Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Kázání z půlnoční : Pokus o pozdější zápis toho, co zapsat vlastně nelze...

 
Drazí Kristovi přátelé,
 
sešli jsme se dnes, abychom si připomněli narození Páně a abychom společně oslavili Vánoce; určitě se už těšíte na to - co nejspíše všichni dobře znáte, totiž na “klasické vánoční evangelium” ze 2. kap. Lukášova evangelia: “Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení - DOGMA! - od císaře Augusta, aby byl po celé zemi proveden daňový soupis všeho lidu, tento první majetkový soupis se konal ještě předtím než Sýrii spravoval Quirinius... Také Josef z Galilee z městečka Nazareta se šel dát zapsat s Marií, jeho ženou, do města Davidova, které zove Betlém, poněvadž byl z rodu a domu Davidova. A když byly na cestě, stalo se, že přišla její hodina... I porodila svého prvorozeného syna a položilo ho do jeslí, protože se pro něj nenašlo místo pod střechou...” Pak bych mohl mluvit ještě o volání andělů: “Sláva!” a “Nebojte se, dnes se vám narodil Spasitel”...
 
Tradice církve však nabízí pro dnešní noční Mši ještě docela jiný evangelijní text... Asi jej také dobře znáte - patří k nejcitovanějším, ale jeho spojení s Vánoci je náročnější, jsou to známá slova z předmluvy Janova evangelia: “Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo na počátku u Boha a k Bohu směřovalo. To slovo totiž bylo bůh. Všechno bylo skrze Ně stvořeno, a bez něj nebylo stvořeno nic z toho, co jest. V Něm - tom Slově - byl život a Život byl Světlo lidí. To světlo ve tmě, temnotě, svítí, ale tmy Jej nepochopily ani nepohltily. [...] A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi!”
 
“To Světlo ve tmě svítí, ale tam Ho nepohltila!?” Co je to ona tma a co je to ono světlo? Dostáváme se zde na eschatologickou - černo-bílou - rovinu vidění světa... (?) Buď Světlo, anebo tma? Tma, temnota... vždyť i v řeči docela běžné tohle slovo používáme “nábožensky”: nejen pro “tmu noci”, ale též pro “hloupost”, “blbost” a “intelektuální zaslepenost”, rovněž pro “depku”, “depresi”, “ztrátu naděje či smyslu života”... v temnotě a tmě se nachází ten, kdo bloudí a neví, kudy kam dál, jak a co dál... Proti tomu stojí “světlo”, o němž mluvíme stejně, ne jen jako o “světle v kuchyni” či “světýlku na stromečku”, ale také jako o “osvícení mysli”, “náboženském prožitku” či o “hřejivém pocitu”, vždyť lidé, které máme rádi nám jakoby “září”...
 
“To Světlo ve tmě svítí...” Abychom vůbec mohli pochopit, co je to “Světlo”, musíme, žel, prvně znát a poznat tmu... Dnes jsou (vlastně teprve začínají) Vánoce a naše mysli se jitří a srdce jihnou pod tíhou sladkých písniček - vánočních písniček - koled... Ale přiznejme si, tento svět má spíše a mnohem častěji v oblibě jiné songy, nechává se pohltit jinými písněmi, než jakými jsou koledy... a já vám tu teď jednu takovou ne-koledu, koledu tohoto světa, či anti-koledu pustím...
 
 
Právě tohle je ta tma, ač jsou to doposud nebo byly paradoxně (?) státní hymny! Písně plné ideologie, písně, z nichž přímo čiší ideologické nadšení a ke všemu odhodlané a všeho schopné kvazi-náboženské blouznivectví... Přece písně, které nám zvěstují pravdu o člověku, pravdu o nás samotných... že my lidé často a rádi právě takovým ideologiím, zlým naukám podléháme, že se jimi rádi dáváme ovlivnit a že se jim začasté hledíme podřídit... Ono je vlastně jedno, odkud dané píseň pochází... zda je to hymna husitského hnutí vzešlého z křesťanství, bojová píseň na Paříž táhnoucích francouzských revolucionářů, nacisty zneužitá hymna Německa či zda jsou to komunistické písně, třeba jako ta až “skáčková” oslavující arcivraha Mao-c-tunga. To, co je do oněch písní vtěleno je právě ona tma! Představa, že člověk je teď a tady nedokonalý, že je ho teď a tady potřeba vylepšit, že je zapotřebí teď a tady na zemi uskutečnit, ba “vybudovat” Boží království, “ztracený ráj”... za každou cenu, stůj co stůj, i přes mrtvoly, přes miliony, desítky miliónů zmařených životů a vražd... takovou cenu člověk platí za své podléhání ideologiím, za to, že se chce udělat lepším a vylepšit tak svůj obraz a “svůj svět”. Tohle je pravda o člověku, o nás, která platila před dvěma tisíci let a všechny ty antikoledy dokazují, že nezměněna platí dodnes, vzdor všemu pokroku. Je lidské podléhání ideologiím jen “blbost”, “hloupost” a “zaslepenost” lidí, jen “zatmění mysli a rozumu”? Anebo tu kráčí a “Temnotu” s velkým T, o cosi ďábelského, co si nás lidi umí získat, ovládnout a co si pak “v nás žije samo”, co nás ovládá a zotročuje?
 
A pak jsou tu ty naše vánoční písničky, možná trochu naivní a dosti sladké koledy... Tyto písně staví proti výše uvedenému něco úplně jiného... Zvěst o tom, že člověk nemusí Boží království “budovat”, že se nemusí vyvinout někam dál... protože sám Bůh ze svého svobodného rozhodnutí přichází do lidské situace... “Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi...” a “Dnes se nám narodil Spasitel...” Bůh sám přišel mezi nás, Světlo přišlo do tmy... “tma tak není tmou, ale jen absencí či nedostatkem světla”! Bůh v děťátku Ježíšku - v člověku Ježíši Kristu - vzal všechnu tu naši lidskou tmu na sebe, aby ji vykoupil: totální odkázanost na druhé, podělávání se, potřebu přebalit a být nakrmen, potřebu lásky, políbení a pohlazení, možnost “mít depku” a právě tak možnost “být blbej”, potřebu se všechno teprve naučit, možnost být nemocným i naše nemoci, dokonce i bolestivé a strašné umírání, včetně zrady nejbližších... To všechno si děťátko Ježíšek vytrpělo ve svém žití až ke golgotskému kříži! Ale rovněž až ke světlu vzkříšení a naděje v beznaději, jí navzdory! Ježíš a tudíž i Bůh, je v našich temnotách s námi, provází nás jimi a podepírá nás... v “depkách”, v opravdových hlubokých depresích, v beznaději posraného života, v tom, co jsme definitivně podělali, v nemoci s nadějí na uzdravení i v nemoci k smrti... v tom všem máme naději, v tom všem je zde naději, i přes to je tu naděje, paradoxní naději v betlémském děťátku, Bohu-s-námi...
 
Vím, že s bříšky plnými rybiček, salátku a cukroví a s trochou alkoholu v krvi se Vám, nám (!), asi moc nechce poslouchat faráře, který to má vlastně stejně... Jenže koledy přestanou být sladké a mluví upřímně, mluví až tehdy, když tohle prohlédneme. Jeden žijící svatý muž a přitom undergroundový hippíe katolický kněz Láďa Heryán ve své knize Exotem na této zemi popisuje úžasnou vánoční scénu, kdy šel odpoledne na štědrý den do nemocnice za jedním nemocným přítelem, který ho prosil o to, aby mu pomohl se zabít, a tak mu Heryán zpíval koledy, tak je zpíval a hrál i ostatním mužům na nemocničních lůžcích v tom pokoji... Najednou byly koledy autentické a mluvili pravdu... ve svrabu, marastu a temnotě, v bez-naději a nemoci, kdy člověk nemá naději a nemůže si ji dát, je člověk přece Pánem Bohem obdarován, neboť má naději v Ježíšku, v betlémském dítěti, v Kristu. My máme naději v Kristu, když nám bude temno, když budeme mít tmu před očima nebo v srdcích, nikdy nezapomeňme na to, že u Boha máme naději, že Bůh s námi počítá a že důkazem toho je narozený Kristus, Bůh s námi a mezi námi!
 
Mluvil jsem o koledách, koledy chytají za srdce, a tak Vám zkusím výše řečené podat jako koledu... Neckář má krásný a již klasický vánoční song Půlnočí... píseň s hlubokým obsahem a přesahem, když ji člověk promýšlí... Já vám pustím její upravenou verzi, kterou zpívá s veškerou upřímností, prostotou a naivitou křesťanské víry právě zmiňovaný Láďa Heryán (doprovázen mnohem slavnějším Pavlicou z Hradišťanu ). Doufám, že se tak našich srdcí dnes dotkne to vánoční Evangelium, to, co nám zaznívá také ze všech těch krásných koled.
 
 
Ano, to v našich temnotách zazářilo světlo. Amen!
Zobrazeno 1001×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio