Denní zamyšlení, středa 29. června 2016

Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu. 5.Mojžíšova 8,10

Bůh neopomenul o sobě vydávat svědectví dobrodiním, dávaje vám z nebe deště i úrodné časy, zahrnuje vaše srdce potravou a blažeností. Skutky 14,17 J

***

Dobrého dne, milé sestry a milí bratří,

naše dnešní středeční starozákonní heslo je stejně jako minulý týden náhodou (?) vzato z knihy Deuteronomium, a tudíž není potřeba o ní promluvit blíže. Náš verš patří k úseku knihy, který prorocky předjímá budoucí obsazení zaslíbené země i tamní hojnost, pročež je přípravou na tamní novou situaci a zároveň varováním, aby nastalá hojnost neodvedla Izraelský národ přivedený do svaté země od Hospodina.

Zvl. zde je třeba poznamenat, že náš verš je bravurním příkladem vytrhování biblických slov z jejich kontextu, jehož se – někdy ke škodě věci! – Ochranovští ve svých heslech, Bohu-žel, dopouštějí… Celý verš totiž dosl. zní: „A budeš jíst [a nasytíš se], a(le) budeš žehnat Hospodinu, Bohu svému[, nad touto-zemí tou-dobrou, jíž (vy)dal tobě]!“

Je zajímavé, že zaslíbená země a Boží požehnání s ní spojené jsou především častokráte (vedle např. sdostatku surovin – mědi) popisovány právě metaforikou „hojnosti potravy“, však verše tomu našemu předcházející vypovídají krásně –- „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země (…) kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka, do země olivového oleje a medu (…) v níž budeš jíst chléb bez nedostatku… (Dt 10,7-9a)“ Na druhou stranu si je třeba přiznat, že pro starého orientálce (a pro člověka až do pozdějšího novověku vůbec) byla přítomnost hladu (anebo alespoň možnost) každodenní žitou skutečností, přičemž vprostřed nedostatku člověk opravdově a snáze chápe alespoň relativní dostatek jako požehnání a milost, poněvadž ví, že tomu tak brzy vůbec být nemusí. Máme krásné české přísloví: „Sytý hladovému nevěří!“ A skutečně, naše bohatá a na úkor zbytku světa posud ještě žijící evropská společnost pro všudypřítomnou hojnost zapomněla na to, že vše, co má, je z Boží milosti, a tudíž se neští ani „žití na dluh“ či „žití na úkor jiných“ s pocitem, že to nikdy nebude muset (s)platit... Snad se vbrzku probere(me)?!

Boží přikázání, jež představují v našem hesle obě přítomná slovesa – „jíst (hebr. '-k-l)“ a „žehnat (hebr. b-r-k)“ – je jasné, jasný však není poměr mezi těmito dvěma příkazy, protože hebr. je spojuje spojkou „wu“, kterou můžeme číst více způsoby (vyjma způsobu slučovacího) —
1. stupňování – „Budeš jíst, a (nadto) budeš Bohu žehnat!“
2. odporování – „Budeš jíst, a(le) Bohu budeš (i tak) žehnat!“
3. důsledek – „Budeš jíst, a (tudíž) budeš Bohu žehnat.“
Ať již pro poměr těchto dvou přikázání zvolíme kteroukoliv z uváděných možností (nebo ještě jinou?), vždy nakonec dojdeme k tomu, že „mít plné břicho“ a zároveň „myslet na Boha“ k sobě tak trochu nesedí, že je to každopádně věc nesamozřejmá (!) – proto ostatně musí být přikázána? – ano, s „prázdným žaludkem“ se prosby o nasycení přece jen volají poněkud snáze a samozřejměji! To nás dovádí ještě k dalšímu důležitému pochopení, že modlitba rozhodně nemusí být jen prosba (ev. přímluva), ale též dík... jenže děkuje se mnohem hůře, než se prosí... přitom by měl celý náš křesťanský život být jedním jediným velikým děkováním Bohu... Avšak i tu platí, že ten, kdo si prožil nedostatek, mnohem lépe chápe, že za dostatek je rozhodně na místě Bohu poděkovat!

***

Kraličtí to, co ukázali heslem ze SZ, doplňují novozákonním heslem ze Skutků apoštolských, které dosl. zní: „Avšak nenechal se bez svědectví, konaje dobré (skutky), z nebe nám dávaje deště a časů úrodných[ naplňuje pokrmem a potěchou srdce naše].“ Tento text je, poněkud úsměvně, Pavlovou „obhajobou“ Boha a jeho existence, když se Pavlovi v Lystře po jím vykonaném zázračném uzdravení stalo, že ho tamní obyvatelé začali považovat za (polo-)boha; Pavel rozhodně vyznává, že tomu tak není, že je tu pravý Bůh, který se lidem dává poznat ("dosvědčuje") skrze svou milost, jíž mohou lidé každodenně/každoročně poznávat a zažívat.

***

Kéž dokážeme i my ve všem dobrém, co nás potkává, vidět dílo Boha (nezapomínajíce ovšem na Boha ani v časech horších či vyloženě zlých s vědomím, že jeho milost je může kdykoli proměnit) a kéž dokážeme tuhle milost rozpoznat i vprostřed naší evropské hojnosti, kterou mnozí mají za samozřejmou.

***

Hospodine, dej nám svou milost znát a pevně věřit v to, že nás máš tak moc rád! Po příkladu tvého Syna Krista pak, uč nás, jak on činil, činit právě tak! A Duchem svatým naplň srdce naše, ať zní ti naše chvála za vše. Amen.

***

Mějte požehnaného (tý)dne a pokojné období prázdnin a dovolených

bratr Tomáš