Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

„Prolog“ Janova Evangelia – Jan 1, 1–18

30. 12. 2018 21:53
Rubrika: Odborně neodborně | Štítky: jan , prolog , evangelium , logos , Bůh , vtělení , vánoce

Výklad textu po verších

 

1. Na počátku byla Řeč, ta Řeč byla u Boha, k Němu směřovala a byla podle Něj; Bůh nějak byl tou Řečí, ta Řeč nějak byla Bohem, protože byla Boží…

 

„Na počátku…“ je dosl. převzetím a odkazem na první verš Bible a příběhu o stvoření světa z Gn 1,1, kde v LXX čteme právě ono: ἐν ἀρχῃ – en arché – „na počátku“, přičemž hebr. בְּרֵאשִׁ֖ית – berešít je slovní hříčkou s kořenem ברא – bra – „(s)tvořit“, užívá se však jen pro Boha–Stvořitele, neboť tu ve skutečnosti zaznívá předložka בְְּ – b – „do“, „v“ (i spojka „když“) a slovo ראׁשׁ – róš – „hlava“ znamenající též „hlava / hlavice“, „vrchol / vrcholek“, „náčelník / vůdce“ atp., odvozenina רֵֵאשִׁ֖ית – réšít pak konkrétně „prvotiny“, „prvotní“, „počáteční“ či „prvo-počátek“. Hebr. sousloví pak lze přeložit rovněž jako vedlejší větu časovou – „Když bylo na počátku…“. Ev. Jan nás tak odkazuje k tomu, co tu bylo vlastně vždy, z lidské časnosti k Boží věčnosti.

– ἀρχή – arché : Nejde zde jen o termín hebr., nýbrž o řec. slovo zatížené mnoha filosofickými významy: Ev. Jan tlumočí doposud převážně hebrejské (dobře v tradici LXX) slovo Písma a také slovo o Kristu řeckému světu a posluchači, který byl uvyklý jinému způsobu myšlení. Arché totiž byl termín pro „pralátku“, kterou řečtí filosofové hledali a shledávali v ledasčem, tedy pro základ a zdroj všeho… pro Tháleta z Milétu to byla „voda“ (žil u moře, v přístavu), u Anaximandra naopak „oheň“, u Anaxiména „vzduch“…

„byla“ : Celý Prolog si hraje se slovesem „být“, řec. εἰναι – einai, které je gramaticky zvláštní tím, že na rozdíl od ostatních řec, sloves neumí vytvořit tvary dokonavého vidu (minulý čas dokonavý – aorist) a jeho minulý čas (nedokonavý – imperfektum) se navíc často používá ve významu přítomnosti (jako tzv. historický prézens). Řečtina si tedy musí pomoci tvary jiného slovesa, a totiž γι(γ)νεσθαι – gi(g)nesthai – „stát se / nastat / povstat“, „zrodit se“, „udát se“.1 Prolog pak rozlišením mezi tvary 1. od εἰναι a 2. od γινεσθαι vyjadřuje 1. to, co se (vlastně věčně) děje ve věčnosti mimo čas a prostor – u Boha od toho, co se 2. děje – stalo, stává a stane – v tomto našem časo-prostoru, v naší lidské časnosti. Zde použitý tvar svědčí o tom, že ev. Janovi jde o vyjádření skutečnosti, která se stala mimo-čas, která je ne-časová, a týká se tudíž toliko Boha.

– „(ta) Řeč“, v orig. řec. ὁ λόγος – ho logos je dalším z pojmů, který Jan sice převzal z hebr. pojmového světa, který ovšem tlumočí světu řeckému… Verš z 1,1 v Genesis pokračuje slovesem בָּרָ֣א – bárá – „stvořil“ – hned se tedy konstatuje, „že Bůh stvořil“, ale neříká se „jak stvořil“, přičemž ono „jak?“ nalézáme v Gn 1,3, kde hned na začátku čteme, že וַיֹּ֥אמֶר אֱלֹהִ֖ים – vajjómer elohím – „a tu řekl Bůh…“, stvoření se tedy děje prostřednictvím mluvení, skrze řeč a slova! Zde je užito kořene אמר – amr – „říci“ až k „zapovídat“, anebo „(o)tázat se“, či „nařizovat“, přičemž אֺמֶר – ómer znamená „řeč“ / „výrok“; ovšem hlavním hebr. termínem, který se zde ozývá zastřeně je kořen dbr – דבר – prvně „mluvit“, „udát se“, „činit“, podruhé „hubit morem“ → podle kladné či záporné odpovědi na znějící slovo: Slovo, které se vždy již děje, je událostí, činem. Řec. výraz λόγος – logos pak znamená „řeč“, „slovo“, „číslo“, „výčet“, „definici“, „pojem“ a jde o filosofický pojem parexcellence znamenající tolik, co „základní princip“, „řád světa“ (např. stoikové) a vlastně i onu „pralátku“ (třeba jako „čísla“ u Hérakleita). Bůh se je a se děje tak, že mluví, že promlouvá… Jedná se o „řeč“, která se „může skládat z libovolného počtu slov“ a přece být „jednám slovem“. Za zvoleným termínem logos se pak skrývá celé evangelium, celý Ježíšův životní příběh.

– „Bůh“ – (ὁ) θεὸς – (ho) tcheos jednoznačně označuje Boha (אֱלֹהִ֖ים – elohím) Izraele, tedy Hospodina. Přece však je výrazu „Bůh“ ještě v poněkud jiném smyslu (zvl. bez členu): jakožto „Hospodinovo Božství“, jako Jeho „božská podstata“.

 

→ Začátek prologu souzní se začátkem celé (hebrejské) Bible v tom, že před časem a prostorem a mimo ně je toliko Bůh, anebo nic (Gn to vyjádří mýtickým jazykem jako protibožskou prázdnotu). Co první verše Bible naznačují – jednak užitím אֱלֹהִ֖ים – elohím, což je gramatický plurál, tedy „Bůh (vnitřně) mnohý“, jednak konstatováním, že ר֣וּחַ אֱלֹהִים מְרַחֶפֶת עַל־פְּנֵ֥י הַמָּֽיִם – ruach elohím merachefet al–pnej hammajim – „Duch Boží se vznášel nad tváří oněch vod“ (Gn 1,2b), totiž že se i starozákonní Bůh dá vidět ve vnitřní mnohosti, jako společenství… to vyjadřuje janovský prolog jasně: vedle „Boha“ (ὁ θεὸς – ho tcheos) je ve věčnosti také „Řeč“ (ὁ λόγος – ho logos), přičemž je „Řeč“ s „Bohem“ neustále ve vztahu: jak staticky – „vedle / u Něj“, tak ovšem dynamicky – „neustále směřuje k Němu“, dílem „je Jeho protikladem“, díle „Ho doplňuje“… Ev. Jan se zde snaží uchopit skutečnost Božího sebe-zjevení, které je vposledku neuchopitelná (!) a pro níž ještě nemá theologický pojmový aparát, kterým by ji uchopil → ten vynalezne až o několik staletí později trinitární theologie. Aby Jan vyjádřil jednotu a zároveň rozdílnost „Boha“ a „Řeči“ pomůže si jednak tím, že naznačí vztah živý a dynamický vztah mezi Nimi (tento vztah pak ve vv. 14 a 18 v duchu evangelijní tradice pojmenuje jako vztah mezi „Otcem“ a „Synem“, čímž vyjeví první dvě osoby Boží Trojice; Duch sv. pak je naznačenou dynamikou tohoto vztahu), jednak tím, že vyřkne to, že „Bůh“ nějak byl „Řečí“ a naopak… přitom použije slova „bůh“ (θεὸς) bez členu, aby vyjádřil, co trinitární theologie později nazve „Boží podstatou“ či „společným Božstvím Božských osob“. Boží „Řeč“ neexistuje jinak, než že „Bůh sám mluví o Bohu“; „Bůh“ není jiný a jinak, než jak „se zjevuje ve vlastním mluvení o sobě a o stvoření ve vztahu k sobě“.

 

2. Ona byla na počátku u Boha, k Němu směřovala a byla podle Něj. 3. Všechno bylo učiněno skrze Ni a bez Ní nebylo učiněno vůbec nic z toho, co bylo učiněno a je.

 

„Ona“ : řec. ukazovací zájmeno οὗτος – hútos jednak naznačuje, že konstatování předchozího verše (v. 1), jež je zde chiasticky (prohozené termíny) uvedeno bude rozvíjeno dále, řečtina však nadto oblibuje použití ukazovacích zájmen, když odkazuje k osobám… I zde užité zájmeno jasně ukazuje (× na rozdíl od filosofie!), že „Řeč“ (i „Bůh“) zde nejsou jen „neosobními či nadosobními principy“ nýbrž „živými osobami“!

 

→ Ona [„Řeč“] nezůstává „Řečí k sobě“, ale stává se „tvůrčí Řěčí“, když skrze ni Bůh tvoří… slovo zazní a „stane se“, co doposud nebylo tak „povstává k bytí“… Do koloběhu „Boží Řeči“ je vtaženo i Boží „stvoření“… „událost Boží Řeči“. Ev. Jan tu opět bez patřičného theologického pojmového aparátu vyjadřuje skutečnost, že „imanentní Trojice“ – „Bůh o sobě : ve společenství svých Božských osob“ – se „zrcadlí“ a sebe-zjevuje v „ekonomické Trojici“, ve společenství svého Stvoření… „Stvoření“ je tak součástí „Boží Řeči“. Že z věčnosti před-stvořením přecházíme skrze stvoření do situace po-stvoření je vyjádřeno i přechodem od slovesa εἰναι a k slovesu γινεσθαι.

 

4. V Ní je život: tento Život byl tím Světlem lidí, pro lidi a z lidí – 5.Toto Světlo svítí v té Temnotě, projevuje a zjevuje se ve tmě, avšak ta Temnota se Ho nechopila, aniž Ho pochopila…

 

„život“ : řec. (ἡ) ζωὴ – (hé) (d)zóé (hebr. חָי – cháj od kořene חוה – chwh)odkazuje jednak (zvl. bez členu) k fyzickému životu a zemi, jak jej známe z vlastního života (→ biologie), ale také (zvl. se členem) k „ideálnímu / věčnému životu“, který je zaslíben a v mnoha (ná)znacích věřícím též již nyní darován.

„světlo“ : řec. τὸ φῶς – to fós (hebr. אוֺר – ór od אור – awr) je pojem jednak fyzický – „běžné světlo“, jednak filosofický (a tak ho vnímala antika) coby „světlo poznání“… světla však souvisí i s „náboženským poznáním“, což krásně ilustruje 1. list Timoteovi v úplném svém závěru (6,16): ὁ μόνος ἔχων ἀθανασίαν, φῶς οἰκῶν ἀπρόσιτον, ὃν εἶδεν οὐδεὶς ἀνθρώπων οὐδὲ ἰδεῖν δύναται· – ho monos echón atchanasian, fós oikón aprositon, hon eiden údeis antchrópónúde idein dynatai – „On [Bůh → Ježíš Kristus] jediný má nesmrtelnost, přebývá ve světle nedostupném, jeho žádný člověk nevidělani nemůže vidět.“

„tma / temnota“ : řec. ἡ σκοτία – hé skotia (hebr. חֺשֶׁך – chóšech od חשׁך – chšk) je jednoznačným protikladem „světla“; zde může jít o 1. „fyzickou tmu“, 2. „intelektuální temnotu“ → „blbost“ nebo 3. „duchovní temnotu“

– Jasně rozlišující termíny „světlo“ × „tma“ a „život“ měla ráda jak židovská apokalyptika (např. eséni a jejich slovník: „děti světla“ × „věk tmy“ → srov. Ef 5,9–10), tak ovšem i (raně-křesťanská) gnoze, jakož i rozličné helénizované kulty.

„ne(po)chopila (se) ho“ : řec. tvar je od slovesa κατα|λαμβανειν – kata|lambanein tedy: „uchopit“, „získat“, „ovládnout“, „pochopit“ jde jak o duchovní i fyzické protivenství, tak i o prosté intelektuální (lidské nepochopení).

 

Sluší zde upozornit na možnost různočtení:

3. […] Co v Ní bylo učiněno a je, 4. je život…

 

→ Následuje rozšiřování významů „Řeči“, jak vychází od Boha a přes stvoření se navrací zpět k Bohu (trochu to připomíná gnostické a novoplatonické „emanace“ Božství). Čímž se ukazuje, že do theologie patří také anthropologie, že „každé poznání Boha je zároveň poznáním člověka (a naopak)“!

Přestože je lidem Bůh lidem milostiv tím, že k nim (a s nimi) mluví, že je jejich životem a nabízí jim věčný život a třebaže lidský život prosvěcuje radostí a osvěcuje lidský rozum, přece je nutné „v Boha uvěřit“… Bůh sice člověka svým slovem volá (křičí!), ale člověk může i tak zůstat hluchý. Proti „Bohem (pr)osvěcovanému životu“ stojí „tma nepochopení“, „chtění nepochopit“ → opravdové „tmářství“. Ďábel je zde zmíněn jen na temném pozadí jediné temnoty, která působí v mnoha lidech…

 

6. A tu se zjevil člověk vyslaný od Boha – jménem Jan –, do-stal poslání a byl tu.

 

„vyslaný“ : k hlásání „Boží Řeči“ bytostně patří též „vyslanec“ („apoštol“, apostolos – ἀποστολος), který by ji hlásal, který má její hlásání jako poslání… při díle tu však nejsou lidé, ale Bůh prostřednictvím svých svědků.

„Jan“ : řec. Ἰωάννης – Jóannés z hebr. יְהוֺחָנָן – Jehóchánán, což nese předponu -יְהוֺ – jehó – „Hospodin-“ a kořen חנן – chnn – „smilovat se“, tudíž „Hospodin-se-smiloval“.

 

→ Celý prolog, který zatím došel od stvoření světa až k Božím zaslíbením o návratu k Němu… Prolog v němž již se odehrává vnitro-světský čas, je zasazen do konkrétního času a místa… Čas a místo vystoupení Jana Křtitele, o němž se z Janova evangelia dozvíme více.

 

7. On přišel na svědectví – třeba až k mučednictví –, aby svědčil o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj / Něj. 8. On sám tím Světlem nebyl, ale – aby svědčil o tom Světle. 9. Byla však [Řeč] to pravé Světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházející až do světa a na něj.

 

„svědectví“ : řec. μαρτυρία – martyria nejedná se o důkaz (tj. το μαρτυριον – to martyrion), nýbrž o ústní „podání svědectví“, buď v právně-technickém smyslu „u soudu“, nebo ve smyslu „nasazení celého života“ (srov. hned J 1,19–34); pojem v po-biblické době nabyl jednoznačného významu martyrium – „mučednictví“, jaké ostatně podstoupil i Jan Křtitel (Mk 6,14–29, srov. J 5,33.35).

„pravý“ : řec. ἀληθινόν – alétchinon, „Pravda“ (ἀληθεια – alétcheia) je důležitým tématem Janova evangelia, však se tak představuje i sám Ježíš (J 14,6: ἐγώ εἰμι […] ἡ ἀλήθεια – egó eimi [...] hé alétcheia – „Já jsem – ta Pravda!“; srov. Ježíšovu modlitbu v Getsemane z J 17,17 a Ježíšův spor o pravdu s Pilátem v J 18,38). „Pravda“ však jako svůj protiklad předpokládá „lež“ a „faleš“… ev. Jan tedy připouští, že jsou a budou i „falešná světla“.

 

→ Podle Janova evangelia má Jan Křtitel jako svůj celoživotní (a totální) úkol „být svědkem“…

Jan Křtitel sám viděl svou roli jasně: οὐκ εἰμὶ ἐγὼ ὁ Χριστός, ἀλλ’ ὅτι ἀπεσταλμένος εἰμὶ ἔμπροσθεν ἐκείνου – úk eimi egó ho Xritos, all-hoti apestalmenos eimi emprostchen ekeinů – „Já nejsem Mesiáš, ale jsem poslán, abych byl jeho předchůdcem…“ (J 3,38) ἐγὼ οὐκ εἰμὶ ὁ Χριστός […] ἐγὼ φωνὴ βοῶντος ἐν τῇ ἐρήμῳ – egó úk eimi ho Xristos […] egó fóné boóntos en té erémó – „Já nejsem Mesiáš […] já jsem hlas volající na poušti…“ (J 1,19.23)

→ Evangelista Jan zde má jmenovce a soukmenovce Jana Křtitele za svůj vzor → vzor (a úkol) též pro nás!

→ Narážka na vtělení (inkarnaci).

 

10. Ve světě byla [Řeč] / bylo [Světlo] / byl [Bůh] – svět byl skrze Ni / Ně / Něj učiněn, povstal a stal se, ale svět Ji / Ně / Ho nepoznal. 11. Do svého vlastního přišla / přišlo / přišel, ale Její / Jeho vlastní Ji / Ho nepřijali a nepochopili. 12. Ale těm, kteří Ji / Ho přijali a pochopili: tak těm dala / dal pravomoc stát se a být Božími dětmi, a sice těm, kteří věří v to Její / Jeho Jméno, 13. tito se nenarodili a nezrodili z krve, z vůle těla ani z vůle člověka, ale z Boha.

 

„svět“ : (ὁ)κόσμος – (ho) kosmos má v Janově ev. vícero významů: 1. „fyzický svět“ – skutečnost tak, jak ji Bůh stvořil, 2. „místo, kam Bůh přichází, když se vtěluje v Kristu, když se sebe-zjevuje v Ježíši“ → se zabarvením „místa duchovního boje“, 3. „nevlídné místo“, kde vládne tma, což je protiklad ke „Světlu“.

„nepoznal“ je v Janově evangelium zaužívaným termínem pro odmítnutí zvěsti o Ježíši Kristu, upadnutí do „temnoty neznalosti“ bez „světla poznání“ (srov. J 3,10 a 8,27, zvl. pak 17,23.25).

„vlastní“ : řec. ἴδι-ος,-α,-ον – idi-os,-a,-on od „svůj“ až po „majetek“ a „domov“, což u gnostiků přešlo v termín „pravý domov duše“, kam se duše touží dostat… Pro Jana je však takovým místem není žádný „ideální nadpozemský svět“ („pravá realita“, „objektivita“ jinde), nýbrž „tento náš svět“ → žádná gnoze!

„(ne)přijali“ : řec. inf. (οὐ) παραλαμβανειν – (ú) paralambanein je základem pro slovesa, jimiž ev. Jan vyjadřuje (ne)přijetí evangelijní zvěsti o Ježíši Kristu. Víra je tak pro Jana do značné míry přijetím Božího Slova tak, že ho člověk vezme vážně.

„(ne)narodili se“

řec.

οἳ οὐκ ἐξ αἱμάτων οὐδὲ ἐκ θελήματος σαρκὸς οὐδὲ ἐκ θελήματος ἀνδρὸς ἀλλ’ ἐκ θεοῦ ἐγεννήθησαν.

trans.

Hoi úk ex eimatón úde ek tchelématos sarkos úde ek tchelématos andros all-ek tcheú egennétchésan.

Tito se nenarodili a nezrodili z krve, z vůle těla ani z vůle muže, ale z Boha.

ČEP

Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

 

V pozadí stojí antická představa narození jako smíšení mužské a ženské krve, resp. dítěte jako „sraženiny“ ženské krve a mužského spermatu… zmíněna je zde i sexualita a mužská iniciativa (patriarchálnost tehdejší společnosti!). Existuje však zajímavé různočtení

 

13. Kdo se nenarodil z krve, z vůle těla a z vůle muže, ale z Boha.

 

Pak by šlo verš číst jako skrytý odkaz na Kristovo zvláštní početí (z Ducha svatého) a narození (z Panny).

 

→ V Prologu se vrací motiv přebývání „Boží Řeči“ ve stvoření, jelikož k němu došlo skrze Ni. Přesto je možné, že svět (obecně i v konkrétních lidech) tuto „Boží Řeč“ nepřijímá, ale odmítá. Paradoxní! Bůh však má věci přece pod kontrolou a tak možnost přijetí „Boží Řeči“ zůstává otevřená a stále se nabízí… a kdo se vydá cestou jejího přijetí, cestou víry (!), ten se stane „Božím dítětem“, což v Janově evangeliu znamená, že se stává (!) společníkem a podílníkem na zaslíbeních a životě Ježíše Krista. Janovo „eschatologie má prézentní prvek“ → věřící přijímá Boží dary částečně již nyní! Jedním z takových darů je nové (duchovní, z Ducha) narození (srov. Ježíšův dialog s Nikodémem v J 3,1–21).

→ Důležitý je i odkaz na „víru ve jméno“, což je důraz starozákonní tradice na Hospodinovo jméno (srov. např. Ž 8) i starokřesťanské (prvo)vyznání, že „Ježíš Kristus je Pán“ (1Kor 1,7; 8,6; Flp 2,11; 2Tes 2,16 a 2Pe 1,14), což specificky vyznává tváří v tvář vzkříšenému Kristu evangelista Tomáš (J 20,28): ὁ κύριός μου καὶ ὁ θεός μου – ho kyrios mú kai ho tcheos mú – „Pán můj a Bůh můj!“

  

14. A tato Řeč se stala tělem azrodila se jakotělo a přebývala mezi námi. A uzřeli jsme Její slávu – slávu jakou má Jednorozený [Syn] od Otce, plný milosti a pravdy!

 

„tělo“ : řec. (ἡ) σὰρξ – (hé) sarx – 1. „tělo“, „maso“ i „tělesná masa“, 2. „člověk“, 3. „tělesnost“ → „pozemskost“, 4. „tělesná přirozenost“, 5. „sídlo hříchu“ (apoštol Pavel!) je ekvivalentem hebr. slova בָּשָֺר – básár – „maso“, „tělo“, „tělesnost“ (ovšem kořen בשֺר – bśr znamená „nést radostnou zvěst“, „evangelium“ a „evangelizovat“!).

„přebývalo“ : řec. inf. σκηνοῦν – skénún – „bydlet“ je zde jinou náhradou za slovesa εἰναι a γινεσθαι, který chce vyjádřit Ježíšovo „bytí s námi“, „spolu-bytí“ ve světě. Ježíš má plné lidství!

„sláva“ : řec. (ἡ) δοξα – (hé) doxa kráčí o ekvivalent herb. כָּבוֺד – kávód – „sláva“, „hold“. „pocta“ (od כבד – kbd – „být těžký / významný“); působí zde LXX, která starozákonní zjevení Boží slávy u „stánku setkávání“ (kde Bůh „přebývá“) překládá právě tímto slovem (srov. Ex 33,22; Dt 5,1; 1Kr 8,11 a Iz 10,1).

„plný“ : řec. ustrnulé πλήρης – plérés – „(ú)plný“, „celistvost“… janovští posluchači znali od gnostiků termín πλήρωμα – pléróma – „plnost“, který představoval „jiný ideální svět“… Jan je opět „proti-gnostický“ tím, že nezvěstuje, jak se dostat zpět do „ideálního světa“, nýbrž ho vlastně vnáší do světa :-)

„milost“ : řec. (ἡ) χαρις – (hé) charis znamená jednak osobní vlastnost → „milost(ivost)“ či „příjemnost“, jednak schopnost jednání → „milostivé jednání“, „skutek milosti“; obojí se děje v Kristu, protože roste v dobrých vlastnostech, ale proto zároveň a vždy již dobře jedná s námi.

 

→ Střed zvěsti Prologu! Vlastní zvěst o vtělení Syna (inkarnaci)!

→ „Boží Reč“ se udála (vešla ve skutek) v dějinných, čase a prostoru, když se stala člověkem Ježíšem Kristem… Ježíš Kristus byl co se tělesnosti týče stejný jako my → Bůh na sebe vzal naší (vždy již hříšnou) tělesnost, aby ji a nás skrze to vykoupil! Další slovo již znějí především k věřícím (slova očitého svědka ev. Jana!) a ohlašují, že to bylo mimořádné zjevení „Boží slávy“… i tato slovo potvrzují implicitní trojiční vnímání ev. Jana, kdy bere Boží „Slávu“ (כָּבוֺד – kávód) tolikrát, ve SZ jednající téměř samostatně, jako osobu!

→ Ukazuje se, že „Bůh“– (ὁ θεὸς – ho tcheos, člen!) v pozdějším smyslu první Božské osobo („zdroje Božství“ a „Otce“) není „Bohem“, nemá „své Božství“ (θεὸς – tcheos, bez členu!) jinak, než že už je vždy má spolu se svým synem… „Božství“ je vždy již vztahem „Otce“ a „Syna“! Do této skutečnosti však vstupuje i „Duch svatý“, jako „Ten, kdo způsobuje, že je Ježíš plný milosti a pravdy“, jako „Ten, kdo je Milostí a Pravdou“! O tom krásně svědčí ev. Jan, když líčí slova Jana Křtitele (J 1,33): ἐφ’ ὃν ἂν ἴδῃς τὸ πνεῦμα καταβαῖνον καὶ μένον ἐπ’ αὐτόν, οὗτός ἐστιν ὁ βαπτίζων ἐν πνεύματι ἁγίῳ – ef-hon an idés to pneúma katabaínon kai menon, hútos estin o baptidzón ev pneumati hagió – „Na kteréhožto by Duch sestoupil jako na svého vlastního a setrvával na něm: to je ten, kdo bude křtít Duchem svatým!“

→ Jan předpokládá dílo spásy, které se v Ježíši Kristu (jak to vylíčí jeho evangelium) naplnilo a naplňuje při nás.

 

15. Jan o něm vydával i vydává svědectví… rozkřikoval a volá, řka: „To byl ten, o němž jsem vám řekl: 16. ‚Ten ≫za mnou přicházející≪ byl učiněn a stal se ≫tím přede mnou≪, poněvadž byl dříve nežli já! Poněvadž jsme z plnosti my všichni vzali a byli obdarování! Toť milost ve prospěch milosti, milost nad milost!

 

„milost nad milost“ : řec. χάριν ἀντὶ χάριτος – charin anti charitos komplikuje zvl. předložka ἀντὶ – anti, kterou známe obvykle ve významu „proti / vůči“; zde je prvně potřeba vědět, že řec. slovo „milost“ (χαρις – charis) má také význam „dar milosti“! Větu lze vidět jako stupňování → jak moc od Boha dostáváme… nebo jako podivování se nad tím, ýe Boží milost vůbec jedná s námi, že vůbec působí v nás a skrze nás.

 

→ Ev. Jan nás vrací ke zvěsti Jana Křtitele, když cituje jeho vlastní slova… konečně se dozvídáme, nejen „že“ Jan volal, ale též „co“ zvěstoval. Jan Křtitel se ve svém hlásání snažil vyjádřit to, co se snaží vyjádřit rovněž náš text, totiž „preexistenci Ježíše Krista“… ten paradox (!), že se Věčný Bůh vlomil do pozemské časnosti… že Ten, který přišel časově (!) později, byl ve věčnosti (u Boha!) ode vždy. Mohlo by se zdát, že Ježíš něco přejal od Jana Křtitele… mnozí jejich současníci měli zato, že Ježíš převzal Janovo zvěstování, když byl Jan uvězněn, a že Ježíš sice tvůrčím způsobem, ale přece kontinuálně pokračuje v Janově křestní praxe… že tedy Ježíš je Janovým žákem a pokračovatelem, že svou zvěst od Jana Křtitele převzal a jen v ní pokračuje… Evangelium Jana se proti této interpretaci staví jednoznačně a odmítá ji, a to s poukazem na to,že sám Jan Křtitel věděl a hlásal to, že tím obdarovaným je on! Pak lze sousloví „milost za milost“ pochopit také tak, že „Boží milost“ v nás jedná ode vždy – také teď! – aby nás dovedla k plnosti „Milosti“ v „bytí s Kristem“, „v jednotě“, což je nejpůsobivěji tématizováno v Ježíšověgetsemanké modlitbě (J 17,21–23), kde slyšíme Ježíšovo: ἵνα πάντες ἓν ὦσιν, καθὼς σύ πατὴρ ἐν ἐμοὶ κἀγὼ ἐν σοί – hina pantes hev ósin, katchós sy en emoi kagó en soi – „[…] aby všichni byli jedno jako Ty, Otče, ve mně a Já [Syn, Ježíš Kristus] v Tobě!“(v. 21).

 

17. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, ale Milost a Pravda byla učiněna, stala se a nastala skrze Ježíše Krista.

18. Boha nikdy nikdo neviděl! Jednorozený Syn, který je v Otcově náruči, On sám nám Ho vyjevil, zjevil a o Něm vyprávěl!

 

„neviděl“ znamená další proti-gnostickou linii argumentace, neboť gnostikové měli za to, že mají k Bohu bezprostřední přístup, zde je jasné, že Jediný prostředkovaný (!) a proto bezprostřední (!) přístup k Bohu je skrze Syna, Ježíše Krista.

„vyjevil“ : řec. inf. ἐξηγεῖσθαι – exégeístchai – odkazuje k „exegezi“, tedy „výkladu“, a znamená „vypravovati (i věštu)“, „vylíčiti“, „vyložiti“.

 

→ Je konstatováno, že Jediný vztah k „Bohu“ vede skrze „Syna“, protože „Syn“ je „Otci“ blízko a stále ve vztahu s Ním… A touto cestou se děje Boží sebe-zjevení Nám, „Otce“ skrze „Syna“: ἐγὼ καὶ ὁ πατὴρ ἕν ἐσμεν – egó kai ho patér hen esmen – „Já [Syn, Ježíš Kristus] a Otec jsme (za)jedno!“ (J 10,30; viz a srov. 8,28.56; 10,15.38; 14,10n.21.28 a 15,1)

1Srov. např. německé „být“ – sein a „stávat se“ – werden.

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz