Kázání k 19. neděli po sv. Trojici (23. října LP 2022): Matouš 9, 1–8: Co člověk potřebuje?

Kázání k 19. neděli po sv. Trojici (23. října LP 2022)

Matouš 9, 1–8: Co člověk potřebuje?

Milé sestry a milí bratři,

základem pro naše kázání je evangelium této neděle, což je známý evangelijní text:

₁ Tu se Ježíš nalodilⁱ, přeplavil seⁱⁱ a odešel do „svého města“¹.

₂ ²A podívejme se!ⁱⁱⁱ Právě za ním donášeli kohosi ochrnutého, který byl uvržen na postel a ležel na ní…^iv Když Ježíš uviděl jejich víru,^v řekl tomu ochrnutému: „Dítě, buď dobré mysli a měj odvahu!^vi Hříchy jsou ti odpuštěny!³“

₃ A podívejme se! Někteří ze zákoníků si mezi sebou řekli: „On se rouhá!“ ₄ Ale jakmile Ježíš znal a poznal jejich myšlenky,^vii řekl: „Cože znáte zlo ve svých srdcích!? ₅ Vždyť co je jednodušší: říci ‚Jsou ti odpuštěny hříchy!‘ nebo říci ‚Vstávej a choď!‘? ₆ Ovšem abyste věděli^viii, že ‚Syn člověka‘ má na této zemi pravomoc odpouštět hříchy…“ Tehdy povídá tomu ochrnutému: „Jen co vstaneš,^ix odnes si tu postel a jdi k sobě domů⁴!“ ₇Jen co vstal,^x odešel k sobě domů.

₈ Jenže když to uviděly ony davy,^xi dostaly strach⁵ a oslavovaly Boha, že dal takovouto pravomoc lidem!^xii

Náš text začíná na lodi – Ježíš se zjevně plavil, resp. používal loďku k přepravě rád… jednak to byla nejkratší a rozhodně rychlejší cesta přes Galilejské jezero, než ho náročně pěšky obcházet, jednak Ježíšovi učedníci coby rybáři z těchto končin to s loďkami a lodicemi uměli. Loďka se mohla stát dobrou kazatelnou, ale právě tak mohla být prostředkem útěku před neodbytnými davy. Tentokrát se Ježíš nalodil více méně nedobrovolně na základě prosby pohanských obyvatel končin Dekapole na druhé straně Galilejského jezera: „Celé město vyšlo naproti Ježíšovi, a když ho spatřili, prosili ho, aby se vzdálil z jejich končin.“ (Matouš 8, 34) To proto, že když Ježíš z jednoho z nich vyhnal démona Legii (nebo celou legii démonů?), ta si to namířila do stáda prasat a ta zbláznila natolik, že prasata spáchala hromadnou sebevraždu (Matouš 8, 28–33).

Ježíš se tedy na loďce vracel z jedné ze svých nečekaně samozřejmých a provokativních návštěv pohanských končin na druhý břeh, a to na svou dočasnou základnu, kterou měl v pohraničním městě (na hraně i hranici) Kafarnaum. Ježíš se sem, zdá se, vrátil potají… a přece / zase se zvěst o jeho příchodu nejspíše rychle roznesla.

U Marka a Lukáše je scéna líčena tak, že ochrnutý člověk je za Ježíšem sice přinášen, ale protože davy kolem přístup k Ježíši neumožňují, uchylují se „nosiči“ k netradičnímu a originálnímu řešení: rozebrání střechy a spuštění nemocného tudy. Líčí Matouš tentýž příběh jinak (se svými důrazy), anebo na místě Markova příběhu líčí podobný příběh svůj? Každopádně zde začíná zápletka textu: Kdo jsou oni „nosiči“? Proč ochrnutého nesou za Ježíšem!? Proč byl onen člověk ochrnut (a dlouho)?

Celý příběh si hraje se žánrem a očekáváním… vždyť se to celé jeví jako klasické zázračné uzdravení: příchod nemocného – žádost k Ježíši – Ježíšova akce a reakce – uzdravení. Ježíš „vidí“ víru „nosičů“. Znamená to, že vidí jejich důvěru v to, že je to pouze Ježíš, kdo může pomoci – Ježíš jako jediná a poslední naděje!? Takováto víra jistě může být úplně správná… ale je to tak? Týká se „vidění víry“ jen „nosičů“, anebo i nemocného?

Já celý tento příběh nečtu jako uzdravení: všichni si to mysleli (text) a mají myslet (kontext), ale nebylo tomu tak. Dotyčný nemocný nepotřeboval „lékaře“, ale chtěl „mluvit s knězem“; nepotřeboval uzdravení, ale potřeboval se vypovídat a vyzpovídat! U nemocných tak nějak automaticky očekáváme, že chtějí být uzdravení (nutno podotknout, že tomu tak obvykle bývá). Ale co když je člověk se svou nemocí (resp. svým zdravotním hendikepem) smířen a vyrovnán; co když ji nepovažuje za problém? Nemusí takového člověka více a spíše trápit třeba sociální izolace, do které ho nemoc uvrhuje? Co když člověk ví, že se už neuzdraví, co když se smířil s tím, že jeho nemoc neskončí uzdravením, ale odchodem z tohoto světa? Co když člověk potřebuje mnohem spíše smíření!? Ještě i dnes stojí paliativní medicína, včetně jejího celostního pohledu: tedy i spirituálního, na okraji medicíny. Nemocnice zřizuje a podporuje stát, ale proč to třeba u hospiců neumí!?

To, co je v našem textu popsáno několika útěšnými slovy: „Dítě, buď dobré mysli a měj odvahu!“ (v. 2a), mohl být delší / dlouhý pastorační rozhovor. Všimněte si – normálně lidská útěcha a povzbuzení, blízký (až otcovský: Bůh Syn zpřítomňuje Boha Otce) vztah! A Ježíš pak přidá slova rozhřešení! Člověk odpouští hříchy… vždyť to může jenom Bůh – věřili tehdy všichni pravověrní židé! Za poznámku stojí i přesná podoba Ježíšových slov: „Hříchy jsou ti odpuštěny!“ (v. 2b) Slova jsou uvedena v pasivním tvaru, což je tzv. passivum divinum, pod které se schovává Bůh jako dárce odpuštění. Ježíš sice dává odpuštění – odpouští hříchy, ale nečiní si z odpuštění nástroj (neinstrumentalizuje ho) a nezpředmětňuje ho.

Na všechny přítomné (krom těch, jejichž víra „byla viděna“) to muselo působit jako nehorázná provokace: Tak oni ho přinášejí za účelem uzdravení, ale on mu odpouští hříchy… není schopen pomoci, je to šarlatán! Tohle zjednodušení ovšem kulhá v tom, že Ježíš už předtím uzdravil mnoho lidí a jeho schopnost pomoci nikdo příliš nezpochybňoval. On ale i sám Ježíš tušil, jak provokativně bude působit to, co řekne… jak „zklame očekávání“ davů.

Přítomní znalci zákona se mezi sebou hned začali dohadovat, že se Ježíš rouhá… se zázračnými uzdraveními se ještě smířit dokázali – to mohlo být dílo pouze lidské, s odp(o)uštěním hříchů již nikoli, poněvadž to byla doména Boží svobody a svrchovanosti, kterou chtěli hájit. Problém ovšem je, že s tímto nešli přímo za Ježíšem, aby ho konfrontovali, ale pomlouvali Ježíše potají a po straně… Jako Ježíš dokázal „vidět víru“, dokázal nyní „poznat myšlenky“… takový „vedlejší zázrak“ našeho textu, takový skrytý důkaz proto, že zde byl při díle Bůh. Když člověku nejde po zdravotní stránce pomoci, anebo když člověk takto pomoci nechce: znamená to, že se mu jinak: sociálně, psychologicky, duchovně… pomoci nemá!? Redukovat člověka (resp. svůj pohled na člověka) pouze na „biologicko–fyzikální stroj / rovinu“ jeho existence, je opravdu zlá a špatná myšlenka!

Ježíšova otázka – výzva k posouzení – nemá jednoduché řešení, resp. její řešení záleží na situaci. Vztahuje-li se otázka na šarlatána nebo vykuka, pak je pro něj jednodušší operovat s abstraktním a neviditelným odpuštěním hříchů, než reálně pomoci a uzdravit. Evangelík si tu vzpomene na zpronevěru středověké církve a její obchod s odpustky… Vztahuje-li se ovšem otázka k Bohu, pak je tu moc, co umí nejen fyzicky uzdravit, ale také otevřít věčnost a dát naději!

Ježíš svou moc v našem příběhu dokládá tím, že uzdravuje… nemocnému mimochodem přidává to, oč ani neprosil / v co (už) ani nedoufal. Bůh dává vždy mnohem víc, než si umíme představit. Ale – a o tom svědčí i tento text! – ony veliké Boží dary jsou tím, co chce Bůh, mnohem spíše než to, co bychom chtěli my. Ježíš tady tím, že o sobě mluví jako o „Synu člověka“ zároveň prorocky předjímá a otevírá prostor pro pozdější Svátost smíření spojenou se svátostným rozhřešením. Na jednu stranu se tu skrytě sebe-zjevuje jako mesiášsko-apokalyptická postava „Lidského syna“ z Ezechielova proroctví, s níž se sebe-identifikuje; na druhou stranu ukazuje, co v budoucnu svěří své církvi, nám lidem.

Vtipné je, že Ježíš uzdraveného posílá domů i s postelí… ani teď nezapomíná na sociální rozměr… nezapomeň si tu postel, protože doma jinou nemáš, ať ti připomíná, co velikého tě potkalo, jak se Bůh prolomil do tvého života.

Reakce davu je pak typicky dvojznačná: úžas i strach… víra i popírání, jak je tomu doposud.

Milé sestry a milí bratři,

celý ten náš dnešní příběh nám chce připomenout, že náš život má také náboženská / spirituální rozměr, který je v jistém smyslu tím nejdůležitějším. Také nám ukazuje, jak důležitou věcí je smíření a odpuštění. Vedle toho nás text varuje, abychom si dávali pozor, zda Boží odpuštění nezneužíváme.

Kéž je nám tento text zdrojem radosti a povzbuzení!

bratr Tomáš

----

1 Míněno je Kafarnaum – viz Matouš 4, 13: „Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnaum, které je u moře, v oblastech Zabulón a Neftalí.“ Text doslova mluví o „(tom) vlastním městě“ (nom. ὁ ἴδίος πόλις – ho idios polis).

2 Paralelami našeho textu jsou od v. 2–8: Marek 2, 3—12 a Lukáš 5, 18—26.

3 Šlo by překládat i pasivně (a ČJ to má raději): „Hříchy se ti odpouštějí!“ Pasivum volím kvůli tomu, že jde o passivum divinum.

4 Var. „do svého domu“ (dosl. εἰς τὸν οἶκόν σου – eis ton oíkon su).

5 Var. „padla na ně bázeň“.

i Pokus o dynamický a přece trochu úsměvný ☺ překlad, k němuž volím hendiadon: dosl. ἐμβὰς εἰς πλοῖον – embas eis ploíon – „nastoupil / vkročil do loďky“.

ii Opět dynamické tlumočení: tentokrát slovesa διαπερᾶν – diaperán – dosl. „přepravit“.

iii Dosl. spojka + částice: καὶ ἰδοὺ – kai idú – „a hle!“, což je tzv. makro-syntaktický signál (MSS) pro zvrat v ději, resp. vlastní začátek nového příběhu.

iv Part. pf. → VV vztažná; pf. tlumočím prostřednictvím hendiadys, abych minulý děj („byl uvržen“) i současný stav („ležel“), přitom se snažím vystihnout hrátku se slovesem βάλλειν – ballein, jež prvně znamená „hodit“, „(u)vrhnout“, ale používá se pro různé „pohybové stavy“ → „vložit“, „dotknout se“, „lehnout (si)“ atp.

v Part. aor. → VV časová s když.

vi Hendiadys pro oba významové odstíny slovesa θαρσεῖν – t^harseín, což je sloveso, které NZ používá jen pro Ježíše.

vii Part. pf. → VV časová s jakmile; hrátka, v níž chci skrze hendiadys vyjádřit, že jde o pf.

viii Pf., ale ve významu prézentního kmene → do ČJ tlumočím jako přít. čas (zde podmiňovací způsob).

ix Part. aor. → VV časová s jen co.

x Part. aor. → VV časová s jen co.

xi Part. aor. → VV časová s když.

xii Part. aor. → VV předmětná / účelové s že.