Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Diptych : Zákon a Evangelium u Sofoniáše (Sf 1,1–3 & 3,14–20)

17. 12. 2018 0:14

 

Milé sestry a milí bratří…

 

Dnešní evangelijní text, který hovořil o vystoupení „svatého blázna“ a „Božího magora“ Jana Křtitele a o jeho kázáních u Jordánu (Lukáš 3, 7–18 – podle Ekumenického lekcionáře, RLC), přičemž toto Janovo vystoupení má svou obdobu v proroctví proroka Sofoniáše, které mělo být naším prvním čtením.

 

I.

 

1,1 Slovo Hospodinovo, které se stalo k Sofoniášovi (Zachoval-Hospodin či Upevnil-Hospodin) synu Kúšího (Černouška) synu Gedaljáše (Hospodin-zvětšil) syna Amarjáše (Hospodin-mluvil) syna Chizkijáše (Hospodin-upevnil, krále judského?) za dnů Jošijáše (Hospodin-zchránil/spasil), syna Amóna (věrného) krále judského.

 

2 Sklidím – pište si! A to všechno z povrchu zemského!

Toť výrok Hospodinův!

3 Sklidím lidi i zvířata;

sklidím nebeské ptactvo i mořské ryby –

pohoršení spolu se svévolníky!

Vyhladím lidstvo z povrchu země.

Toť výrok Hospodinův!

 

Náš text nás odkazuje k době kolem „Jošiášovy reformy“ Hospodinova kultu v Judsku, snad do časů těsně před ní… do časů, kdy v Judsku (Severní Izrael již neexistoval) vrcholila a zároveň končila doba, kterou by bylo lze nazvat „temno“, „doba temna“ či „temné časy“. V dějinách starozákonního Izraele snad nebyla doby, kdy by byl Hospodinův kult v takovém zapomnění (!) a pokažení (!), doba, kdy judští vyznávali všechno jiné jen ne Hospodina, svého Boha… A do této beznadějné doby zaznívá nesmírně tvrdé slovo – arcikritický hlas – proroka Sofoniáše, jako blesk Božího hněvu přímo z nebe!

U proroka Sofoniáše jsou nezvykle jmenováni jeho předci až do čtvrté generace… protože jeho dědeček se jmenoval Chizkijáž, tedy člověk (dle mého názoru) nejen jménem a časově shodný s prvním judským králem reformátorem („první reformace“ v Judsku). Sofoniáš byl z Královského rodu, a tak si mohl dovolit mluvit tvrdě, pro svůj původ si mohl dovolit říkat to, co nebylo populární… mohl být „svatým hněvivým pomatencem“, na něhož si jiní netroufli… směl kritizovat.

Povšimněme si ovšem jedné věci… mezi všemi předky z královské rodiny, kteří zachovávají rudovou tradici a přes jinou realitu se alespoň v „mluvících“ jménech tváří jako ctitelé Hospodinovi – samá koncovka „-jáš“, tedy „-Hospodin“ – vyniká jen Sofoniášův otec, jménem Kúší – Černoušek! Že by byl prorok Sofoniáš „mulat“, že by se od ostatních judejců své doby nápadně lišil i svým vzhledem, že by svou barvou kůže zděděnou po otci judským připomínal, kam až nábožensky klesli – do tmy? Je v tom i zvláštní prvek „misijnosti“ hříchu, hřích nechce znát hranice, hřích všechny hranice překračuje… Možná byl tehdejší Izrael „multi-kulti“, avšak ve významu „mnohých kultů“, které tam byly provozovány. (Hospodin ovšem při povolání za proroka nehledí na původ ani barvu kůže, nýbrž na srdce!)

A Sofoniášova zvěst je náležitě tvrdá! „Sklidím!“ „To si piště, že sklidím!“ „Kurva, já vás sklidím, vy kurvy!“ Snad by šlo přeložit i: „Já vás seberu!“ – jako se sbírá odpad. Mnohé a nevídané hříchy lidu volají po exemplárním trestu! Konec nadějí, konec dějin, konec všeho! A s člověkem to odnese i ostatní stvoření, nezůstane nic: Hospodin si přebere všechno!

To je slovo Božího Zákona v jeho opravdovosti, a proto tvrdosti! Člověče, jsi hříšník a za hřích je jen jeden možný trest: Smrt, časná i věčná! Kdo skládá svou naději v sobě, ten o všechno přijde… Když lidé hřeší, Bůh to svými tresty řeší… Hříšníci, máte smůlu!

Zvěst nepodobná tvrdé zvěsti Jana Křtitele, vždyť ten podle našeho Evangelia křičí na lidi, kteří za ním přicházeli: „Plemeno zmijí, kdo vám prozradil, jak se máte zachránit!?“ Proti předvolání na Boží soud přece není ukrytí, proti rozsudku Božího soudu dozajista není odvolání! Sofoniáš se totiž obrací především proti dvěma skupinám lidí: 1. proti deistům své doby, 2. proti těm, kdo hřeší na Boží milost a říkají si, že je na konci času samozřejmě čeká dobré… „Hospodin nečiní dobré, aniž zlé činí…“ (Sf 1,9) provolávali tehdejší deisté majíce zato, že Bůh ve světě nepůsobí, že ho možná kdysi „natáhl“, jako se natahují hodinky, ale jinak je mu ukraden. Jak jen se každý takový člověk mýlí, jak jen to na Božím soudu schytá, jaké nemilé překvapení ho čeká, jakého pozdního vystřízlivění dojde. A pak jsou tu ti, kdo „hřeší na Boží milost“, vždyť mi to Pán Bůh ve své milosti i tak odpustí, proto se zase pěkně vrátím do vyjetých již kolejí svých hříchů. Neodpustí! Bůh není automat na milost! Bůh sice dává svou milost zadarmo, ale nikoli nadarmo… Bůh „nehází perly před svině“… Po A lidského hříchu nenásledují automaticky B Boží milosti a odpuštění, A vůbec neimplikuje B! A v tomto „předcházení“ je zvěst Jana Křtitele vzácná: Jan sice vedl lid k pokání, ale sám hříchy neodpouštěl… Po Janově křtu zůstávalo jen Boží mlčení: dílem děsící, dílem konejšící!

 

In-spirován Sofoniášovým proroctvím napsal ve 12. století Tomáš z Celana slavný hymnus Dies irae „Dies iræ! dies illa / Solvet sæclum in favilla: / Teste David cum Sibylla! V onen den, den hněvu Páně lkavý, / svět se změní v oheň plavý, / David a Sibyla tak praví…“ Hymnus, kterým před druhým vatikánským koncilem začínala každá římsko-katolická pohřební Mše, kterým se vyjadřovala nesamozřejmost Boží milosti a tvrdost Božího soudu, kde člověk sám o sobě zkrátka neobstojí!

 

Sami o sobě neobstojíme… nezbývá než činit pokání a v Boží milost věřit a doufat, nikoli s ní automaticky počítat… vždyť Pán Bůh dí: „Smiluji se, nad kým se smiluji!“ (Ex 33,19 a srov. Řím 9,15).

 

II.

 

Přece však je účelem a smyslem tvrdého slova Božího zákona to, že ukazuje k milosti! Zákon se sám naplnit nemůže, Zákon potřebuje být naplněn odjinud – z Evangelia. Zvěst Jana Křtitele předchází veřejné působení Ježíše stejně jako narození Janovo předcházelo to Ježíšovo! Protože slavíme neděli „Gaudete! – Radujte se!“ měli bychom ukázat i k milosti… A i tu má – docela paradoxně! – prorok Sofoniáš slovo, protože posledních šest veršů proroctví jakoby do této starozákonní knihy ani nepatřilo, však to nejeden starozákonní kritik tvrdívá… Čteme zde totiž –

 

3,14 Zajásej, dcerko Sióne, zaraduj se, Jeruzaléme (ženo), výskej a plesej z celého srdce, dcero Jeruzaléme! 15 Hospodin zrušil tvůj rozsudek a pohled tvého nepřítele odvrátil!

 

Hospodin – král Izraele je uprostřed tebe, proto se zlého více neboj!

16 V onen den povědí Jeruzalému: „Neboj se, Sióne (ženo), tvá ruka neochabne!“

 

17 Hospodin – Bůh tvůj je uprostřed tebe – Hrdina–Spasitel!

 

Je rozjařen pro tebe, výská si! Však tě obnoví ve své lásce. Pro tebe se bude v plesu radovat… Ty z tebe, které doba sklíčila a kteří byli břemenem a tvou potupu seberu…

 

19 Ejhle, zatočím s těmi, kteří tě v onen čas pokořovali…

spasím kulhavou a zapuzenou shromáždím

proměním to v chválu a dám ti jméno v celé té zemi, kdes byla pohaněna!

20 V onen čas k vám přijdu,

v onen čas vás shromáždím,

poněvadž vám zjednám jméno i chválu u národů země…

Váš úděl změním v okamžení, přímo před vašima očima.

 

Toť výrok Hospodinův!

 

Najednou se situace mění: namísto Zákona přichází Evangelium… Namísto pokání ve sklíčenosti a lítosti přichází odpuštění v radosti, jásotu, plesání a výskotu!

První důležitá věc, je ona zvěst, že Hospodin „zrušil rozsudek“, „odvolal soudní stání“… to je to, co theologie vyjadřuje pojmem „ospravedlnění“, to je výraz pro Boží milostivé, nevynutitelné a nenárokovatelné jednání vůči tomu, kdo se kaje! To je pravý důvod a zdroj radosti. Sama zvěst Evangelia je zde pak vyjádřena těmi slovy, které bude donekonečna opakovat Nový zákon: „Neboj(te) se!“ Má-li Boží Zákon děsit, pak Evangelium utěšuje a ujišťuje o nedůvodnosti obav. Tam, kde je rozjitření a neklid se dává klid a mír…

Druhá důležitá věc je zmínka o „Hospodinu – králi Izraele uprostřed něj“, což je narážka na zvláštní Boží milostivé přebývání v Izraeli, na jiný způsob Božího kralování než je obvyklé… to je předobrazem Ježíše Krista, v němž se tohle stane skutečností, však také Sofoniáš tituluje Boha takto přebývajícího uprostřed svého lidu, vlastně uprostřed všech lidí a lidů, dvojjediným titulem „Hrdina–Spasitel“.

Třetí rovinou je to, co pak Ježíš jasně vyjeví v řeči o sobě coby dobrém Pastýři, a totiž ono „zachráním kulhavou a zapuzenou shromáždím“, vždyť to je naděje právě pro nás všechny, kdo jsme poznamenáni hříchem, kdo víme, že nemlžeme nic jiného a že vůči Bohu nic jiného nemáme, než právě celoživotní pokání…

 

Slyšme tedy ono: Radujme se! Máme totiž vskutku proč. Gaudete!

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz