Jedno ranní kázáníčko, kázání...

Genesis 24, 1–10: Izákovo (o)ženění

₁ Abrahám Otec-mnohýchⁱ byl starcem a přišel do letⁱⁱ, ale Hospodin Abrahámovi žehnal ve všem!

₂ Když tu řekl Abrahám ke svému služebníku seniorovi svého domu – nejstaršímu v jeho doměⁱⁱⁱ, vládci nade vším, co měl^iv:

„Prosím tě, přilož svou ruku pod můj bok^v – ₃ Zapřísahám tě při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nevzal ženu pro mého syna z dcer Kenaanců, i když já bydlím uprostřed nich, ₄ protože půjdeš do mojí zemí – do té země, kde jsem se narodil, a odtamtud vezmeš ženu pro mého syna, pro Izáka Smíška^vi.“

₅ Sluha mu ale řekl: „Možná ta žena nesvolí k tomu, že by šla^vii za mnou do téhleté země… Hrome, vážně mám zavést^viii tvého syna zpátky do té země, odkud jsi vyšel?“

₆ Nato mu Abrahám řekl: „Chraň se!^ix Jen abys mého syna nepřivedl zpátky tam! ₇ Hospodin, Bůh nebes, který si mě vzal z domu mého otce a ze země, kde jsem se narodil, který si mě oslovil^x a který se mi zapřísahal:^xi ‚Tvému potomstvu dám tuhletu zemi!‘ On sám před tebou vyšle svého anděla, takže vezmeš ženu pro mého syna odtamtud! ₈ Pokud by ta žena nesvolila k tomu, aby za tebou odešla, jsi této mé přísahy zproštěn, jen mého syna nevoď zpátky tam!“

₉ Poté ten otrok přiložil svou ruku pod bok Abraháma, svého pána, a přísahal mu na to slovo.

₁₀ Pak vzal onen služebník desítku velbloudů z velbloudů svého pána a na to odešel… rovněž všechno nejlepší, co měl jeho pán,^xii bylo v jeho ruce. Vstal a šel do aramejského území mezi dvěma řekami – do Mezopotámie^xiii, do města Náchor–Sípákov^xiv.

***

Milé sestry a milí bratři,

kdyby nám do „běžného“ sborového provozu nezasáhl koronavirus, tak bych na výše pře(d)ložený text, který je vzat z textů ekumenického lekcionáře pro dnešní (pondělí 8. listopadu 2021, pondělí po 32. neděli v mezidobí B) den nejspíše – jako téměř každé pondělí – kázal ve svém druhém domovském sboru, ve sboru ČCE v Chrástu u Plzně, a poněvadž by to bylo od 7.30 ráno, lovil bych v paměti, co povědět, a mluvil bych ještě rozespale… teď ovšem nad textem přece přemýšlím, jak se o to snažím každý týden (ačkoli se mi to zdaleka každý nepodaří), a proto se o něj rád rozdělím alespoň s Vámi, přátelé v Kristu.

Základní myšlenkou našeho textu je „nevracet se zpět“, lépe jako imperativ: „Nevracej se zpět!“ (Hebrejský kořen שׁוב – šwb se sémanticky táhne od „nesmělého pokukování zpátky“, přes „cestování zpět – návrat“, až po „návrat ke starému způsobu života – opakování – dřívější stereotyp“.) To je totiž základní motiv abrahámovské víry, vlastně každé víry: „jít jinam a dál“, „směle vykročit do neznáma“, „opustit očekávanou budoucnost a vstoupit do nejistoty naděje“; vždyť sám praotec Abrahám kdysi zaslechl tento Boží rozkaz: „Odejdi si!“ (Gn 12, 1! Doslova krásná hebrejská hrátka לֶךְ־לְךָ – leχ–l^eχá = לֶךְ – leχ – imperativ od kořene הלך – hlk – „jít“, „odejít“ + לְךָ – l^eχá – „pro_tebe“, tzv. dativ etický, který zesiluje rozkaz.) „Ty můžeš jít!“ „Tvůj život není ovládán nutností ani osudem, poněvadž Bůh před tebou otevírá svobodnou budoucnost!“ A Abraham šel, šel bez dalšího, protože (u)věřil. Vždyť tohle je základní motiv EXODU – „vyjít z otroctví a (do)jít ke svobodě“! „Kdo se bojí vodou jít, ten podle tónů faraónů musí žít… Mává, mává nám všem, svobodná zem!“ Ale i rabbi Pavel, potom co dostal od Ježíše před branami Damašku „pár facek“, slyší: „Vstaň (ty mrtvolo) a jdi do města!“ (Sk 9, 6)

„Chtít zpátky“ pak znamená „nechtít chodit s Bohem“, znamená to „nechtít věřit“ – „nedůvěřovat“ – „spoléhat se na falešné jistoty“. Zpět se nejde ani jen poohlížet: vzpomeňme si na Lotovu ženu a její proměnu v solnej sloup (Gn 19, 26), o čemž Abrahama věděl, neboť to byla soudobá událost v jeho okolí… Vrátit se zkrátka nejde, nejde žehrat, nadávat, prskat, proklínat a vzpomínat na „vysedávání nad mastnými hrnci“, jak to Mojžíšovi pravidelně vyčítával lid na poušti (Ex 16, 3). Ale zpět se nejde vrátit ani theologicky, jak ukazuje třeba Pavel v listu Galatským, když mluví o těch, „kteří se tam vloudili, aby vyslídili naši svobodu kterou máme v Kristu Ježíši, a aby nás zotročili“, jako o svých úhlavních oponentech (Gal 2, 4). (Tohle jakoby ukazovala i hrátka se jmény: Dnešní Abrahám – ʾAvráhám – אַבְרָהָם byl přece v Aramu – ʾĂrám – אֲרָם, tam někde ve starověké Mezopotámii, jenom Abram – ʾAvrám – אַבְרָם; „Otec mnohých“ byl jen tím, jehož „Otec je vyvýšen“, nestál ve svobodě, za sebe… ve jméně mu chybělo to Boží ženské/mateřské – femininum! – a směrující – směrová koncovka – písmenko ה – h, jeho život tehdy přece neměl Boží protějšek ani směr.) Abrahám nevěděl, kam přesně směřuje, ale věděl přesně věděl, kam směřovat nesmí… člověk ve svobodě víry neví, co bude potřeba (u)dělat, ale ví, co by dělat neměl.

Pro výše popsaný a navýsost odvážný krok slyšel Abraham zaslíbení o tom, že mu bude požehnáno, že bude otcem mnoha národů (Gn 12, 2–3 a 22, 17), což rámuje celý jeho život. Teď už má Abraham požehnání: syna (!) i majetek… Izák „před nedávnem“ přežil pokus o obětování, a tak ho bude třeba oženit ☺ (Gn 22)! Abraham si však už koupil hrob a dokonce už pochoval i svou milovanou ženu Sáru (Gn 23). Abraham je sice požehnán, ale je tak nějak sám… zatím nemá vnuka (vnoučata) a „správný žid“ přece předal víru až tehdy, když Boží zákon dodržují i jeho vnoučata, sice jde o anachronismus, ale myslím, že zároveň o obecně lidský pocit. Jenže Abrahámovi bylo (Gn 21, 5 → když se Izák narodil, bylo mu 100, sto; Gn 25, 20 → když se ženil, bylo Izákovi 40, čtyřicet) už sto čtyřicet (140) let = 2 × 7 × 10, takže byl v „posvátném požehnaném“ věku… a tušil, že Sáru bude „brzy“ následovat… i když zemřel až jako sto-sedmdesáti-pětiletý (175), takže pak paradoxně žil ještě dalších třicet pět (35) let = 5 × 7, zase „posvátný“ věk.

Abraham sám se však zpět ke své rodině vracet jednak nechce – pro výše pověděné, jednak nemůže – protože náš text připomíná, jak moc starý již je. Rozhodne se tedy vyslat jednoho ze svých služebníků, který je polo-anonymní, poněvadž sice není jmenován, ale díky tomu, že čteme, že jde o „nejstaršího sluhu“, můžeme si domyslet (máme hádat, jak to milují orientálci?), kdo že by to tak asi mohl být… že by snad nechvalně proslulý „syn/správce domu – damašský Elíezer Bůh-chraň!“, o kterém bychom si mohli přečíst, že se už jednou a po jistou dobu mohl těšit, že zdědí Abrahámův majetek, i když teď je to taky asi už dědek, ne (?), ale zdá se, že je na tom přeci jen líp. (srov. Gn 15, 2–3) O důvod víc, proč chtít vnoučka!

Abrahám si pak svého starého dobrého sluhu zavazuje zvláštní přísahou při Hospodinu, kdy ho nutí přísahat tak, „že si sáhne pod jeho bok“, což je cudný eufemismus proto, že mu poukáže na svůj penis… Jistě mu chce ukázat, že přísahu vyžaduje kvůli tomu, že potřebuje být plodný, že potřebuje, aby byl plodný jeho rod, aby měl dědice v pokolení přímém… sám sobě i svému služebníkovi tak připomíná výše zmíněná opakovaná Boží zaslíbení. Abraham však žádaným gestem rovněž poukazuje ke své obřízce – znamení smlouvy s Hospodinem… a poněvadž byl obřezán až v devět a devadesáti (99), pořádně ho to tenkrát bolelo… Vyjít do otevřené budoucnosti s Hospodinem zraňuje (poznamenává!) a člověk pak mnohdy kulhá, ale přitom to pořád je ta úžasná cesta, která stojí za to! Abrahám tedy (po)ukazuje, že mu až tak nejde o něj samého, ale o Hospodina a o víru v něho, o to, aby se jeho věřící rod nerozpustil a neasimiloval mezi Kanaanci, aby víru neztratili. —

— Nejpozději tady by nám do kázání vpadla nějaká feministická theoložka (Čest jim!), kdyby ovšem byla přítomna, s tím, že přece nejde o „svatbu z lásky“ (S tím má problém i dnešní čtenář.) ani o „svobodnou volbu partnera“, ano nejde, ale také tady jde o mnohem hlubší věci – o kontinuitu víry – než o pouhou snahu rodičů řídit a linkovat život jejich dětem… Pak by asi přešla ke své hlavní kritice, že totiž tenhle model rodiny a sňatků mezi blízkými příbuznými – v rámci rodiny – přece vyzdvihuje muže a snižuje ženu, že právě někde tu vzniká a se utvrzuje patriarchát: praotec rozhoduje jako pater familie o všem, včetně bytí a nebytí svých dětí… ach, ta patrilinearita rodu: syn neodchází z domu, ale je mu do něj naopak přivedena nevěsta… což obojí vede k nedocenění žen: jsou proto přehlíženy a viděny coby majetek mužů… a k možnosti polygamie: Proč by jich, šovín, nemohl mít víc… ?

Feministická kritika výše uváděná je jistě práva věci… ale všimněme si jednoho jinakého detailu, v Abrahamově přísaze slyšíme: „Možná ta žena nesvolí k tomu, že by šla… Pokud by ta žena nesvolila k tomu, aby za tebou odešla, jsi této mé přísahy zproštěn!“ Rebece – té budoucí manželce – je dána svoboda volby (!), nikoli jejím rodičům, ale jí samotné (!), jak nepředstavitelná jsou tato slova v době „tuhého patriarchátu“ (není právě tohle to Boží!?) a nadvlády mužů. (srov. Gn 24, 58) Budoucnost a přenesení požehnání teď záleží na jedné ženě a jejím svobodném rozhodnutí pro jednoho muže. Křesťan si vybaví pokorné „Ano!“ jiné, pravda mezitím již zasnoubené, dívky – Panny Marie.

K víře tedy patří nejen „odvážné vykročení vpřed bez ohlížení vzad“, ale také k ní patří „pokorné ano“… obojí je přece právě onou svobodou víry.

Zbývá jen dodat, že tam, kde se jde pro nevěstu, bude brzy svatba… a svatební veselí je v Bibli častým obrazem Božího království. Teď na konci církevního roku je tenhle rozměr radostného očekávání příštích věcí dobré akcentovat.

Přeji Vám požehnaný den i následující týden

Setrvávejte v Pánu!

bratr Tomáš

i Vl. jm. אַבְרָהָם – ʾAvráhám = אָב – ʾáv – „otec“ + kořen רהם – rhm – „být vysoký (zde: počtem)“ / הָמוֺן – hámón – „shluk“ → „Otec počtem vysokého davu“ → „Otec množství“.

ii Idiom, dosl. בוא בַּיָּמִים – bwə bajjámím – „přijít do dní“, což tlumočím naším „přijít do let“ ← „zestárnout“.

iii Dosl. זְקַן בֵּיתוֹ – z^eqan bé_jθó – „starci domu_jeho/svého“… důležité je, jak zde pochopíme opětovně (podruhé v perikopě) použitý termín זָקֵן – zákén: zde jako označení věku (a autority pro věk) → „starci“, „nejstaršímu“ (→ „předsedovi rady starších“ ☺), anebo jako funkci obdobnou třeba angl. senior + něco (srov. novozákonní označení pro kněze πρεσβυτερος – presbyteros – dosl. „starší“, technicky ovšem „presbyter“, který věkově starší vůbec být nemusel, i když býval). Pro překlad volím hebdiadys.

iv Hebrejština, která nemá sloveso mít, si musí pomoci opisnou vazbou אֲשֶׁר־לוֹ – ʾăšer ló – „které/co k_němu“, což lze přeložit buď se slovesem mít → „co měl“, anebo se slovesem být → „co je/bylo_jeho“.

v Takto dosl., neboť je užito termínu יָרֵךְ – járéχ – „bok“, „strana“, „kyčel“, „pánev“, přičemž termín je eufemismem pro „pohlavní úd“, resp. pro „obřezaný penis“ → Podle rabínského zvyku bylo třeba věc, které se přísaha týkala vzít do ruky, anebo se jí alespoň dotknout, tím, že se má sluha dotknout obřezaného místa se symbolicky vyznačuje, že přísaha se jednak bude týkat potomstva → plodnosti, jednak kontinuity víry (jejího udržení).

vi Vl. jm. יִצְחָֽק – Jicħáq je odvozeno od kořene צחק – cħq – „smát se“ → „Smíšek“.

vii Účelový inf. → VV účelová s že; pochybnost obsaženou ve výpovědi tlumočím kondicionálem. 

viii Zesílení skrze modus energicus od kořene שוב (Hi) – šwb – „přivést zpět“.

ix Dosl. הִשָּׁמֶר לְךָ – hiššámer l^eχá – „měj_se_na_stráží k_tobě“, přičemž předložkovou vazbu tlumočím reflexivním „se“ (← „k_tobě“, „pro_tebe“).

x + hendiadys: „a jednal se mnou“, kvůli kořeni דבר – dbr – „vyslovit“, „učinit“.

xiUvozovací part. / formule לֵאמֹ֔ר – lé_əmor – „řka“ → „:“.

xii Dosl. וְכָל־טוּב אֲדֹנָיו בְּיָד֑וֹ – w^eχōl–tóv ʾăδoná_jw b^ejáδó – „a_všechno – dobré pána_jeho v_ruce_jeho“.

xiii Sousloví dosl. zní אֲרַם נַֽהֲרַיִם – ʾĂram naħărajim, přičemž

první část אֲרַם – ʾĂram je snad od kořene רום – rwm – „být vysoký“ → „Vysočina“, „Vrchovina“,

druhá část נַֽהֲרַיִם – nahărajim je duálový tvar (dvojné číslo) od slova נָהָר – náhár / náhōr – „(vodní) tok“ → „dva vodní toky“ → „dvě řeky“ → „Meziříčí“ ☺.

Sousloví je nejspíše označením „Mezopotámie“ – „vrchoviny mezi Eufratem a Tigridem“.

xiv Jm. města נָחוֹר – Náħór je odvozeno od kořene נהר – nhr – „těžce dýchat“, „supět“, „sípat“ → „Sýpanov“.