Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Denní zamyšlení, středa 6. července 2016

Rozsudek nad tebou Hospodin zrušil, zbavil tě nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého! Sofoniáš 3,15

Bděte, stůjte u víře, zmužile sobě čiňte a buďte silní! 1.Korintským 16,13 K

***

Dobrého dne, milé sestry a milí bratří!

Dnešní heslo vzaté ze SZ je jednak slovem prorockým, jednak slovem čistého Evangelia, jež ujišťuje o Boží blízkosti a záchraně. Toto slovo pronesl prorok Sofoniáš, jehož kniha patří mezi tzv. „dvanáct malých proroků“ (u židů jsou všechna tato proroctví zapsána dohromady na jednom svitku), což jsou proroctví co do délky jejich textu opravdu „malá“, tj. krátká, ale co do významu naopak velká. Již jméno proroka je zvěstné a zajímavé: „Sofoniáš“ = hebr. „Cefanjahú“, tedy „Ukryl-Hospodin“ (od slovesa „c-p-n“ s theofonní koncovkou „jahú“). Sofoniášovo proroctví je velmi staré, mluví totiž do doby kolem r. 630 př. Kr., kdy vládl král Jošiáš, doby, která byla v tehdejším královském Judsku (Severní Izrael již byl podvrácen a vystěhován Asyřany) dobou neobvyklou, totiž dobou návratu k Hospodinu… Jošiášova vláda byla tedy obdobím duchovní obdoby a náboženské reformy (viz 2Kr 22,1-7 a 2Par 34,1-13), kdy byla při opravách jeruzalémského Chrámu nalezena kdesi v něm doposud zahrabaná (nebo úmyslně ukrytá?) kniha Hospodinova Zákona (zdá se, že dnešní 5. kniha Mojžíšova – Deuteronomium, viz 2Kr 22,8-20 a 2Par 34, 14-33), přičemž právě podle ustanovení této knihy Zákona byla konečně Jošiášem provedena vskutku důkladná a důsledná náboženská reforma (2Kr 23,1-14), která se dotkla i severoizraelského území a na krátký čas zase spojila obě někdejší království (2Kr 23, 15-20), načež celá duchovní obnova vyvrcholila společným slavením velikonoční slavnosti – hodu Beránka (2Kr 23, 21-25 a 2Par 35,1-19), což je krásný předobraz jak novozákonních událostí obecně, tak konkrétně večeře Páně, vždyť každá reforma(ce) by měla mít ve svém centru Ježíše Krista, každá reforma by měla ústit do Bohoslužby a být setkáním s živ(otodárn)ým Bohem ve Svátosti, být čistým Evangeliem. Jako šok pak na člověka působí Jošiášův konec – byl u již tehdy apokalyptické hory Megido (!, to je onen „(H)ar-Magedon“) zabit egyptským faraonem (2Kr 23,26-29 a 2Par 35,20-26), který právě táhl do přední Asie uskutečňovat svou „(blízko)východní politiku“, a protože to jinudy nešlo, vzal to přes Svatou zemi i se Svatou zemí... Tak se nám proroctví Sofoniášovo ukazuje právě jako výzva či povzbuzení ke smělému provedení náboženské reformy a duchovní obnovy; proroctví je rozděleno do tří části: slovo o soudu nad Judskem (kap. 1.), slovo o soudu nad národy (kap. 2.) a nakonec slova zaslíbení Izraeli i národům (kap. 3.), odkud je vzat i náš verš.

Náš verš dosl. zní: „Podmínečně odložil Hospodin soud tvůj (resp. jeho výsledek, tedy ‚rozsudek nad tebou‘), odvrátil nepřítele tvého! Králem Izraele (je) Hospodin – (je) vprostřed tebe: Nebudeš se báti zlého více!“

Jak jsem podotkl již v úvodu, je toto prorocké slovo krásným Božím zaslíbením a čistým Evangeliem... Vykladače zarazí hned v úvodu použité sloveso, jež překládám jako „podmínečně odložil“, které v hebr. zní „j-s-r“ (Hi) a znamená „držet v kázni“ / „vzít do kázně“ / „potrestat“, přičemž takovéto slovo o soudu či jeho rozsudku působí poněkud podivně: Jakoby Hospodin svůj již připravený soud a s ním i jeho rozsudek ještě odložil, jakoby určil zkušební dobu, po kterou se ještě může viník osvědčit, aby nebyl potrestán... to je něco, nač není žádný (právní ani theologický) nárok, to se může udát jen z milosti; to je ovšem i okolnost, která ukládá povinnosti a zavazuje! Ano, uslyšet Boží evangelium je sice pouhá milost, ovšem milost, jež zavazuje k tomu, aby se člověk touto milostí nechal proměňovat a aby ji i on sám žil! Nebude-li tomu tak, již je zde připravený rozsudek, který doposud nebyl vynesen právě a jen z milosti!

Ve starozákonních dobách měl Boží trest pro hříšný Izrael dosti často právě podobu nepřítele, a tady se mluví o jeho „odvrácení“, což neznamená poražení a zničení nepřítele, ale jeho aktuální odklon jinam, zůstává tu však varování, že se nepřítel kdykoli může v plné síle „(při/na)vrátit“ zpět. Pro nás křesťany je tu pak možné vidět onen „duchovní boj“, kde nás Bůh ochraňuje od toho opravdu zlého nepřítele ďábla – odvrací jej od nás, ale pokud se mi sami odvrátíme od svého Boha, ďábel se k nám dozajista a rád (!) vrátí.

Nosná a silná je metafora „Hospodin = král Izraele“, v době, kdy měl Izrael krále (zde Jošiáše), byl tento panovník neustále konfrontován s tím, že jeho moc není absolutní a božská, nýbrž do času a odvozená od Hospodina, že král sám není poslední autorita, ale že i on sám podléhá neskonale větší autoritě Boží... Jak často tohle vládcové a korunované hlavy nechápou a nechtějí chápat? Křesťan tu pak slyší ozvuk pojmu Božího království, jak ho Ježíš vyjeví v NZ, coby protiklad ke všem lidským hříšným říším tohoto světa. Vidíme tu pak i zaslíbení naší spolu-vlády s Kristem.

Důležitá je i zmínka o Boží přítomnosti „vprostřed“, tudíž o Boží blízkosti. Je snadné (a za SZ to bylo ještě snazší) vidět Boha jen kdesi daleko nad sebou, třeba jako mně jinak naprosto vzdálený světo-řád, ale vidět Boha při sobě, ba v uprostřed sebe, to již žádá opravdovou víru a bytostnou důvěru vůči Bohu, protože to ukazuje na velmi intimní vztah.

A na závěr SUMA EVANGELIA – „NEBUDEŠ SE BÁTI!“ „Neboj se“, „nebojte se“ – to neustále opakují lidem víry jak SZ, tak NZ jako ujištění o Boží lásce a Božím počítání s námi!


***

K doplnění starozákonních slov zvolili Ochranovší slovo ze samého závěru 1. listu ap. Pavla do Korintu, konkrétně jednu z jeho hezkých závěrečných povzbudivých výzev, dosl.: „Bděte (ev. ‚buďte bdělí‘), stůjte ve víře, buďte zmužilí (resp. ‚vzmužte se‘ či ‚buďte stateční‘), buďte silní!“

Myslím, že slova Pavlova povzbuzení jsou jasná, i že je jasné, že platí též pro nás. Krása řec. imperativů (rozkazů) pro 2. osobu pl. však tkví ještě v něčem jiném, a totiž v tom, že se tvarem neliší od indikativů (oznamovacích tvarů), lze je tudíž číst ne toliko jako výzvy, ale i jako konstatování, pak by náš verš zněl: „Bdíte, stojíte ve víře, jste zmužilí / stateční, silní!“ Najednou to nejsou slova popisující ideál křesťana – kým by měl být, ale není –, nýbrž slova popisující prožívanou skutečnost našeho křesťanského života – kým jsme díky Kristu a v Kristu! Stačí jeden pohled životem zpět a člověk najednou vidí bezpočet událostí, situací a okolností, kdy mu víra byla (tj. Bůh ve víře byl) posilou, pomocí, záštitou, nalezením cesty, vzpruhou, povzbuzením, dodáním odvahy, nadějí atd. atd. Ano, Bůh skrze víru mění naši životy, protože je to On sám, kdo se v nich chce ukazovat druhým, a tak nás slabé a nemocné činí silnými a mocnými!

***

Bože, jenž nás máš v Kristu rád, rač nám Ducha odvahy k hlásání tvého Evangelia dát! Amen.

***

Mějte požehnanou sváteční středu!

bratr Tomáš

Zobrazeno 617×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio