Včerejší kázání k Nanebevstoupení Páně

https://data.cirkev-av.cz/K-NP.pdf

KÁZÁNÍ O SVÁTKU NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ
čtvrtek 26, května LP 2022

„Milé sestry a milí bratří!“

Začnu úplně jednoduše – máte-li si odnést jednu důležitou tezi – ať je to tahle! Nanebevstoupení Páně pro mě znamená to, že náš svět není ve špatných a špinavě čistých rukou vládců tohoto světa, ať jsou to neschopní nebo všehoschopní lidé, mocí či penězi zkorumpovaní politikové, psychopatičtí kariérističtí straničtí aparátčíci nebo sebestřední a narcistní diktátoři, generálové „se zeleným mozkem“, manažeři–žraloci, anebo mafiáni, co „jdou přes mrtvoly“…  ale že náš svět je ve zraněných čistých rukou Božího Syna.

Slavíme dnes svátek Nanebevstoupení Páně, tedy jeden z ježíšovských svátků – a troufám si to povědět takto – ten nejnepochopitelnější, nejneuchopitelnější a nejzáhadnější z nich. Bibličtí, ale i systematičtí theologové, a to je vzácná výjimka, se dnes víceméně shodnou na tom, že Velikonoce – Vzkříšení Páně a Nanebevstoupení Páně mají vlastně tentýž obsah: oslavení Páně; a sváteční dny, kdy tyto události slavíme, pak nejsou ničím jiným než připomínkami Ježíšovy Božské slávy.

Ovšem je to tak: že skutečnost nanebevstoupení jakoby stupňuje skutečnost vzkříšení, jinak řečeno, že Ježíšova Božská sláva, která se při Jeho vzkříšení, ukázala dochází svého naplnění a plného projevu až v nanebevstoupení (?), anebo tak, že plností Ježíšovy Božské slávy je samo a jedině vzkříšení a nanebevstoupení je jen jedním z jeho důsledků či projevů? Je největším křesťanským svátkem už vzkříšení, anebo až nanebevstoupení Páně? Je ona, toliko Lukášem zaznamenaná, čtyřicetidenní doba setkávání se vzkříšeným Ježíšem spíše „výjimkou potvrzující pravidlo“, že se vzkříšeným Ježíšem se až do druhého příchodu, do konce dějin a světa, nelze fyzicky setkat; anebo kráčí o pravidlo fyzického setkání s Kristem? Je Ježíšova přítomnost v našem světě po Jeho nanebevstoupení už jen duchovní přítomností (a tedy fyzickou nepřítomností), anebo jde o přítomnost reálnou?

Pro „bratry a sestry nám nejbližší“ – reformované křesťanky a křesťany je Nanebevstoupení Páně snad největším svátkem, je to typicky „jejich“ svátek! Vždyť už dávno – nejpozději v osvícenství – se nám svět rozpadl do dvou jen obtížně propojovatelných, až nepropojitelných sfér: na „fyzično“ a „duchovno“, na sféru vědy, matematiky, logiky, zákonů a zákonitostí a sféru náboženství, mýtu, fantasie a sci-fi… Ježíšův příběh nás jakoby táhne do jiné reality, kde ještě, jedině funguje mýtus; fyzický Ježíš se nám skrývá kdesi v „duchovnu“. Tohle přesně je základní tendence reformované theologie: Vzkříšený Ježíš, který je tělesně v nebi mimo tento náš fyzický svět, táhne nás, kteří tělesně žijeme v tomto fyzickém světě, tam někam „vzhůru“, „jinam“, „do nebe“ k sobě, a sice v duchu, duchovně skrze víru. Ježíš nás duchovně povznáší! Je tedy třeba dát se povznést a povznést sebe sama!

Přijde Vám to jako vzdálené plácání? Dnes jsem si schválně pustil pár slovenských kázání či promluv k dnešnímu svátku a pořád jedno a totéž „reformované schéma“! Vzkříšený Ježíš vstoupil po čtyřiceti dnech na nebesa a už s námi fyzicky není! To, co bylo na Ježíši, je teď na nás! Ježíš zde konal svou misi, proto my teď musíme konat misii! Sice nás tu nechal, ale nenechal nás tu samotné, protože nám občas dává duchovně načerpat a sem tam nám dává svého svatého Ducha, abychom se mohli a měli sílu snažit, někdy i Večeři Páně… Vy, kdo dobře znáte slovenskou evangelickou mentalitu, liturgii a zpěvník, dobře víte (a lépe než já!), jak velkou změnou vstúpenie je… Mění se predzpev: už ne to nejdůležitější vyznání „Tvoje vzkriesenie“, ale „Tvoje vstúpenie“… mění se ordinarium: písně kyrie, gloria, vyznání víry; mění se proprium: ostatní písně, antifony… jakoby nastalo jiné nové období církevního roku, jakoby už ani nebyla velikonoční doba… Ale stejně jsou na tom moderní proudy v našich církvích, které mluví o potřebě obrácení: být obrácen a obrátit se, či dokonce o vytržení: potřebě být Bohem vytržen a vytrhnout se. Kolik starých luterských oltářů nese obraz nanebevstoupení Páně a kolik nových představuje prázdný kříž bez Ukřižovaného!?

Velmi zjednodušeně řečeno: Celá reformovaná zbožnost je o tom, že jsme Bohem taženi, nuceni vystoupat k Němu, do sféry „duchovna“. Ale může k tomu být větší protiklad než naše luterská theologie Božího sestupu k nám!? Jsme ještě vůbec luteráni a luteránky jinak než názvem a vnější formou, anebo už uvnitř nás skrytě zvítězila reformovaná zbožnost a překonala to luterské!?

Pro nás luterské křesťanky a křesťany přece není největším a nejradostnějším svátkem Nanebevstoupení Páně, ale samo Vzkříšení! Vzkříšením se přece pro víru poznatelně projevilo to, co bylo Ježíšem bytostně vybojováno a vyhráno na Velký Pátek – naše spása! Ježíš je vzkříšen a je s námi! – Toť ono základní vyznání!

Pojďme si totálnost nanebevstoupení trošku zrelativizovat:
   • Markovo evangelium původně končí paralyzujícím strachem žen po setkání s andělem v prázdném hrobě: mysterium tremendum – tajemství třasu jako jedna z možných reakcí na setkání s posvátnem; proto tyhle ženy „nikomu nic neřekli, protože se báli“ (Mk 16, 8b). Tento paralyzující strach umí překonat a prolomit až sám Vzkříšený prostřednictvím svého sebe-zjevení. Jenže tahle koncovka byla na třetí a další generace křesťanů a křesťanek moc, takže kdosi připsal Markovu evangeliu závěr (Mk 16, 9–20, nanebevstoupení ve v. 19), který shrnuje ostatní evangelia, včetně líčení nanebevstoupení, jak ho známe z Lukášova evangelia.
   • Evangelista Matouš, končí své evangelium Ježíšovými slovy: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku!“ (Mt 28, 20b) Jistě, Ježíš předtím své učedníky vyslal do světa a poslal je křtít… ale spíše než na svou budoucí nepřítomnost klade důraz na svou stále aktuální přítomnost!
   • Janovo evangelium končí ještě otevřeněji nežli Matouš… ale i tady Ježíš samozřejmě svěřil učedníkům poslání tím, že na ně dýchl svého Ducha… Ježíš tedy bude přítomen, i když jinak, třeba právě v těch učednících… je-li podle Jana (12, 45 a 14, 9) Ježíšova tvář zrcadlem tváře Otcovy, jsou naše fyzické lidské tváře zrcadlem lidské tváře Ježíšovy.
   • Pavel v 1. Korintským 15 (vv. 3–8) říká: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus (…) byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou… Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy… i mně.“ Stále totéž zjevení Vzkříšeného Ježíše, jakoby nanebevstoupení ani nebylo.
Teď si musíme porozumět – ničím z toho, co jsem právě řekl, nechci popírat ani nepopírám Nanebevstoupení… ale ukazuji, že to pro Ježíše nebyla nutnost – potřeba naplnit svou slávu; nýbrž ve svobodě vzkříšení učiněný symbolický úkon! Lutersky viděno, je Ježíš Kristus stále přítomen tělesně a reálně, od vzkříšení před námi totiž „nemá tajnosti“!

Nanebevstoupení je svobodnou změnou preferovaných způsobů Jeho přítomnosti, kterými Vzkříšený Ježíš svobodně disponuje! Pro čas, kdy nás Ježíš svým svatým Duchem nese a je zdrojem naší misijní činnosti, platí, že svobodně upřednostňuje svou reálnou a tělesnou přítomnost ve své všudypřítomnosti, ve svém čteném a kázaném Slově, ve svátostech Křtu a hlavně ve Večeři Páně, ve Slově rozhřešení… a pak také v díle a tváři každého křesťana a každé křesťanky. To ovšem neznamená, že by Ježíš ve své svobodě nemohl být po nanebevstoupení přítomen i přímo ve svém těle tak, jak se zjevil právě Pavlovi.

S nanebevstoupením Páně rozhodně nenastala doba nového zákonictví, kdy by radostné Evangelium o spáse v Kristu nahradil nový zákon – příkaz makat. Kristus je stále při díle, naše dílo nijak nenahradilo dílo Boží… jen má teď Kristova práce pro nás především podobu Kristovy práce v nás. Čtěme poctivě Skutky apoštolů, kde se i po Letnicích žádné zázračné skutky samotných apoštolů nedějí, dokud je Duch svatý svou prací nepřiměje a reálně nevyžene z Jeruzaléma, kde by jinak dál „spokojeně seděli na zadku“.

Nanebevstoupení Páně je však přece jen i důležitý symbol! V nás lidech je přirozeně dobrá soutěživost, ale zkažená snahou být vždy první, často i za každou cenu. Nanebevstoupení je posledním slovem ke všem těmto našim snahám a Božím „zatnutím tipce“ jim.

„Ježíš – ten je nejvíc!“ Ten úplně poslední, co to blbě prohrál, právě díky tomu všechno vyhrál!
   • Vědí ještě ti, kdo v tomto světě hrají prim, že důležitá je láska k bližním, ví to třeba prezident Putin? Dík nanebevstoupení to víme s jistotou!
   • Vědí ještě církevní primasové, že mají po Kristově vzoru sloužit a ne světsky vládnout, ví to třeba kardinál Duka? Dík nanebevstoupení to víme s jistotou!
   • Vědí ještě někdejší primusové tříd: někdy ti nejlepší žáci a dnes špičkoví vědci, že všechno poznat nejde a že důležitá je pokora? Dík nanebevstoupení to víme s jistotou!
   • Vědí ještě primáři nemocničních oddělení, že důležití jsou i jejich sekundáři a že uzdravení je mnohdy více zázrakem nežli dílem vědy? Dík nanebevstoupení to víme s jistotou!
   • Vědí ještě primáši kapel a ti kdo hraji první housle, že umění a talent je dar pro dělení radosti druhým? Dík nanebevstoupení to víme s jistotou!
   • Vědí ještě primitivové tohoto světa, že nejdůležitější není propadat strachu, ale čerpat a rozdávat naději, že důležité není pěstovat iracionální nenávist, ale snaha o racionalitu a lásku? Dík nanebevstoupení to víme s jistotou!