Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Něco o Ježíšově lidství…

21. 11. 2018 21:12

Pravověrná výpověď o Ježíši zní, že je Bůh a člověk zároveň! Jenže uchopit tuto tezi lze jednak jen ve víře, jednak jen přibližně → Podle (aktuální) síly mé víry? Ano, Ježíš Kristus není „naředěný Bůh“ – žádný „polobůh“ antických bájí héraklovsko–herkulovského typu; ovšem není ani „božstvím řízlým člověkem“ – „nad-člověkem“–„super-hrdinou“ dneška či minula (proto nemají theologové rádi zatemňující výraz „Bohočlověk“). Jistě, Ježíšovo Božství popírají volnomyšlenkáři (nechtějí si před oči klást přílišný nárok Božství) nebo asketikové (chtějí nárok Božství jen coby vzor) ode dávna, nověji osvícenci, ještě nověji vědečtí materialisté (zvl. marxisté) a nejnověji extrémní evolucionisté… ale nad těmi se zamýšlet nechci, poněvadž jejich cesta jednoznačně vede od víry… Problém však je i přetížení Ježíšova Božství na úkor Ježíšova lidství → podcenění Ježíšova lidství… A pak můžeme zaslechnout výroky, že „Ježíš je málo Bůh…“ či „Ten váš Ježíš je moc člověk…“ nebo tvrzení, že „Ježíš neměl a nemohl mít sexualitu“… Rád bych tedy na „plnost Ježíšova lidství“, na „úplnou Ježíšovu lidskost“ poukázal…

 

A protože jsem sice špatný biblista, ale lepší biblista než dogmatik, vyjdu z Písma (ne z theologické literatury)…

 

„Pilát opět vyšel ven a řekl jim: ‚(Ej)hle, vedu vám ho ven, abyste si uvědomili, že na něm nenacházím žádnou vinu.‘ Ježíš vyšel ven nesa trnový věnec (trnovou korunu) a purpurový plášť. Řekl jim (spíše Pilát): ‚(Ej)hle, člověk!‘“ (Jan 19, 4–5)

 

Bohu-žel (protože tomu u špatných a zlých lidí tak bývá), Bohu-dík (jelikož se tak nikdo nemůže chlubit), nepronesl nejvýstižnější theologickou větu o Kristově vtělení a přitom větu nekomplikovanou, dokonce jen o třech slovech, nikdo jiný než smutně proslulý Pilát Pontský. Evangelista Jan, který se od líčení ostatních Evangelistů odchyluje i (a zvláště?) v líčení Ježíšova utrpení, nám totiž zachoval onu větu: „Ἰδοὺ ὁ ἄνθρωπος – řec. idú ho anthrópos – lat. ecce homo – (ej)hle člověk!“ Přičemž právě tato věta (za níž, kdyby nebyla pronesena v sehraném procesu justiční vraždy – tedy neeticky, by judský prokurátor okamžitě zasloužil být promován doktorem theologie) stručně vypovídá všechno! Ježíš je (rodem) člověk, Ježíš je jedním z lidí (člen vyjímá z celku), ale i Ježíš je opravdový Člověk.

 

Pilát, stejně jako všichni soudci – justiční vrahové! – před ním i po něm, dobře věděl, že „Ježíš je vinen, protože je nevinen“… Pilát sice neměl odvahu soudit spravedlivě, ale měl odvahu alespoň na to, aby se pokusil Ježíše zachránit; Pilát Ježíše nechtěl odsoudit k smrti, čehož jde ve fiktivním procesu dosáhnout jen tak, že je člověk odsouzen k bezvýznamnosti… pak může být rozsudek mírnější… Prokurátor se nechtěl mučit nespravedlivým rozsudkem k umučení, a tak dal Ježíše zmučit (formálně a oficiálně zbičovat, reálně a neoficiálně ještě pohanět, poplivat a zmlátit). Ježíšova bezvýznamnost měla být demonstrována tím, jak (v jakém stavu) ho Pilát nechal vyvést před dav… mělo to být sarkasticky symbolické, ale ono to bylo naopak… Pánem situace byl Ježíš, nikoli Pilát (srov. Janovo slovo o tom, že „Ježíš vyšel“, Ježíš hrál prim a prokurátor mu sekundoval). Sarkasmus měl tkvět v propastném rozdílu mezi formálním Ježíšovým „královským oděvem“ a reálnou Ježíšovou zbitostí. Jenže Pilát byl kulturní „slon v porcelánu“ a o židovském náboženství a zvyklostech věděl jen málo a vědět nechtěl, kdežto inkarnace (vtělení) je vždy již také inkulturací („v-kulturněním“): Ježíš je tak symbolicky i reálně „král“ a přece zároveň „obyčejný člověk“… Prokurátor Judee totiž mimoděk paroduje zdroj své vlastní moci: jelikož neměl cit pro židovskou – pro „Římany“ tudíž „barbarskou“, nižší – kulturu, použil symboly své římské – pro židy pohanské, pro něj vyšší – kultury, a tak nechal své vojáky zpodobnit v Ježíši „židovského krále“ skrze atributy římského ceasara, císaře, vždyť kdo jiný nosil na hlavě zlatý věnec a odíval se purpurovou tunikou? Dokonale se zde však naplňuje Ježíšovo prorocké konstatování: „Poslední budou prvními a první posledními!“ (srov. Mt 19,30; 20,16; Mk 10,31 a Lk 13,30) Stává se tu Božský král skrze utrpení a prostřednictvím těch, kteří se „ani Boha nebojí“ (srov Lk 23,40), tím nejposlednějším trpícím… tím, koho lidská společnost odvrhne až na svůj nejzazší okraj? Nebo se tu spíše nejposlednější a nejzbytečnější člověk – jak se ho politický správce Judee snaží vylíčit – skrze posměch, ironii a parodii naopak stává opravdovým vládcem světa?

 

„Pilát byl při Ježíšově soudu prorokem – “ jak lživá se nám paradoxně zdá Pilátova pravdivá řeč a činnost… Bůh si totiž k prorokování umí použít kohokoliv, k Božímu laskavému humoru pak patří, že si umí použít i člověka, který neví o tom, že je Bohem právě používán… že je Božím nástrojem skrze to, že se domnívá, že jím není a tak i jedná… Už jen tím, že Pilát nechal Ježíše odvést na popravu „asi o šesté hodině“, což – přijmeme-li janovský posun v čase pašijí (že den Ježíšovy smrti je zároveň dnem Hodu Beránka) – byl stejný čas, kdy byl do Chrámu přiváděn Beránek k velikonoční oběti… Ježíš jako opravdový „Beránek Boží“, jako „Boží sebe-oběť… (žel, ČEP symboliku zastírá snahou přiblížit staré časové údaje neuvyklému jim modernímu čtenáři, takže suše překládá „bylo kolem poledne“ – viz J 19,14). Pilátova slova též mocně rezonují se slovy starozákonních proroků, např. Zachariášovo (6,12): „אִישׁ צֶמַח שְׁמוֹ – íš cemá(h) šmó – (ej)hle, muž, jehož jméno je Výhonek!“, což je slovo víry v příchod mesiáše; anebo Izaiášovo: „הִנֵּה אֱלֹהֵיכֶם – hinné(h) elohejchem – (ej)hle, Bůh váš!“, které je rovnou prorockým podivováním se nad příchodem Božím.

 

Pilátovo slovo dokonale zapadá do theologicko–pedagogicko–zvěsté koncepce Janova evangelia… vždyť právě Janovo evangelium chce pevně stát jak na „starozákonním“ vyznání, že „Bůh je Bůh – Bůh pro nás“ → „Ἐν ἀρχῇ ἦν ὁ λόγος, καὶ ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν, καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος. – en arché én ho Logos kai ho Logos én pros ton Theon kai Theos én ho Logos – na počátku bylo Slovo a (to) Slovo bylo u Boha a Bůh byl (tím) Slovem!“ (J 1,1 – počátek prologu); tak na vyznání „novozákonním“, že „Bůh je / se stal člověkem – pro nás jedním z nás“ → „Καὶ ὁ λόγος σὰρξ ἐγένετο – kai ho Logos sarx egeneto – a (to) Slovo se stalo / bylo učiněno tělem!“ (J 1,14a). Janovo evangelium zde dokonale – ovšem tvůrčím způsobem! – tlumočí hebrejské termíny prostřednictvím řeckých filosofických pojmů (ne Jeruzalém × Athény, nýbrž Jeruzalém vnesený do Athén!), tak je přetlumočena v absolutní krátkosti přetlumočena celá zvěst o stvoření světa:

  1. První slova Bible znějí – „בְּרֵאשִׁ֖ית בָּרָ֣א – berešítbárá – dosl. v počátku (s)tvořil / košatěji: když na počátku (s)tvořil…“, kde se v obou termínech objevuje hříčka s kořenem ברא – brə – „(s)tvořit (ale jen o Hospodinu!)“, kde se ozývá slovo ראׁשׁ – róš – „hlava“ / „první část“ a kde zní až druhé, a tudíž první zvučné písmeno hebr. abecedy bétב a nikoli nevyslovitelné (bez fonetické hodnoty) alefא. → Toto slovo je přetlumočeno termínem ἀρχῇ – arché, což v řecké filosofii znamená „pralátku“, po níž se ptali a jíž hledali všichni presokratikové (tu oheň, tu voda, tu čísla)…

  2. Celé stvoření se pak děje srze Boží mluvení: „וַיֹּאמֶר אֱלֹהִ֖ים – wajjómer elohím – a tu řekl Bůh / řeklo Božstvo!“; resp. skrze „událost slovo“ – דָּבָר – dávár, od kořene דבר – dbr – „mluvit“ / „dít se“ → „činit“ (kořen má i dva další významy, a to 1. poslouchat slovo je náročné a vede to na poušť a k pokání, viz Izrael na poušti: מִדֽבָר – midvár – „poušť / pustina“, 2. kdo slovo Boží neposlouchá, toho jím Bůh trestá, jakoby ho hubil morem: דֶּבֶר – dever – „mor“). Toto slovo je do řeckého světa přetlumočeno významově nesmírně Bohatým slovem λόγος – logos – původně „řeč“ („vypravování“, „zkazka“, „pověst“), později a filozofičtěji „slovo“ či „pojem“, ale též „počet / výčet / účet“, až „definice“, jindy „důvod“, (nejen) u pythagorejců „světový řád“, v křesťanství pak termín pro „druhou Božskou osobu“.

  3. Pro to, kam se Logos vtěluje je užito termínu σὰρξ – sarx – „maso“, „tělesná hmota“, až „tělo“ → „člověk (jako tělo)“, „lidská přirozenost / tělesnost“, pro apoštola Pavla pak přímo „tělo – sídlo lidské hříšnosti / zkažené přirozenosti“, což všechno vzchází z hebr. slůvka בָּשָׁר – báśár – „maso“ i „tělo“.

 

Jan pak vykresluje krásnou pedagogickou trojinu tří „velkých postav“ svého evangelia a jich vyznání i (ne)víry:

 

Jan Křtitel

Pilát Pontský

apoštol Tomáš–Didimos

židovský barbarský svět

pohanský antický svět

křesťanství: „poantičtění judaismu“

poznává v náznaku

nepoznává vůbec

z nepoznání vyveden sebe-zjevením Krista, aby poznal

  • ἴδε ὁ ἀμνὸς τοῦ θεοῦ ὁ αἴρων τὴν ἁμαρτίαν τοῦ κόσμου

  • ἴδε ὁ ἀμνὸς τοῦ θεοῦ

  • ἰδοὺ ὁ ἄνθρωπος

  • ἴδε ὁ βασιλεὺς ὑμῶν

  • ὁ κύριός μου

  • καὶ ὁ θεός μου

  • ide ho amnos tú theú ho airón tén hamartian tú kozmú

  • ide ho amnos tú theú

  • idú ho anthrópos

  • ide ho basileus hymón

  • ho kyrios mú

  • kai ho theos mú

  • „(Ej)hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“

  • „(Ej)hle, Beránek Boží“

  • „(Ej)hle, Člověk!“

  • „(Ej)hle, Král váš!“

  • „Pán můj“

  • „a Bůh můj“

Beránek Boží“

← J 1, 29 a 1,36

(obyčejný) člověk“ + „(židovský) král“

← J 19,5 a 19,14

Pán můj“ + „Bůh můj“

← J 20,28 a + b

Boží (pro celý svět)

obecně lidský

konkrétního člověka

 

Všechny výpovědi a vyznání o tom, jak byl Ježíš Kristus rozpoznán spojuje starořecký člen ὁ – ho před každou výpovědí… člen přitom vyjímá z celku a ukazuje k Ježíšově jedinečnosti v dané roli, resp. k tomu, že teprve Ježíš sám ukazuje, co tyto výroky (a pojmy) vlastně znamenají (par. s Ježíšovými sebe-zjevovatelskými výroky – „ἐγώ εἰμι – egó eimi – já jsem… !“ –, které jsou konkretizací starozákonního Božího do budoucna otevřeného a ukazujícího sebe-zjevení, známými slovy: „אֶֽהְיֶה אֲשֶׁר אֶֽהְיֶה – ehjé(h) ašer ehjé(h) – jsem, který jsem / jsem, kterým budu / jsem, kterým se stanu… atp.“ Výroky o Ježíši vyřčené před Jeho smrtí a vzkříšením pak spojuje rovněž ukazovací částice „(ej)hle“ – ἰδοὺ / ἴδε – idú / ide, která zdůrazňuje prorockou funkci daného ukázání na Ježíše, přičemž tato prorocká funkce se po velikonočních událostech mění na vyznání a poznání, že se mě Ježíšovo vtělení (smrt a vzkříšení) týká osobně, což ukazuje přivlastňovací zájmeno „můj“ – μου – .

 

A o tento existenciální moment vlastně v Evangeliu jde: Boží slovo nesmí být řečí, která „mě míjí / se mě netýká“, ale naopak řečí, jež „se mě dotýká“ a „se mnou se potkává“. Ježíšova inkarnace musí být inkulturována do mého kontextu; evangelikálně řečeno – Ježíš musí vstoupit do mého srdce!

Sdílet

Komentáře

Becket Skvělá práce!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz