Dvě cesty podle proroka Aggea

Milé sestry a milí bratří!

Biblický text (čtení / perikopa), který připadá na dnešní den¹ v „ekumenickém lekcionáři“², je pokračováním včerejšího nedělního starozákonního čtení³ (pokus o semikontinuální četbu!). Jedná se o prorocká slova jednoho z „malých proroků“ (benešovsky „dvanáctka“), a sice proroka Aggea (2, 10–19):

₁₀ Čtyřiadvacátého dne devátého měsíce ve druhém roce panování Dareia se stalo Hospodinovo slovo k proroku Haggeovi, aby řekl:ⁱ

₁₁ Takto praví Hospodin zástupů – „Zeptej se, prosím tě, kněží na Tóru–Zákon těmito slovyⁱⁱ:

₁₂ Když nějaký muž přinese ‚svaté maso‘ v cípu svého roucha a dotkne se tím cípem chleba, kaše, vína, oleje nebo jakéhokoli jídla – posvětí to tím?“

Tu odpověděli tito kněží a řekli: „Ne!“

₁₃ Nato řekl Haggeus: „Pokud by sáhla ‚nečistá duše‘ na cokoli z tohoto – znečistí to tím?“

Tu odpověděli tito kněží a řekli: „Znečistí to tím!“

₁₄ Tu odpověděl Haggeus a řekl: „Tak je tomu s tímto lidem! Tak je tomu s tímto národem přede mnou! Toť výrok Hospodinův! Tak je tomu se všemi díly jejich rukou i tím, co sem přinášejí jako oběťⁱⁱⁱ: Je to nečisté! ₁₅ Teď si, prosím, uložte k srdci svému, že tomu od tohoto dne a dál bude onak. Předtím než byl uložen kámen na kámen v Hospodinově domě,^iv ₁₆ to s nimi bývalo takto:^v Když se přišlo k množství o dvaceti jednotkách –^vi tu jich bylo deset; když se přišlo ke žlabu u vinného lidu nabrat^vii padesát jednotek z kádě –^viii tu jich bylo dvacet! ₁₇ Byl jsem vás obilnou rzí, obilnou snětí a krupobitím, tak i dílo vašich rukou… Jenže nikdo z vás není u mě! Toť výrok Hospodinův! ₁₈ Uložte si, prosím, k srdci co bude od tohoto dne a dál – od dvacátého čtvrtého dne devátého měsíce – od tohoto dne, kdy byl znovu založen Hospodinův chrám – to si uložte k srdci!“

Prorok Aggeus je zvláštní prorok – jeho jméno Ħaggaj znamená „Můj_svátek“⁴, což proroka dokonale vystihuje, neboť jde o „svátečního proroka“ v tom smyslu, jak termínu sváteční rozumíme my: nevšední, neobvyklý, mimořádný… a takovým Aggeus opravu byl, vždyť jeho proroctví je navázáno na mimořádnou a naprosto ojedinělou příležitost – finiš rekonstrukčních prací na jeruzalémském Chrámu (resp. jeho znovuvybudování) – a její krátké a (vzácně!) mimořádně přesně možné datování: srpen–říjen roku 520 před Kristem (celkem asi 3 měsíce). Přesně a přísně vzato, máme co činit s prorokem „předsvátečním“, který povzbuzuje k dokončení prací a promlouvá do „budovatelského nadšení“ izraelských navrátilců z babylónského zajetí / exilu (poté, co Novobabylónskou říši nahradila v pozici regionální mocnosti Perská říše).

Náš text se pěkně blbě překládá zvláště pro dva neobvyklé důvody:

• Prvně kvůli tomu, že prorok při řeči v prorockém vytržení leckdy používá namísto určitých tvarů sloves neurčité infinitivy (uložit – bývat – přijít – nabrat – přijít; resp. jejich zvláštní vazby), čímž se sice hezky vyjádří jistá obecná ne-časovost a nad-časovost jím tlumočených Hospodinových slov, ale jejich význam se tím poněkud zatemní.
• Podruhé proto, že prorok s oblibou cituje číselné výčty, ale – a můj chemikář ze střední školy dr. Matásek by se křiče zeptal: „Čeho?“ – neuvádí přitom jednotky, ať už jde o určení míry či času… Chce tím prorok i tentokrát vést k určitému zobecnění svých výpovědí?

Ústředním motivem našeho textu je Tóra – Boží Zákon⁵, která v (po)exilním židovstvu předčila svým významem (neexistující) Chrám, neboť právě až v exilu dostala svou finální podobu a právě kolem Jejích slov se Izrael semkl – když se důsledným dodržováním jejích předpisů uchránil od asimilace a udržel si svou nábožensko–národní identitu. Ale dodržuje Ji Izrael doopravdy?

Prorok provokuje tehdejší kněží – což byli i vynikající znalci náboženského práva! – a pokládá jim dvouotázku, přičemž z odpovědí vyplývají dvě věci, které jsou zároveň zásadní pro kultické vnímání rozdílu mezi čistotou (svatostí) a nečistotou.

• Kultická nečistota se samovolně a neřízeně šíří dál, neboť dotyk znečistěného předmětu automaticky znečišťuje. → Zlo je obvyklá možnost!
• Kultická čistota se samovolně nešíří a je třeba ji přijmout náležitě, aby (člověka) posvětila. Dotykem toho, čeho se dotklo posvěcené, se člověk neposvětí. → Dobro vyžaduje přímý vztah k Bohu.

Aggeus tento výtěžek rabínské disputace s kněžími aplikuje jednak na konkrétní dobovou situaci, jednak obecně na dějiny Izraele – tím se vtipně a paradoxně tehdejším kněžím „vrací“ jejich odpověď jako výtka od Boha.

• V dějinách Izraele to až doposavad bylo vždycky tak jako s šířením kultické nečistoty → hřích plodil hřích a špatnost se šířila automaticky.
• Od nynějška (resp. od znovuposvěcení Chrámu) tomu má být jinak, tak jako při setkání s Boží svatostí, jako když se kněží posvěcují tím, že jedí maso z chrámových kultických obětí → svatost se spojuje s vírou.

Aggeus to všechno ovšem říká do konkrétní dějinné situace, která si sice zdá jako svaté „budovatelské nadšení“, ovšem v reálu jde spíše o „vystřízlivění“… Paradoxně právě tahle prorokova slova jde zobecnit, jelikož platí pro každou podobně „nadšenou“ totalitní dobu. V ideálu vznešená hesla, v reálu rozkrádačky… ve skladu namísto dvaceti palet jen deset, v nádrži namísto padesáti hektolitrů jen dvacet, v ruském vojenské skladu (naštěstí!) namísto kol k obrněnci kola papírová a po přilbách a neprůstřelných vestách veta, „kdo nekrade denně alespoň hodinu, okrádá sebe i vlastní rodinu“… Ona nesvatost–nečistota se šíří tak snadno! Divíte se, že Bůh trestá: obilná rez, obilná sněť, krupobití… ? Je takovýto Boží trest vlastně trestem, anebo důsledkem lidských chyb… Když se ukradne motor z kombajnu, tak se srpem širé lány posečou jen stěží!

Aggeus však nechce moralizovat – je realista a realitu líčí bez příkras a „mazání medu kolem huby“. Teď však přichází a nastává zvláštní dějinná situace – znovuobnoví se Chrám! – a těm, kdo se na ní podílejí se (opět – jako už tolikrát!) nabízí dotek Boží svatostí, nabízí to, co posvěcuje!

Aggeus jednoduše ukazuje, že vedle jednoduché cesty rezignace a automatického šíření „nečistoty“ se vždy již nabízí i jiná cesta „posvěcení“, cesta víry a vztahu s Bohem, který člověka mění od od základů: Na tuto cestu Prorok nadčasově zve!

Úmyslně vtipný je protiklad textu, který boří zažitá schémata (Bůh ostatně boří zažitá schémata a vyvádí ze stereotypu vždy), neboť to pod vlivem řecké antiky a jejího základního dualismu vnímáme naopak: „svaté tělo / maso“ a „nečistá duše“ ☺.⁶ Žádný takový dualismus neexistuje, jen vztah s Hospodinem, anebo jeho absence.

bratr Tomáš

1 Pondělí pro 32. neděli v liturgickém mezidobí v cyklu C; pro nás luterány pondělí po 21. neděli po sv. Trojici.

2 Původně Revised Common Lectionary [RCL, „Revidovaný všeobecný lekcionář“], který se česky tradičně překládá jako „ekumenický lekcionář“, dostupný webových na stránkách Institutu ekumenických studií [on-line] https://www.iespraha.cz/ekumenicky-lekcionar/ [7-11-2022].

3 Na 32. neděli v liturgickém mezidobí (21. neděli po sv. Trojici) se v cyklu C jako první biblické čtení (čtení ze SZ) čte Aggeus 1, 15b – 2, 9.

4 V orig. חַגַּי – Ħaggaj = subst. חַג – ħaγ – „svátek“ + zájmenná příklonka י – j – „já“ („můj“) = „Můj_svátek“.

5 Pro tehdejší židovstvo představovaný Pěticí Mojžíšových knih / Pentateuchem, který pro ně měl nejvyšší stupeň inspirovanosti mezi biblickými texty. Rozdíl mezi psanou Tórou (Pentateuch) a ústní Tórou (výroky rabínů) už tehdy sice hrál důležitou roli, ale pro naši úvahu ho můžeme pominout.

6 Takto doslova:

בְּשַׂר־קֹדֶשׁ – b^eśar–qoδeš – „maso / tělo svaté“, „svatá tělesná masa“ ×

טְמֵא־נֶפֶשׁ – temé_ə–nefeš – „nečistá duše“, „nečistota duše“, „duševní nečistota“ ← zde většina českých překladů vykládá a tvrdí, že jde o dotek mrtvoly...

***

i Uvozovací formule / (účelový) inf. Q → VV účelová s aby.

ii Uvozovací formule / (účelový) inf. Q → předmět v 7. p.

iii Kultický význam slovesa–kořene קרב – qrb – jinak: „být na blízku“, „(při)blížit se“.

iv Infinitivní vazba: inf. Q → VV časová s předtím než.

v Infinitivní vazba: inf. Q + předložka מְ – m^e – „od“, resp. pokračování v inf. vazbě → VH. Komplikované pro tlumočení, neboť v orig. jde o jedno slovo: מִהְיוֹתָ֥ם – mi-hejóθ-am – dosl. „od_stání_se/bytí_jejich“.

vi Infinitivní vazba: inf. Q → VV časová s když. (srov. pozn. 4)

vii Účelový inf. Q → prostý infinitiv.

viii Infinitivní vazba: inf. Q → VV časová s když. (srov. pozn. 6 a 4)