Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

„Tváří v tvář“: cosi o Ježíšově tváři (2. Korintským 3, 18)

12. 9. 2022 15:25
Rubrika: Biblická zamyšlení | Štítky: kázání

Milé sestry a milí bratří,

 

text, k jehož promýšlení bych Vás dnes rád přivedl, napsal v jedné ze svých „velkých epištol“ rebe Saul, jehož mi známe pod jménem apoštol Pavel; tahle svá slova už ovšem nepsal do prostředí tradičně židovského, nýbrž do jím (spolu)založené „misijní stanice“ v netradičním prostředí soudobého helénisticky multikulturního1 velkoměsta. S „misijní stanicí“ v Korintě bylo hodně problémů… byla tu spousta až protikladných názorových proudů a pojetí mladého křesťanství. Pavel se však vymezoval především vůči extrémům: judaizujícím proudům požadujícím syntézu křesťanské svobody s židovským zákonným pořádkem na straně jedné, proto-gnostickým a charismatickým proudům zvoucím k mystickému duchovnímu výstupu k Bohu na straně druhé. Oběma proudům Pavel připomíná „zlatou střední cestu“, která je jak cestou „náročné svobody“, tak „pobytem nohama pevně na zemi“; Pavel to však vyjadřuje nádhernými slovy – nikoli bez vlastní zkušenosti, ta nalézáme ve 2. Korintským 3, 18:

 

„Jenže my všichni, když nám je a byla odhalena slavná tvář Páně2 a3 když ji vidíme jako zrcadlo a jako zrcadlo ji i odrážíme:4 býváme Duchem Páně proměňováni v jeho obraz–ikonu5, od slávy k slávě ještě větší!“

 

Jistě, můžete mi namítnout, že tato Pavlova slova jsou motivována jeho nepřenositelnou zázračnou zkušeností, kterou udělal před branami Damašku, kde se mu svobodně a svrchovaně zjevil sám Vzkříšený (čti Skutky kap. 9) – a to nijak nepopírám; ale přece tu Pavel mluví obecně, jinak by nemluvil vůbec.

 

Máme zde co činit s biblickým personalismem, jehož základním a klíčovým pojmem je tvář – obličej druhého, našeho bližního. „Virtuální realitě“ navzdory, s druhým se jako s druhým člověkem setkáváme opravdově a setkání s ním zažíváme jako setkání až tehdy a jen tehdy, když se setkáme „tváří v tvář“, když se k sobě „při-tváří“ naše tváře, když se setkávají naše oči a my si z očí v oči pohlédneme, když proto naše oči mohou „číst“ z očí a vůbec obličeje druhého „výraz jeho tváře“… Skutečný zázrak setkání, kdy k setkání dojde, nastává tehdy, když se naše rozdílné výrazy: tu překvapené, tu uspěchané, tu ustarané, tu zaražené, najednou „promění“ a „sladí“, když radost jednoho nad tím, že toho druhého vidí, vyvolá na jeho tváři úsměv a změní tak výraz jeho tváře, a když se tato změna „přenese“ či „propíše“ do tváře druhého – a nejednou se smějí a na sebe smějí oba, zázrak! Má to ovšem i obrácenou stránku: zkuste „pohlédnou do tváře“ toho, komu jste ublížili, koho jste zradili, o kom jste lhali; anebo naopak do tváře toho, kdo ublížil vám, vás zradil, o vás lhal… Kolik lidí má zapotřebí si vzdor vlastním selháním a průšvihům alespoň „zachovat tvář“ – neztratit úplně svou lidskou důstojnost. Každopádně o tom, kdo má tvář, nelze mluvit jako o anonymním čísle ve statistikách či jako o položce na seznamu!6 Při setkání „tváří v tvář“ poznávám ve tváři druhého TY a v tváří vlastní zrcadlím své , právě v takovéto situaci se konstituuje základní vztah našich životů JÁ–TY.7

 

To, co slovy vyjádřila až pozdější filosofie, lze přece dovést zpět až k (našemu) biblickému textu, kde je to, ač nevysloveno, přece plně přítomno: Pavel z Tarsu se tedy u damašských bran setkal tváří v tvář s Ježíšem Kristem… Od této chvíle už „Ježíš“ nebyl jen „sběrný pojem“ a „poznávací znak“ těch, které Pavel pronásledoval – na nichž „si dělal kariéru“, ale od tohoto okamžiku to byl Druhý, konkrétní lidská osoba – jméno Ježíš „dostalo tvář“. Pavel spatřil slávu (řec. doxa) Ježíšovy tváře, tedy její výraz, který jinak popsat neuměl… a tato tvář „se propsala“ do Pavlovy tváře, zasáhla Pavlovo nitro, proměnila celou jeho dosavadní existenci, převrátila naruby jeho život! Náš text sice mluví trpně „byla a je odhalena“, ale aby vyniklo tajemství skrytého Božího díla – jde totiž o tzv. passivum divinum, za kterým se skrývá svrchované a svobodné Boží jednání, Ježíšovo jednání v dějinách. Pavlovi bylo v Ježíšově tváři nastaveno zrcadlo, což později dosvědčují rovněž slova:8 „JÁ JSEM – Ježíš, jehož TY pronásleduješ!“ (Sk 9, 5b) Intimní a intenzivní setkání s Bohem „tváří v tvář“ – protože je tu Boží JÁ, může být a bylo osloveno konkrétní Pavlovo lidské TY… pak i naopak! Pohled do takového zrcadla sice prozrazuje člověku pravdu, ale člověk může reagovat dvěma způsoby: buď tuto pravdu přijme, anebo si namluví blud a utvrdí se v sebeklamu (patologie). Vzpomeňme pohádku O Sněhurce: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo v zemi zdejší, je ze všech, ze všech, nejkrásnější!?“ Anebo oblíbený středověký obraz čertova zadku v zrcadle fintivé ženy, kdy se v zrcadle vystavuje na odiv sám ďábel… Druhý je mi „zpovědním zrcadlem“, otázkou po podstatě, opravdovosti a smyslu mého vztahu k němu. Ve tváři druhého však nikdy nejsem tím prvním a jediným já ani si v ní neprohlížím pyšně či sobecky sám sebe! Opravdovost tváře druhého se totiž zároveň „propisuje“ do mé tváře vlastní. Všimli jste si někdy podobnosti výrazů tváří a nonverbální komunikace manželů, co spolu vydrželi mnoho let, anebo letitých (dávných) přátel?!

 

Ano, Ježíš – náš Bůh sám, si nás mění „v obrazy sebe sama“ – „v ikony“, „přizpůsobuje si nás ke svému obrazu“! My křesťané / křesťanky pak ovšem patříme k Ježíši tak, že výrazy svých tváří a vůbec svými tvářemi „propisujeme“ Jeho kontury do tohoto světa.

 

Skončil bych jedním chasidským příběhem, který kdysi na konci jednoho židovsko–křesťanského symposia vyprávěl Tomáš Halík, ovšem malinko si onen příběh upravím, poněvadž mám podezření, že i on sám se do tohoto příběhu propsal:

„Rabbi Teómá jednou takhle položil svým rabínským žákům otázku: Jak se pozná okamžik, kdy končí noc a začíná den? ‚Je to ta chvíle, kdy už jsme schopni na dálku rozeznat vlka od ovečky?,‘ navrhl jeden žák. ‚Ne!‘, odpověděl rabi. ‚Je to ten okamžik, ve kterém už dokážeme poznat vinnou révu od fíkovníku?,‘ nadhodil jiný. ‚Ani to ne!‘, odpověděl rabi. ‚Kdy tedy nastává den?,‘ tázali se žáci. ‚V tu chvíli, kdy pohlédneme do tváře jakéhokoliv člověka a rozeznáme v ní svou sestru či svého bratra!‘, pravil rabi Teómá a dodal, ‚Dokud to rozeznat nedokážeme, ještě je noc!“

 

Logo Roku milosrdenství

 

1 V souvislosti s antikou a helénismem se leckdy hovoří o první globalizaci; tehdejší obecná „kupecká“ verze starořečtiny koiné fungovala právě jako Basic English dnes.

2 Měním slovosled, dosl. πρόσωπον τὴν δόξαν Κυρίου – prosópon tén doxan Kyriú – „tvář (té) slávy Pána/Páně“.

3 Part. pf. → VV časová s když; pro překlad pf. používám hendiadys, abych vyjádřil jak minulý děj, tak současný stav, poněvadž zde nelze rozhodnout, čemu dát při překladu přednost.

4 Part. préz. → VV časová s když (s předchozí vazbou ve slučovacím poměru). Pro překlad použitého slovesa κατοπρίζειν – katoprizein – „zřít (se v zrcadle)“, „spatřovat (v zrcadle)“, „hledět (do zrcadla)“ × „odrážet (jako zrcadlo)“, „zrcadlit“ volím hendiadys, poněvadž ani renomovaní biblisté se neshodnou, jak použité mediální tvar tlumočit.

5 Šlo by jistě překládat i mírně idiomaticky a moralističtěji: „… k jeho obrazu…“

6 Srov. k tomuto zejm. filosofii Emanuela Lévinase.

7 Srov. základní dílo personalistické filosofie Já a Ty od Martina Bubera.

8 V orig. Ἐγώ εἰμι Ἰησοῦς ὃν σὺ διώκεις· – Egó eimi Iésús hon sy diókeis!

Zobrazeno 94×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz