodržování; Boží Zákon zkrátka nesvede vyvolat víru v Boha, neboť a protože víra v Boha nejde přikázat, víru v Boha nám sám Bůh může toliko svobodně darovat... Boží Evangelium je tak vlastně skrze víru příčinou dodržování Božího zákona (a možnosti jej vůbec v Kristu dodržet); dodržení Zákona je důsledkem víry!

Evangelista Jan by to ale pověděl „jinak“: Ne jednostranné přikazování, nýbrž VZÁJEMNÁ LÁSKA (!!!), nikoli vnější nutnost, nýbrž NITERNÝ VZTAH k Bohu!

***

Nebeský Otče, děkuji Ti, že Tvého Krista smím znát, a že mě jím neustále ujišťuješ o tom, že mě máš rád, k poznání toho, prosím, rač mi lásku Ducha dát. Amen.

***

Mějte požehnanou první letní středu a celé léto právě tak

bratr Tomáš