Matouš 21,32-46: kazani_vinaři.doc
„Poslyšte jiné podobenství – »Byl (jednou jeden) hospodář, vlastník otroků, který vysadil vinici, ohradou ji oplotil [var. zídkou ji obehnal], vykopal v ní (vinný) lis a zbudoval (strážní) věž, [načež] ji předal vinařům (do nájmu) a odcestoval. A když se přiblížila doba hroznů [resp. čas vinobraní], poslal své otroky k vinařům, aby vzali jeho [ev. její] hrozny. Ale ti vinaři berouce [ev. zajavše] otroky jeho, některého zbili, některého zabili, některého dokonce ukamenovali… Poslal zase jiné otroky v hojnějším počtu nežli prve, ale učinili jim totéž! Konečně k nim poslal i svého syna, řka (si): ‚Budou mít respekt před mým synem!(?)‘ Vinaři však vidouce syna, řekli si mezi sebou: ‚Tento je dědic! Pojďme a zabijme ho a zmocněme se dědictví jeho!‘A vzavše [resp. zajavše] jej, vyhodili ho ven z vinice a zabili…« Co učiní Pán vinice přijda s těmito vinaři? Řekli mu: »Zle (zlem jejich) ty zlé usmrtí, avšak vinici předá jiným vinařům, kteří vydají mu v čase jejich [var. víno v čas vinobraní]!«
Nikdy jste nečetli v Písmech: »Kámen, jejž stavitelé zavrhli, ten stal se hlavou úhlu – kvůli Hospodinu stalo se to a div je to před našima očima! (cit. Ž 118, 22n)« Prostřednictvím tohoto vám říkám, že od vás bude království Boží odňato a (že) bude předáno národu [var. skupině], jež činí ovoce své! [Takže ten, kdo by na onen kámen upadl, se roztříští, a ten na koho by onen kámen padl bude rozdrcen!]
Jakmile velekněž(št)í a farizeové uslyšeli toto podobenství jeho, poznali, že o nich mluví, i chtěli ho (sice) »(dát) sebrat«, měli (ovšem) strach z davů, které jej měli za Proroka…“
První, co bychom si měli uvědomit, jsou okolnosti, za kterých Ježíš vypráví toto své „ostré“ (proti)podobenství: Písmáku hned dojde, že 21. kap. Matoušova evangelia zná především v souvislosti s Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma z jejího začátku (Mt 21, 1-9), centra všeho židovského dění tehdejší doby i centra židovské víry, protože jen tady byl Chrám… Ježíš je tedy již na téměř na konci své pozemské pouti, po (tradičně viděno) třech letech svého veřejného působení jsou již jeho myšlenky i pověst o něm dostatečně rozšířeny v obecném povědomí, což s sebou ovšem nese nutnost se rozhodnout: Buď mne Ježíšovo učení a působení nechá chladným, anebo jsem nucen naň reagovat a rozhodnout se! Pokud se mě Ježíšovo učení dotkne, pak jsem nucen se rozhodnout buď pro Ježíše, anebo proti němu! Rozhodnu-li se pro Ježíše, činím to buď s otevřeným srdcem a touhou jej následovat, anebo pro vlastní očekávání a projekci svých vlastních představ do něj! Zkrátka nastala jedna z těch chvil, kdy se člověk musel rozhodnout a (z)volit; jedna z těch chvil, kdy se všední šeď mění a je potřeba jasně rozlišit mezi černou a bílou… Jistě tehdy bylo mnoho lidí (zvl. židů o pohanech ani nemluvě), které zajímala především jejich každodennost, kteří žili svým zaběhnutým stereotypem a rutinou, ať již poživačností coby tehdejší boháči, anebo z ruky do huby coby tehdejší chudáci – zkrátka v takovém životě je jen málo prostoru pro změnu, pro to nechat se oslovit, pro vybřednutí… Pak tu však byli lidé, a nebylo jich, zdá se, vůbec málo, které Ježíšův život a jeho učení chladnými nenechávali, které naopak zajímali: Tito lidé buď Ježíše přijímali, anebo odmítali. Takto Ježíše odmítala především valná většina farizeů, kteří si Ho sice namnoze vážili a v mnoha věcech se s Ježíšem shodli, ale představa o tom, že by to mohl být Mesiáš jim byla povětšinou naprosto cizí; nadto se vůči nim sám Ježíš v mnoha diskuzích vymezil. Byli tu však i lidé, kterém byl Ježíš, lhostejno zda z náboženských či politických (lépe snad z nábožensko-politických) důvodů, vyloženě proti srsti, kteří ho nesnesli, kterým dokud chodil po venkově a šířil své učení „v malém“ nevadil, protože ho mohli velikášsky opomíjet, ale vy chvíli, kdy se z Ježíšova učení stalo celonárodní hnutí bylo potřeba reagovat, vymezit se a zakročit… nejlépe se Ježíše přímo zbavit… Zkrátka přední kněží a malá bohatá elita farizeů byli uvyklí svému vždy již samozřejmému zdroji peněz (a bohatství), jímž bylo dědičné kněžství (a dědičné kněžské úřady zvl.) s celým automatismem obětního kultu v Chrámu (který ke svému dalšímu fungování Boha ani nepotřeboval…), těmto lidem bylo Ježíšovo možné mesiášství cizí a protivné – Co kdyby jim ten jejich automatický kult a přísun peněz zarazil? Pak tu byli ti, kdo Ježíše následovali, u těch je ovšem otázka: Proč to činili? Zdá se, že svá mesiášská očekávání s Ježíšem sice spojovali, ovšem jen natolik, nakolik naplňoval to, co si oni sami vysnili a do něj projektovali…
Tento obšírný „sociologický“ úvod byl zapotřebí proto, aby bylo jasné, jak vyhrocená situace v tehdejším Jeruzalémě byla. Ježíš tudíž přichází do Jeruzaléma jednak proto, aby tu slavil židovské velikonoce (paschu, hod Beránka, svátky nekvašených chlebů, přesnice) s největší opravdovostí, jednak, aby (vy)provokoval k jednání ty, kdo je takto neslavili! Ježíš však „uměl provokovat“, mistrovsky totiž ovládal umění „pohybu na hraně“ – věděl, jak jasně dát najevo, co si myslí a kým je, a zároveň to uměl udělat tak, aby se nikdy nedostal „za hranu“ a nevyprovokoval zásah mocných proti němu. V každé společnosti je na hraně humor a satira, ale když se umí dělat, mohou si aktéři dovolit opravdu hodně, aniž by proti nim bylo lze zakročit… (vždy je možné se dovolávat toho, že právě takto to přeci myšleno nebylo a že to byla jen „zábava“… vzpomeňme na protirežimní narážky mnoho komiků z doby socialismu)… Tak Ježíš jsa Mesiáš vstoupil do Jeruzaléma tak, jak se od Mesiáše očekávalo (Mt 21,1-9), ovšem zároveň to sehrál natolik parodicky, že proti tomu nešlo nic udělat… Hned potom Ježíš „nakráčel“ do Chrámu a vůbec ne mírně – dokonce (snad) s použitím násilí (Ano, spravedlivý hněv opravdu není hříchem!) – odtud vyhnal směnárníky! Kněžskou elitu určitě musel rozpálit do běla – ten den je dozajista připravil o nemalou tržbu (!) – avšak i oni dobře věděli, že tam směnárníci nemají co dělat, že je tam usadili tak trochu vzdor Božím přikázáním (vlastně jen proto, aby z nich měli peníze oni a ne jiní!), nadto se obyčejným židům tahle novota vlastně vůbec nezamlouvala… (srov. Mt 21,10-17) Ježíš si tedy dosl. vynutil „dialog“ s těmi, který doposud zajímal jen okrajově, jen málo… Dnes máme často za to, že „dobrého politika“ nedělají jeho schopnosti pracovat pro dobro druhých, nýbrž jeho schopnosti pracovat s médii a veřejným míněním, proto ty jeho neustálé průzkumy. Jenže tohle věděl již Ježíš – Velikonoce byli jako „poutní svátky“ ideální příležitostí rozjet „nábožensko-politický kotel“ a do tohoto „kotle“ přizvat kněžskou elitu (!), vždyť o velikonocích měl prý Jeruzalém desetkrát tolik obyvatel, všude bylo plno lidí z různých končin židovského světa – to byl „ideální sociální vzorek“! A tak Ježíš přes den konal a vyučoval v Chrámu, přímo v centru všeho dění, veřejně na očích všem těm kněžským (mocenským) pohlavárům, ale zároveň pod ochranou veřejného mínění, neboť veřejnost kněžské pohlaváry rozhodně ráda neměla a na jejich kritiku (lhostejno, zda ze stejného důvodu, vždyť „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“) ráda slyšela… Večer však Ježíš raději Jeruzalém opouštěl, aby ho pod rouškou noci, když veřejnost spí, anebo „brblá u píva“, nepřepadlo nějaké to likvidační „přepadové komando“…
Náš text je odpovědí na útok kněžské elity, která na Ježíše zaútočí otázkou po jeho pravomoci – „Ti mocní jsme my, ale ty jsi jen bezmocný samozvanec!“ (Srov. Mt 21, 23-27) Jenže tuhle ostrou kněžskou akci stíhá snad ještě ostřejší Ježíšova reakce v níž se dobře vyjevuje ona paradoxní „moc bezmocných“! Naše podobenství je vlastně svého druhu útokem…
Ježíš sice vypráví podobenství – „neškodnou pohádku“ (?), kterou může leckdo pochopit lecjak, ale dá si opravdu záležet, aby ji šlo pochopit vlastně jenom jedním způsobem. Ježíš této své pohádce vybírá skvělé a všeobecně známé kulisy – Izaiášova píseň o vinici, která byla prorockou kritikou celého předexilního Izraele – tenhle „protest-song“ tehdy znal celý Izrael a mnozí si ho pobrukovali (asi jako Kryla za komunistů)! Raději ho zde uvedu celý (Iz 5,1-7):
„Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: ‚Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.‘ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.“
Na tento text Ježíš navazuje, k tomuto základnímu hlasu přidává svým podobenstvím hlasy další… Ježíš se hlásí k odvěké prorocké kritice Izraele a zvl. ke kritice automatického jeruzalémského kultu, když tuhle kritiku aktualizuje a přenáší i na soudobé papaláše. Je tu však i jeden zásadní rozdíl – Izaiáš svou písní kritizuje celý lid – celou vinici, kdežto Ježíš kritizuje „pouze“ zlé vinaře, nikoli již „vinici“: jakoby říkal, že chyba již není na straně lidu, který o vlastní nápravu mnohdy upřímně usiloval a usiluje, nýbrž na straně honorace, která se reformám naopak brání. To, že Ježíš parafrázuje Izaiáše nás má také dovést k tomu, že jeho kritika je rozhodně a pouze kritikou náboženskou (!) a nikoli politickou, třebaže má politické důsledky. Kdo podobenství poslouchá pozorně, pochopí rovněž, že Ježíš v něm ukazuje svou moc bezmocného a vzdává se všech politických a mocenských ambicí – je tím „zabitým synem“!
Badatelé se dodnes přou o to, jestli má Ježíšovo podobenství reálný základ (Bylo by něco takového v tehdejší Palestině možné?!), anebo zdali jde o pouhou fikci. Já se přikláním k první možnosti a pokusím se tak podobenství i podat –
Bylo nebylo, byl jednou jeden vysloužilý římský voják a občan, který po skončení své dlouhé služby – sloužil 20 let a poznal mnohé bojiště a viděl smrt mnoha svých přátel a spolubojovníků – dostal v cizí chudé a zaostalé zemi, kde nikdy předtím nebyl pořádný kus půdy a dost peněz na to, aby si to tam zařídil podle svého. Byl to člověk velmi pracovitý, který se uměl ohánět, tak zbudoval celé vinařství a myslel si, že si tak zajistil poctivé živobytí na důchod. Jenže žil v zemi, kde bydlel národ, který si Římané podmanili teprve nedávno, který Římany nenáviděl a jehož zvyklosti zase nechápali Římané, národ Židovský se svou židovskou vírou. Ani po letech se náš Říman v té podivné zemi necítil doma, měl sice širokou domácnost a mnoho otroků, kteří pro něj pracovali a protože se k nim choval dobře, dokonce ho měli rádi, ale rodinu měl nepočetnou – toliko jednoho syna, navíc každodenně slýchal na ulici nadávky, pár krát ho v davu dokonce nakopli… a tak sebral, co měl, a rozhodl se, že se odstěhuje. Majetku se však nechtěl vzdát, a tak si říkal, že bude lépe ho pronajmout místním, protože místní si na místního nedovolí, žid přece neublíží židovi. Našel tudíž zájemce, kteří se mu zdáli vyhovovat, uzavřel příslušné smlouvy a odjel. Jenže najatí vinaři byli „vykukové“ a podvodníci! Říkali si, vždyť je to naše země a naše vinice, vždyť je to území, které nám Římané ukradli, tak si ho teď vezmeme zpátky, smlouva nesmlouva! Přišel čas úrody a náš vysloužilec pro ni poslal několik svých otroků, jenže namísto podílu z úrody dostali tito otroci jiný díl… byli zajati a část jich stačila utéct, takže dostala jenom výprask, ti, kteří utéct nestačili byli zabiti, kdy přežil mlácení, toho čekal ještě horší trest – ukamenování. Ano, část pánových otroků vinaři ukamenovali jako bezbožníky, protože si říkali, kdo nám chce vzít zemi, ten je proti Bohu, a tak zaslouží náboženský trest a věčné zatracení – Bůh nás sice učí milosrdenství, ale jen k blízkému, ne k nepříteli… Náš vysloužilec nevěděl, anebo nechápal, co se stalo, a tak poslal další své otroky, jenže i ti (ne)pořídili stejně. Nakonec se rozhodl poslat i svého jediného syna, protože si říkal, že z toho budou mít respekt! Vždyť můj syn je jako já sám! Viděl to jako „poslední možnost k nápravě“, očekával, že jeho syn zjedná pořádek a že se situace vysvětlí, měl přece jen málo zpráv a kdoví, co se tam daleko v krajině židů vlastně semlelo… pořádná pošta ani e-mail tehdy nebyl. Jakmile ovšem zlí vinaři uviděli syna, neřekli si, že je to „poslední možnost se ještě dohodnout“, nýbrž „poslední překážka“, přechází-li dědic, pán již zemřel, a tak nám stojí v cestě jen tento jeho syn, když ho zabijeme, smlouvy stopíme a vinice bude naše! Žádné náboženské zábrany ani důvody již neměli, jim šlo jen o vlastní prospěch a blaho! A tak bez ostychů zavraždili i syna a ještě mrtvolu odklidili mimo vinici, aby zahladili stopy. Pán však byl tentokrát informován dobře!
První, co musí člověka zarazit je to, že Hospodin je zde přirovnán nejspíše k vysloužilému římskému vojáku – majiteli vinice! Tehdejší židé naprosto nenáviděli pohanské římské okupanty a měli obrovskou touhu se jich zbavit a najednou je k někomu takovému přirovnáván sám Bůh, sám Hospodin, proč? Prvně proto, že Ježíš chce provokativním způsobem (ono to ani jinak nejde!) ukázat, že Bůh je „totaliter aliter“ (ajk s oblibou říkával Karl Barth), tedy „docela jiný“ nežli jsou naše představy o něm, docela svobodný od výplodů a představ našich myslí… víra pak neznamená nalézt svou představu o bohu či boha, nýbrž důvěřovat v Boha samotného a naopak se od všech svých předporozumění a představ umět oprostit a zdát se jich. Toho ale většina tehdejších židů nebyla s to, přední kněží dokonce právě tohle nechtěli. Za druhé je v tom notná dávka Ježíšova humoru: Ježíš totiž předním kněžím připomíná, jak že se to právě oni dostali na svá „teplá místečka“ nebo „trafiky“, ano šlo sice o kněží rodem, ale k výnosným úřadům (a zvl. k tomu velekněžskému) se dostali tak, že je tam dosadili Římané, protože to byla teprve nedávná minulost, většina lidí to věděla, ale mluvit se o tom nesmělo (asi jako o zločinech sovětských vojáků během osvobozování). Za třetí v tom můžeme vidět i theologickou myšlenku, že Bůh počítá i s ostatními národy, že i jim může a chce být Bohem, namísto jejich božstev a bůžků.
Theologa zarazí i to, jak je „vlastník vinice nazýván“, což se líbí zejm. luterskému theologu: Na začátku příběhu se „vlastník“ řec. jmenuje oikodespota, což znamená „(tvrdý) vládce domácnosti“, a zároveň je v tomto slově obsaženo slovo despota, která má svůj specifický protipól ve slově otrok, jde tedy o domácnost, již (spolu)tvoří pán (a jeho rodina) spolu s otroky. Luterský theolog tu vidí působení Božího Zákona a obecně stav lidu starozákonní doby (před Kristem, resp. konkrétněji před Velikonocemi), jasný pevný a tvrdý vztah: Božský Zákonodárce – člověk pod Zákonem; svatý Bůh – hříšný člověk; Bůh přikazující – člověk, otrok, jenž má Boží přikazování poslouchat! Kdežto po zabití syna – na samotném konci podobenství je „vlastník“ titulován již jako Pán – řec. Kyrios, Bůh Evangelia, Bůh, který se zjevil v člověku (Synu!) Ježíši Kristu, Bůh milosrdný. To však vůbec neznamená, že by nebyl schopen potrestat ty, kdo konají zlé – ostatně těm právě přichází na vrub vražda Syna!
Písmák si nemůže nepostřehnout narážky na poslední soud: sklizeň (vlastně vinobraní) – poslední soud. Theolog zde nadto vidí řec. výraz kairos, což je jeden z několika řec. výrazů pro čas, vedle něj je běžně užíván též výraz chronos. Zatímco chronos vyjadřuje „čas měřitelný na hodinkách“, který „neustále plyne dál“, kairos naopak vyjadřuje „čas, který nastává v určitou dobu“, jako víno dozrává každoročně na podzim: výraz to je sice v souvislosti s úrodou typický, ovšem jeho eschatologický přesah a odkaz ke dni Božího soudu je na místě, neboť až tam se vyjeví, kdo je součástí dobrý a kdo zlý vinař!
Jak již jsem pověděl výše v úvodu: vinice zde není chápána jako špatná (na rozdíl od Izaiášovy písně), nýbrž jako to dobré, co si zbudoval sám Bůh, ale co „špatní vinaři“ umějí zneužít a ovládnout a co se jim nemůže bránit. Zlí vinaři sice dostali možnost spravovat vinici od jejího Pána, ovšem tuto možnost nevyužili k dobrému a k rozkvětu vinice, nýbrž zneužili ke svému prospěchu – člověk si až říká, že je to typické pro situaci, kdy se z církve stane instituce s řídícími orgány…
Důležité je rovněž vnímat to, „jak hřích plodí další hřích“… zlí vinaři původně jen nechtěli odvést vlastníku vinice to, co by mu podle práva náleželo, což je ovšem nutí zajmout jeho služebníky, ale co se zajatci? Takovéto uvažování je nakonec dovede až k použití násilí, nakonec pak až k téměř bezuzdnému vraždění. Je to zvláštní, ale Boží úsilí o nápravu Božího lidu, v něm paradoxně postupně vyvolává popravu, těch, kdo toto Boží úsilí prostředkují. Ježíš tenhle kolotoč hříchu poznává a Jeruzalému vyčítá, srov. např. Ježíšův povzdech: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“(Mt 23, 27)Bůh usiluje o nápravu člověka, ale hříšník se často napravit nechce, protože by musel od základů změnit svůj život!
Boží sebe-zjevení v Synu – Ježíši Kristu – pak je „poslední a zároveň tou největší Boží snahou, jak nás přivést k sobě a vtáhnout do Jeho lásky“; všimněme si, že tahle možnost platila i zlým vinařům, přes tolik hříchů a vzdor takové ukrutnosti! Běda však těm, kdo Krista vnímají jako „poslední překážku“ – tak to měli například komunisté!
Důležitá je i zmínka a vraždě anebo pohození mrtvého syna mimo vinici, neboť se zdá, že Ježíš zde prorocky předjímá svou smrt na římském popravišti vně hradeb Jeruzaléma. Snadno by se řeklo, to udělali jiní – to ti nenávidění Římané, ale oni tentokrát byli jen hrůzným nástrojem jiných… před Bohem nezůstane žádná vražda skryta!
Ježíš pak své podobenství zakončuje provokativní otázkou po tom, co by teď měl Pán vinice udělat… Zajímavé je, že tady se kněžská elita i veřejné mínění shodnou – obecnou představu o tom, co je spravedlivé mají všichni, pohádky (a podobenství) tuto představu dokonce pomáhají vytvářet a utvářet. Znalci zákona si hned vědí rady, Mojžíšský zákon přece hovoří jasně: „Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu,spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu.“ (Ex 21, 24) Takže zlé zahubit jejich vlastním zlem, jejich vlastní metodou, „dát jim sníst, co si sami navařili“! My lidé jsme v souzení obdivuhodně rychlí, tedy nejedná-li se o soud nad námi… Jenže o předních kněžích platí ono Biblí inspirované: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“ Ano, přední kněží vynesli soud sami nad sebou, aniž by jim to došlo, ačkoli právě jim to hned mělo sepnout, ale již jsou otupělí…
Text a jeho rozsudek ovšem pokračuje: Vinice se má předat jiným vinařům! Opět si sami naběhli, protože vinice je přece Boží království a oni jsou ti vinaři; jiní vinaři jsou pak vyloženi jako jiný národ – řec. etchné. Výklad tohoto verše je složitý, zvl. když může nabít protižidovský náboj: Mají židy nahradit s konečnou platností pohané? Jenže o to tu nejde, podobenství se netýká celého lidu (celé vinice), ale jen (zlých) vinařů, ti a jen ti mají být nahrazeni lepšími. Boží lid má pokračovat, ale aby tomu tak mohlo být, musí se rozšířit i za hranice Izraele, jak o tom mluvili již proroci, např. právě Izaiáš. Dvanáct kmenů Izraele má teď nahradit v čele dvanáct apoštolů?! Může být! Ono řec. etchné, totiž může mít ještě význam „skupina“. Úkol je přece pořád stejný pečovat o vinici a její úrodu předávat Pánu, jen již nesmí být uskutečňován kultickým automatismem či kněžskou politikou… Ještě se svou církví má Pán svatou trpělivost, protože i ona tomuto pokušení často podléhá…
V reakci na tohle podobenství mluví sám Ježíš přímo o sobě, když cituje Žalm: „Kámen, jejž stavitelé zavrhli, ten stal se hlavou úhlu – kvůli Hospodinu stalo se to a div je to před našima očima!,“a pak sám tvrdě a suše konstatuje: „Ten, kdo by na onen kámen upadl, se roztříští, a ten na koho by onen kámen padl bude rozdrcen!“ Poměr k Ježíši coby Synu člověka a Synu Božímu zároveň je tím rozhodujícím, tím na čem se láme, anebo stojí lidská víra a důvěra vůči Bohu… Buďto v Ježíši rozpoznám onu „poslední a největší Boží možnost“ k záchraně sebe, anebo se mi Ježíš stane „poslední překážkou“ mé seberealizace, kterou budu muset definitivně odstranit, s níž se budu muset s konečnou platností vyrovnat…
Je to hezké, Ježíš sám sebe přirovnává ke kameni… K jakému však? Je možno více výkladů: 1. Jeden můj kamarád zeměměřič myslí na kámen označující bod zeměměřičské soustavy podle kterého se rozměřují pozemky, přičemž tento kámen-bod přesně udává vzdálenosti k jiným bodům. (Nadto i tahle soustava má svůj „základní bod“, k němuž se pak vztahují všech body ostatní.) Ježíš by tak byl onen „pevný bod“, díky němuž máme své pevné a určené místo ve světě a díky kterému vstupujeme do celé sítě dalších vztahů. Odstraněním takového bodu bychom přišli o své místo ve světě a naše (reálná sociální) síť vztahů by se rozpadla. Nadto, poškození zeměměřičského bodu se přece trestá, jak je to na jejich cedulkách! 2. Jde o symbolický kámen základní… Stavba sice bude stát i bez základního kamene, ale bez něj a popisků na něm můžeme úplně zapomenout na její původní účel a význam (srov. zaniklé a na domy předělané kostely). 3. Kámen základový, jakási první cihla dané stěny, která udává vzor a směr pro celou další stavby. 4. Kámen nárožní, kterým jsou v rohu spojeny zdi. 5. Kámen úhelný (ev. úhlový), podle něhož se rozměřují úhly celé stavby. Bez základového, nárožního a úhelného kamene nemůže být stavba vůbec postavena! 6. Kámen vrcholu klenby, „klenák“… To známe z gotických katedrál, kde nádherná klenba kostela drží vlastní vahou, ale běda přišla-li by o klenební kámen, hned by se zřítila… To všechno chce říci, že Kristus má být tím nejdůležitějším v našem životě a bez něj náš život nemůže dojít dobrého konce, může-li vůbec někam směřovat… Negativní stránce této věci „kameni úrazu“ naopak rozumíme dobře, ta je nám jasná hned. A běda tomu pro koho jsou Kristus a křesťanství kamenem úrazu, vždyť mi lidé jsme křehcí – „hliněné nádoby“, jak říká Bible. Tato Ježíšovo kamenná sebe-metafora byla natolik nosná, že je pak hojně citována a rozvíjena dál (vedle paralel např. Sk 4, 11; 1P 2,4.6-8).
Tehdejší mocipáni pochopili, že je to o nich! Oprávněni zuřili a chtěli Ježíše dát sebrat, jenže tentokrát bylo lidové veřejné mínění na jeho straně, takže to nešlo. Lidové mínění sice Ježíše nechápalo ani jeho kritiku, ale líbila se mu.
Ježíši však nakonec nejde o ovlivňování „veřejného mínění lidu“, nýbrž o „spásu lidu“, a tak Ježíš vzdor lidovému mínění a volání po politické (a třebas i náboženské) revoluci raději volí jedinou spasitelnou nenásilnou cestu kříže. Ano, zlí vinaři Syna nakonec odstranili, avšak spolu s ním odstranili i sebe, což se v roce 70. po Kristu, když znovu přišlo Římské vojsko potlačit židovské povstání, ukázalo jasně a s fatálními následky pro židovský národ… tehdy vzala kněžská honorace definitivně za své! I tohle Ježíš bravurně, třeba skrytě, prorocky předpověděl; právě k tomuhle se odsoudila honorace židovského lidu.
Toto Ježíšovo podobenství je však napořád aktuální, tudíž i dnes: Všude tam, kde si honorace začne činit Božské nároky, je blízko tvrdý Boží soud! Všude tam ovšem hrozí obyčejným lidem nepochopitelní a nesmyslné utrpení a mnohé jiné zlo, které jsou lidé, když se chtějí udržet u moci a „koryt“, páchat. Jedinou nadějí je tu následování Krista – jít onou cestou bez-moci a za bez-mocnými a ne-mocnými. Kéž je pro nás Ježíš vždy tím nejdražším „základním kamenem“ a kéž se nám nikdy nestane „kamenem úrazu“.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.