Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Jedno kázání na Matouš 9,1-8

3. 10. 2016 15:13

Matouš 9,1-8: „A nalodiv se do lodi, přeplavil se, a přišel do města svého. A hle (!), přinesli mu paralyzovaného, na lůžku ležícího. A spatřiv Ježíš víru jejich, řekl paralyzovanému: Buď dobré mysli, dítě, odpuštěny jsou tobě hříchy tvé. A tu si někteří ze zákoníků řekli pro sobe: Tento se rouhá. A(však) uzřev Ježíš smýšlení jejich, řekl: Proč vy myslíte zlé věci v srdcích svých? Co je snazší říci: Odpuštěni jsou tobě hříchy tvé, anebo říci: Vstaň a choď? Ale abyste věděli, že má moc Syn člověka na zemi odpouštěti hříchy – říká paralyzovanému: Vstaň, vezmi na své lúžko, a jdi do domu svého. Vstal a odešel do domu svého. A(le) vidouce to davy, divili se a velebili Boha, že dal takovou moc lidem.“

 

Prvně je na místě poznamenat, že náš oddíl má své paralely u obou ostatních Evangelistů – srov. Mk 2,1-12 a Lk 5,17-26 – zajímavé ovšem je, že Matouš oproti Markovu podání příběh zkracuje, což je zajímavé, uvědomíme-li si, že Markovo evangelium je o dost kratší nežli to Matoušovo… Nabízejí se tak v zásadě dvě možná vysvětlení: 1. Matouš počítá s tím, že jeho posluchači příběh znají (anebo se o něm alespoň mohou dozvědět) z Markovo evangelia, a tak si náš Evangelista může tento příběh dovolit zkrátit „až na dřeň“, resp. k tomu, co on na něm považuje za to opravdu zásadní. 2. Matouš vypráví jiný příběh, který však je onomu Markovu příběhu podobný… Tuhle otázku můžeme naštěstí přenechat theologům a jejich učenému hádání, přece však je poctivé ji zmínit, třeba zůstane bez odpovědi. Nám totiž jde o to, co stojí v textu samotném, nikoli o to, jít za kamsi za text!

 

Z úvodu textu má člověk až pocit, že Ježíš není povoláním tesař, nýbrž námořník, anebo že by alespoň tím námořníkem být chtěl… Je to zvláštní, ale Ježíš si povolává své učedníky třeba (i) tak, že s klidem nastoupí do loďky a nechá se odvést od břehu. Když na Ježíše dav jeho obdivovatelů až příliš dotírá, nepohrdne Ježíš možností uplavat jim na loďce. Ježíš je s to na loďce klidně spát, když „se kolem čerti žení“; jen tak si k loďce s učedníky dojít po vodě; z loďkou také umí přistát na těch nejneočekávatelnějších místech – např. hřbitov kdesi u Gerasy (nebo Gedary?); po svém vzkříšení dokonce Ježíš volá na své učedníky za břehu, když jsou zase jako rybáři na loďce… Člověk si pak říká, že na metafoře církve coby „lodičce“ asi něco bude?! Věc je ovšem mnohem jednodušší – Ježíš se potřebuje, vojenským jazykem řečeno, pokud možno nepozorovaně„vrátit na základnu“. Jak lépe se vyhnout sledování, nežli odjetím na loďce, protože po břehu se za loďkou jde špatně a protože když za vámi někdo pluje, celkem rychle to zjistíte a vlastně hned ho vidíte; vzduchem to tehdy, když ještě neměli letadla ani vrtulníky a již vůbec ne malé špionážní drony, nešlo vůbec.

 

Možná vás teď napadá: Na jakou základnu!? Vždyť Ježíš v tomtéž evangeliu ani ne o kapitolu dříve říká: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (viz Mt 8,20) Jenže nenechme se zmást, tohle Ježíšovo slovo je v lidské rovině alespoň z části poněkud nadsazené (a Ježíš má nadsázku rád, ostatně si sám někdy umí přisadit!) a v theologické rovině mluví o Ježíšově nezabydlenosti v tomto světě vůbec. Řekněme to jinak: Ježíš přiznává, že nemá nic jako „trvalý domov“, ovšem nepopírá tím existenci něčeho, jako je „dočasná základna“. Žel, člověk musí smutně podotknout, že k tzv. „dočasnému pobytu“, tak nějak paradoxně patří ty „stálé základny“, ale to již odbíhám jinam… Atmosféře konspirace jakoby podlehl i Matouš, takže nám jméno Ježíšovy „dočasné základny“ zamlčuje… Avšak z kontextu se dobereme, že jde o Kafarnaum – městečko u vody, kam se dá jednak nepozorovaně připlout a odkud se dá v případě problému zase nepozorovaně odplout, území na hranici dvou tehdejších (polo)státních útvarů, odkud se dá v případě pronásledování ze strany orgánů jednoho (polo)státu utéct na území druhého.

 

Je ovšem možné, že Ježíš si Kafarnaum nezvolil jen kvůli jeho strategické poloze, ale kvůli zvěstnému obsahu jeho jména: Kafar-Nahum, znamená jednak „Ves-(proroka)-Nahuma“, což byl starozákonní prorok, jenž šil tvrdým Božím slovem do všech národů (!) světa, jednak v něm lze spatřit hned dva důležité hebrejské slovní kořeny: k-p-r – (u)smířit, n-h-m – smilovat se. Ježíšovi tedy jde rovněž o to, aby oslovil všechny národy, ovšem nikoli jen tvrdým Božím slovem o soudu – slovem Zákona, nýbrž i slovem o smíření a milosti – slovem Evangelia!

 

Teď ovšem Ježíš, nikým nesledován (?), připlouvá v poklidu „na svou základu“; jenže na scéně se objevují čtyři silní chlapy, kteří na lehátku nesou pátého, jenž se nemůže hýbat, je paralyzován… (Byl tak těžký, že ho museli nést čtyři? Bydlel tak daleko? Chtěl tam být rychle?) Ochrnutí těla je dnes pro člověka průšvih, protože ho zbavuje samostatnosti a vnější tělesné svobody, odkazujíc ho do péče jiných, a co teprve tenkrát! A co teprve ti čtyři, jak moc jim za to ten pátý musil stát, že byli ochotni ho nést kdoví jak dlouho a kdoví z jaké dálky… Jsme uvyklí se na všechny tyhle epizody z Ježíšova života dívat stejně – hodnotit je podle jednotného mustru! – nemocný je přinesen k Ježíši, Ježíš se ho dotkne, nemocný je uzdraven, a tak pořád a pořád, zas a znova… Jenže bylo to tak i v tomto případě (?), nejde tu o onu pověstnou „výjimku z pravidla“? Co když si náš bezejmenný paralytik zjednal ony čtyři chlapy z jiného důvodu (?) – mohl přece za Ježíšem poslat jen jedno a počkat, až Ježíš přijde… paralýza přece není akutní onemocnění, nýbrž a Bohu-žel setrvalý stav. Co když má náš paralytik jiný problém (?), co když se chce a potřebuje vy(z)povídat; co když ho paralýza duše tentokrát trápí víc než paralýza těla? Text to nějak neříká, ostatně jak paralytik, tak jeho nosiči vůbec nepromluví… ale i tahle možnost tady je! Problém není ani tak v příběhu samotném, jako v nás, jeho čtenářích… Žijeme totiž v kultuře, která si namlouvá nesmrtelnost a jakýkoliv „záchvěv“ smrtelnosti: nemoc či úraz, hodnotí jako tu nejstrašnější věc, co se nám jen může stát. Nám jde především o „to zdravíčko“, vždyť si často připíjíme právě „Na zdraví!“, avšak je zdraví opravdu tím nejdůležitějším v životě? Obráceně pověděno: Jsou i hodnoty větší než život?

 

A skutečně – celý náš text působí jako mini-veřejná zpověď (paralytika a jeho nosičů) –, kterou Ježíš vyslechl. Na konci pak skutečně uděluje absoluci: „Dítě, odpouštějí se ti tvé hříchy!“ a přidává slova povzbuzení: „Buď dobré mysli!“ Proč a jak to, že Ježíš tentokrát neuzdravil?

 

Jedna věc je zřejmá – Ježíš se na nemocné, postižené a zraněné s trvalými následky nemíní dívat jen jako na „mrzáky“, které bychom rozhodně měli litovat a kterým bychom se měli snažit jejich fyzický deficit lecjak ulehčit… Ježíš tyto lidi vidí jako celé lidi! Ježíš vidí i jiné a v posledku důležitější stránky lidství těchto lidí, ne jen jejich tělo (třeba s deficitem), nýbrž i jejich nitro (duši, jíž sdílíme stejně jako tělo)! Víra těch pěti byla opravdovou vírou (bytostnou důvěrou!), která tento Ježíšův pohled snesla i unesla.

 

Najednou se ovšem na scéně objevují zákoníci, zde je pro ně užito slovo „gramatikové“ – tedy znalci textu zákona, tudíž theologové (na rozdíl o „nomiků“ – znalců právní stránky zákona, tedy „náboženských“ právníků). Kde se tu berou? Jsou to ti theologové, kteří se přidali na Ježíšovu stranu (k jeho theologické škole), poněvadž je Ježíšovy myšlenky oslovují a jeho nauce přitakají?! Nebo Ježíše tak dokonale sledují (takové „vatikánská rozvědka“)?! Nebo je to celé jen náhodné setkání?! Každopádně tady část (!) theologů varovně zvedá prst: měli by být a jsou na stráži, vlastně jednají dobře a správně, tedy alespoň „z části“! Zajímavé ovšem je, že dříve než vystoupí z veřejnou kritikou Ježíšova jednání, sám Ježíš je předběhne, protože jim přečetl myšlenky! Tady jen podotknu, že mohlo jít o zázračné „čtení mysli“, které si Ježíš coby Bůh jistě mohl dovolit, anebo „jen“ o docela lidské „přečtení výrazu tváře“. Buď jak buď formuluje Ježíš otázku za theology (však je tím nejlepší theologem, neboť není boho-slovcem, nýbrž přímo Božím-slovem!): „Co je snazší říci: Odpuštěni jsou tobě hříchy tvé, anebo říci: Vstaň a choď?“ Paradoxem a vnitřním napětím této otázky je to, že odpovědí na ní mohou být dvě naprosto protichůdná řešení, podle toho, koho se otázka týká!

 

Položíme-li si tuto otázku stran podvodníka, šarlatána či „obchodníka s deštěm“, víme, že pro něj je samozřejmě mnohem snazší odpustit hříchy! Neboť „odpuštění“ se nedá ani změřit, ani zvážit, odpuštění není vidět… ale dá se snadno a za minimální náklady „zhmotnit“ třeba v podobě bezcenného papírového odpustku! Na tom bohatla prohnilá středověká církev se svými odpustkovými kazateli, na tom bohatnou „kšeftaři s lidským neštěstím a budoucností“ podnes… Ovšem skutečně pomoci nedokážou (vůbec), někteří se štítí již jen přiložení rukou k dílu –

 

Je zde však i ona opačná možnost, člověk, který umí pomáhat a léčit… a to Ježíš uměl, jak z Evangelií víme! Avšak dovede dokonce i odpouštět hříchy! Jenže „odpouštění hříchů“ je věc Boha, to svede jen Bůh sám! Proto onen „varovně zvednutý prst“ theologů, resp. jejich části. Část tehdejších theologů tohle nedovedla vírou přijmout a tak začala hledat výmluvy, proč to tak není a důkazy proto, že Ježíš je „obchodník s deštěm“, kdežto druhá část theologů možná začala psát (teď spíše: promýšlet) christologii, nauku o Bohu v člověku Ježíši…

 

Ježíš celou věc zakončuje tím, že paralytika, jemuž již odpustil hříchy, ještě i uzdravuje, a to jak v tělesné rovině – staví ho na nohy, tak dokonce v rovině sociální, když ho posílá domů (zaručuje mu, že se má kam vrátit). Lidské myšlení nás tu vede k úvahám o pravdivosti „celostní medicíny“, kdy se psychický problém (– příčina) může projevit jako problém tělesný či zdravotní (– následek): Ježíš jako „první celostný lékař“; tuhle kauzalitu evangelium nikterak nepopírá, avšak ani nepodpírá, rozhodně ovšem byla Ježíšovi cizí představa, že by byla nemoc trestem za hřích, anebo, že by člověk nemoc potřeboval jako prostředek svého nového vidění světa a své nápravy… Tím, že Ježíš toho, komu odpustil hříchy, navíc ještě uzdravil, ukazuje Ježíš to, že nemoc je podobenstvím hříchu. Nemoc dokáže paralyzovat třeba i celou vnější stránku člověka, ba člověka připravit o život; oč horší je ovšem hřích, který umí paralyzovat lidské nitro, duši člověka, často tak, že to navenek není ani vidět, který dovede člověka zabít (viz Jidáš), ba dokonce dovede člověka připravit o spásu a o všechno to, co je cennější nežli lidský život! Ježíš umí uzdravit obojí: jak tělo, tak duši, ale tím hlavním je pro něj uzdravit lidské nitro, k čemuž pak někdy uzdravení těla může být prostředkem.

 

Zajímavá je Ježíšova sebe-titulatura – „Syn člověka“, a zhodnocení davů – „Bůh dal takovou moc lidem“! Tahle odpověď je totiž též podvojná, podle toho přistoupíme-li k ní s vírou, anebo bez víry. Nevěřícímu člověku se Ježíš jeví jako „pouhý člověk“, možná ještě lidský vzor, ale to je všechno… Pak by ovšem Ježíš v posledku byl pouhý „obchodník s deštěm“, i kdyby jeho učení některé lidi uzdravilo, protože v něm nejde o uzdravování, ale právě o odpuštění! Pak je zde ovšem i pohled víry: Ježíš jako „eschatologický“ (srov. Ezechiel a Jeremiáš) Syn člověka a zároveň Syn Boží, Bůh, který je s námi a pro nás, náš Spasitel!

 

 

Zobrazeno 430×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz