Tázání po ráji (a nesmrtelnosti duše)

KAMARÁDKA MI NAPSALA DOTAZ TOHOTO ZNĚNÍ:

Ahoj Tome, měla bych takovou otázku.

(1.) Zanikla někdy zahrada Eden?

(2.) Je možné považovat zahradu Eden za to samé co nebe?

ještě jedna otázka – (3.) duše je nesmrtelná, že jo? :-)

Děkuju ti moc.

NUŽE, ODEPSAL JSEM :-)

Ahoj,

kladeš dobré sice, avšak těžké otázky, na něž není jednoduchá odpověď. :-)

1. Z jazykové hlediska pochází slovo Eden od hebr. kořene „'a (ajin)-d-n“, přičemž tento hebrejský kořen znamená „rozkoš“ či právě „rajský stav“. Jde tedy o místo, kde je člověku dobře („'jako' v ráji“) a kde se člověk může cítit slastně a šťastně. Je ovšem možné, že slovo je původu sumerského, a pak by znamenalo „step“ či „úrodnou půdu“ obecně.

2. Z religionistického a kulturologického (?) hlediska znali nějakou formu mýtu o pobytu člověka v ráji vlastně všechny národy kolem starověkého Izraele.

3. Ze zeměpisného hlediska by bylo možné ráj lokalizovat jen tehdy, kdybychom identifikovali ony čtyři řeky, které ho obtékají :-), což se (ne)daří, resp. i když vybereme nějaké čtyři tamní důležité řeky, je těžké najít místo, jež by obtékaly. Je také důležité, že biblický Ráj „se nacházel na východě“, tedy v místech, kterých se židé báli a která považovali za nebezpečná (poněkud paradoxní).

I.

Vezmeme-li tohle všechno všechno v úvahu, je z dnešního hlediska asi nejlepší chápat biblický Ráj jako jinou „realitu“… Je např. spousta filmů s tématem objevení ztraceného ráje či návratu do něj… ale je příchod do takového světa „někde pod zemí“ či „ztraceného údolí v hlubokých horách“ – ale je to ještě realita, anebo je to již pohádka (?), bdí nálezci onoho místa, anebo spí (?), jsou živí, anebo již neživí (?); je lze se z takového nalezeného „ztraceného ráje“ ještě vůbec vrátit?

Můj (!) výklad dané věci je podivuhodně dvojaký: Eden/Ráj je totiž dvojaká skutečnost, skutečnost odehrávající se na dvou rovinách zároveň - Eden/Ráj má objektivní stránku: Proč Bibli nevěřit, že je to místo - třeba dnes ztracené! - někde na zemi lokalizovatelné? Eden/Ráj však má právě tak stránku subjektivní - lidský/můj prožitek rajské zkušenosti. Eden/Ráj je pak setkání subjektivního a objektivního, setkání místa v časoprostoru a zároveň pocitu-prožitku člověka. Eden byl postupně tvořen právě pro člověka a dotvořen byl až se stvořením člověka, je to však ještě Eden, když tam již žádný člověk nebytuje, neprožívá jej?

Vybavuji si v tomto kontextu dvě písně a jednu báseň. „Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví? …“ Lze holubí dům dětství ještě najít, i když by člověk našel onu „vroubenou chalupu s bílím štítem“, vzdor tomu, že již odrostl „chlapeckým střevícům“? „Zavolám na shledanou (…) rodné údolí, při vzpomínce srdce zabolí…“ Bude jednou opuštěné rodné údolí ještě někdy tím rodným údolím, když člověk přijde do údolí, kde se narodil? A nakonec Raisova „Cestička k domovu“, může jít o cestu jen ke konkrétnímu místu, anebo jde o ten konkrétní pocit, který to místo dělá?

Je to paradoxní, ale dobře biblické – jako bychom po vzoru Adama i Evy měli v sobě ten zážitek svého ráje, kam se chceme neustále vracet všichni. Ale jako bychom vždy – se smutkem! – museli shledat, že žádná cesta zpět tam nevede (ostatně zpět proti času se kráčet nedá, rozhodně ne ve fyzikálním smyslu).

***
Neodpustím si poznámku z oblasti židovské mystiky (kabaly), která vnímá svět jako pěti-rozměrný – 1. až 3. rozměr = trojrozměrný prostor, 4. rozměr = čas a 5. rozměr = etický rozměr (dobrý/zlý, vlastně prožitek?). I kdybychom se tedy dokázali vrátit v čase a prostoru, je otázka, neminuli-li bychom se na podobně nesmírně široké ose „etického rozměru“ a „prožitku“.

***

Má odpověď tudíž je, že EDEN/RÁJ nezanikl na objektivní rovině, ale protože se člověk vnitřně-subjektivně změnil díky hříchu, je mu Ráj z něhož byl vyhnán již navždy nepřístupný. Člověk Ráj sice hledá, ale nikdy nenajde... Člověk snad i (třeba je to odvážná teze), může přijít na místo, kde Ráj/Eden ležel, ale jednak tam přijde v jiném čase, jednak a hlavně tam však přijde jako jiný, hříšný a smrtelný!, člověk.

II.

Podobně podvojná je i odpověď na tvou druhou otázku: Eden/Ráj je s nebem totožný a přesto jsou Eden/Ráj a nebe jiné skutečnosti.

Religionistika popisuje tzv. mýtus o věčném návratu, že něco odněkud vyjde, aby to tam zase dospělo: Člověk vyjde z Ráje, aby tam přes pobyt na zemi zase došel... jenže tohle se může / mohlo by se to opakovat do nekonečna… Jenže o „nebi“ a „bytí s Pánem“ věříme, že tu bude jedinečně a jednou provždy :-)

Ráj je jedna z mnoha metafor pro nebeskou skutečnost, nebe sice popisuje dobře, ale zároveň se jí popis nebe nevyčerpává… Známe také Boží království, nádhernou zahradu, město s branami s perel a zahradou uprostřed, svatební veselí… celá pestrá škála obrazů, různé a různě promíšené barvy a jejich odstíny, jak na malířské paletě.

S nebem a Rájem je to jako s domovem → Nejdříve poznáš místo, kde je ti dobře – to byl Ráj → Když ti pak dobře není, můžeš se tam sice snažit vrátit, ale Ráj již nenajdeš, zvl. když tam již nebudou tvoji blízcí atp. → ale můžeš tam také dojít a najít ještě něco nádhernějšího nežli Ráj domova tenkrát, objevit novou krásu domova, krásu, kterou již pro tebe jen nevytvářejí jiní, ale kterou i ty spoluvytváříš a vytváříš pro jiné…

Cesta do nebe je cesta jak cesta do Ráje, tak i cesta jinam :-) Rozhodně to není cesta zpátky: Není to cesta zpět v prostoru ani v čase, ani od hříchu k hříchem nepoznané prvotní bezhříšnosti, nýbrž cesta mimo čas a prostor (ten končí se smrtí) a cesta nikoli k bezhříšnosti, ale k odpuštění hříchů skrze krev Ježíše Krista.

Zkusím to opsat ještě jinak (a stejně): Původně je můj domov s rodiči, a ti ho pro mě vytvářejí, ale pak mohu svůj vlastní domov spoluvytvářet v manželství pro svou rodinu –

A tak je to s Rájem a nebem: Nejprve tu byl rád – domov pro nás lidi vytvořený Bohem Otcem, ale z něho jsme prostřednictvím vzdoru Adama a Evy všichni odešli (nepodobá se to „vyletění z hnízda“ mladého člověka, který se někdy v pubertě s rodiči názorově neshodne? :-) ) Dařilo (milost Boží) a nedařilo se nám (náš hřích). Ale našli jsme ideálního partnera na celý život – Ježíše. A teď již zbývá jen svatba a vlastní domov spolu s Ním, vždyť jsme coby Církev jeho nevěstou – a to je nebe!

Tolik asi k tomu popisu…

III.

To je spíše otázka filosofická?

Záleží na tom, co rozumíš pod pojmem „duše“!

Zeptal-li by se mě někdo takhle na ulici, asi bych mu, abych ho uklidnil, hned řekl: Ano! Jenže pak bych si hned uvědomil: Ano, ale ne jak to chápe Aristoteles a jak to přejali mnozí křesťané, že duše je nesmrtelná „sama od sebe“ a že má na nesmrtelnost „automatický nárok“, to ne, nesmrtelnost duše je milost Boží, nesmrtelnou je duše proto, že ji Bůh miluje, a to jak v životě, tak ve smrti.

Starý Hebrejec používal pro duši nejčastěji termín „nefeš“, což je tolik co živé tělo, resp. jednota duše a těla (zemřelý již „nefeš“ není). Jenže starý Hebrejec neznal řeckou pohanskou filosofii… :-)

Já to pro sebe řeším bez představy o nesmrtelnosti duše asi takto: Žalm 8. krásně říká: „Co je člověk? – To, že na něho pamatuješ! Co je syn člověka? – To, že se ho ujímáš!“ Ono to lze přeložit i takto: Proč filosofovat nad nesmrtelnou duší, když mi stačí jistota (z Písma), že mou jedinou opravdovou kvalitou je, že na mě Bůh pamatuje a že se mě ujímá :-) A s tím ďábel, svět, hřích, filosofové, theologové, fyzika, chemie, biologie ani psychologie neudělají vůbec nic!

Aneb jak to děl Heidelberský katechismus: „Co je tvým jediným potěšením v životě i ve smrti? Že nejsem sám svůj, ale Ježíše svého Pána!“ (A nesmrtelnou duši řešit nemusím, třeba chápu, proč o ni jako křesťané mluvíme, a když se mě někdo zeptá, rád mu odpovím, že v Kristu nesmrtelná je!)