Blog jednoho zaběhlýho evangelickýho faráře, co má katolíky vlastně rád.

Kázání – Pavel na Areopágu: misie × apologie (Sk 17, 16–34)

25. 4. 2024 16:25
Rubrika: Biblická zamyšlení | Štítky: kázání , Bible , Pavel

TEXT


16 Když [Pavel] v Athénách čekal na ostatní, v duchu ho štvalo, že vidí, jak je tohle město plné modlářství… 17 ačkoli vedl v synagoze dialog se židy i s těmi, kdo byli blízko konverze, přece rozmlouval každý den na agoře s těmi, kdo tam zrovna byli: 18 takhle s ním diskutovali též někteří filosofové: zvláště epikurejci a stoikové, jiní ale říkávali: „Copak chce ten kecal sdělit!?“, další zas povídali: „Že by to byl hlasatel cizích božstev!?“ To proto, že [Pavel] vždycky zvěstoval Evangelium o Ježíši a o vzkříšení.
19 Potom ho chytili a přivedli přímo na Areopág [k soudu veřejnosti]… Říkali: „Smíme vědět, co je zač tohle nové učení, které hlásáš ty!? 20 Vždyť nám to v uších zní neznámě a cize… ale máme [dobrou] vůli se dozvědět, co je tohle [nové učení] zač! 21 Ostatně všichni: jak Athéňané, tak zdejší hosté, rádi věnují [svůj] čas poslechu nejnovějších [myšlenek] a diskuzi nad nimi!“
22 Jenže když se Pavel postavil doprostřed Areopágu, pronesl: „Mužové athénští, pořád vás vidím – jak hodně náboženští jste, co se uctívání božstev týče! 23 Když jsem si tuhle procházel vaše posvátná místa a pozorně jsem se díval, tak jsem našel také [jeden] oltář, na němž bylo napsáno ‚NEZNÁMÉMU BOHU‘: vždyť uctíváte NEZNÁMÉHO – právě JEHO vám zvěstuji já! 24 Tento Bůh je tím, kdo učinil tento svět i vše, co je v něm, ON jako Pán vlastní nebe i zem, ale nepřebývá v chrámech udělaných rukama (!) 25 ani o se nedává lidskýma rukama opečovávat, jako kdyby očekával nějakou [tu službičku] – sám je Tím, kdo všemu dává život, dech a vůbec všechno! 26 [On] také učinil z jednoho člověka všechny národy, aby přebývaly všude na povrchu této země, [On] také určil tomuto jejich přebývání příslušná časová období a pevné hranice. 27 Tohoto Boha mohou hledat: [kéž] by se ho dalo dotknout a [kéž] by se dal najít, ačkoli není daleko od nikoho – [všichni] jsou Jeho. 28 Vždyť ‚v Něm žijeme, hýbeme se a jsme‘, takhle [nějak] to [přece] řekl i nějaký váš básník: ‚Ovšem že jsme jeho rod!‘ 29 Jsme tedy ‚božský rod‘! – Proč bychom si měli myslet, že Bůh se podobá zlatu, stříbru nebo kameni, řemeslnému výtvoru či lidské myšlence!? 30 Ale Bůh, třeba nám tento ‚čas nevědomosti‘ prominul, přece teď oznamuje [nám] lide, že máme změnit svůj život a činit pokání. 31 Stanovil totiž den, kdy jeho spravedlnost začne soudit celý obydlený svět, a to prostřednictvím ‚nějakého muže‘, jehož určil tím, že všem daroval možnost uvěřit, že ho vzkřísil z mrtvých.“
32 Ale jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých: jedni se mu posmívali, jedni zase řekli: „Poslechneme si tě někdy příště!“ 33 Proto z jejich středu Pavel odešel… 34 Ale přece k němu někteří muži přilnuli a uvěřili tomu: mezi nimi také Diviš Areopagita, ale i žena jménem Damaris, ba i další…

 

KÁZÁNÍ

 

„Milé sestry a milí bratří, přátelé v Kristu!“

 

Co – anebo snad raději: Kdo!? – je jádrem křesťanství, v jádru naší křesťanské víry? — Tady bychom měli být schopni dát rychlou a pohotovou odpověď: „Vzkříšený Pán Ježíš!“ / „Ježíš a jeho vzkříšení!“ Ano, tak to zkrátka je: tohle je v naší křesťanské víře to nejvlastnější, co ji odlišuje ode všech jiných náboženství; tohle je zároveň na našem křesťanství to nejvíce provokativní i nejvíce nadějné! Tato zvěst má tedy dvojí rozměr: misijní a apologetický (Mám podezření, že tady je důležité i pořadí!) Misijní rozměr tkví v tom, že otázka po vzkříšení je snad jediná otázka, na kterou jako křesťané / křesťanky máme dát pohotovou a jasnou odpověď: Pokud se nás někdo bude ptát: „A von jako ten Ježíš vstal z mrtvejch!?“ „To vážně věříš ve zmrtvýchvstání?“ Měla by naše odpověď být – a je moc potřeba, aby byla: „Ano, Ježíš vstal z mrtvých / byl vzkříšen – tomu věřím!“ Pokud bychom totiž dávali nějakou jinou odpověď, třeba: „Ano, tomu věřím, ale ono to není tak…“ „Víš, to je takhle…“ „Ono ale vzkříšení není…“ Tak si tazatel nejspíše pomyslí, že (už) ani my křesťané / křesťanky ve vzkříšení nevěříme! Jak pak asi může dopadnout jakákoli další rozmluva o víře? Apologetický rozměr pak spočívá v tom, že se nám lidé primitivních názorů, „chytráci“, ale někdy i ti opravdu chytří kvůli vzkříšení tu zjevně, tu skrytě smějí… často zazní něco jako: „Vždyť ta vaše představa vzkříšení je (úplně) proti vědě!“ Správná protiotázka (a v tomto případě to není jen následování rabínského způsobu argumentace, který v naší době působí poněkud neslušně – však „na hrubý pytel hrubá záplata“) zde je: „Která věda!?“ Najednou někdejší smělý tazatel leckdy znejistí… Je vzkříšení proti (evoluční) biologii, vždyť nikde jinde není tolik a-teistů jako právě mezi evolučními biology / bioložkami? Vůbec ne, tady bývá spor mezi (absolutně chápanou) evoluční teorií a fundamentalistickým čtením Bible – v nemožnosti dialogu. Je vzkříšení proti medicíně? Vůbec ne, protože na rozdíl od „vzkříšení zpátky“ do pozemského života je kvalita Ježíšova vzkříšení úplně jiná – vzkříšení přece není forma resuscitace. Je vzkříšení proti fyzice, vždyť mezi astronomy a fyziky je nepoměrně více věřících lidí? Vůbec ne, moderní fyzika počítá s lidským subjektem – coby pozorovatelem – a jeho vlivem asi vůbec nejvíc ze všech věd!


A právě se zvěstí o Ježíšově vzkříšení – s velikonočním Evangeliem! – přišel apoštol Pavel také do Athén, tam ho zastihujeme na začátku našeho textu! Athény, tenkrát už město dílem „za zenitem“, už to nebyl jeden ze dvou městských států – tahounů starořeckého Řecka, už to bylo poněkud „provinčnější město“, které se poddalo Římskému státu s jeho pax Romana, ale přece to nebylo město bez významu, přece zůstávalo sídlem filosofických škol a městem filosofů, přece zůstávalo centrem řecké klasiky (a důležitým zdrojem pro tehdejší „multikulturní“ helénismus) a hlavně kolébkou toho intelektuálně nejlepšího, co řecký svět dal tehdejšímu světu a co dodnes dává i nám… Pavel je zde s Evangeliem, je tady ale poněkud osamocen, neboť musel na své přátele a spolupracovníky čekat… Pavel sice čeká, ale nečeká s prací, a to ani s tou misijní. Jako to dělal vlastně vždycky a všude, také zde vyhledal místní synagogu… a ejhle, o něco otevřenější společenství – tady lze vést dialog; jenže ouha, společenství „ztracené a tkvící“ v šíři myšlenek… zdá se, že misie se nevedla nijak úspěšně, ale zároveň na Pavla ani nikdo neútočí.


Pavel sice vyrostl v řecko-římském světě, ale myšlením byl židem… athénské modlářství nedokázal pochopit – štvalo ho! V Athénách byl, podobně jako v dnešních multikulturních velkoměstech, už tehdy duchovní pelmel všeho možného i nemožného (jen si vybrat). Široký „duchovní trh“ – dostatečná nabídka, která ovšem nutně vedla k tomu, že poptávka si mohla vybírat. A Pavel nejednou volí netradiční cestu: vychází této poptávce vstříc, když sám také vystupuje i diskutuje na agoře – kříženci otevřeného (a to doslova!) náměstí, tržiště, poslaneckých sněmoven, kostelů a škol! –, aby vyšel v ústrety poptávce, aby byl zdejším lidem blíž. Od Pavla byla tahle inkulturace velmi odvážným krokem a zároveň krokem velmi zdravým! Pavel mohl a musel využít své neobvyklé obdarování, že byl doma ve více kulturách, a tak mohl prostředkovat, tlumočit. Pavel musel „minimálně“ intelektuálně (a dílem i pocitově) stačit své tamní konkurenci, však i s tou musel vést dialog… vystavit se dialogu je těžké a zdravé. Uvědomme si, že od chvíle, kdy Ježíš Kristus přišel na tento svět – „byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny“ –, máme my křesťané v inkarnaci, v Božím vtělení, pravzor inkulturace, bez níž to nejde a nepůjde.

 

Někde tady se hluboce ukazuje to, že naše křesťanství není spor Jeruzalém versus Athény: „židovské myšlení“ kontra „řeck(o-římsk)é myšlení“, náboženství proti filosofii, mýtus proti logu… ale hluboké tvůrčí (!) spojení obojího, přetlumočení jednoho jazykem druhého pro jeho svět a kulturu. Má křesťanství tuhle tvůrčí sílu (ještě) i dnes? Máme ji tváří v tvář výzvám dneška a všem dnešním tradicionalismům? Vedeme ještě dialog a jsme s to ho vůbec ještě vést!? Stačíme intelektuálně dnešnímu světu? Jsou pro nás názory a idee dnešního světa výzvami, anebo důvodem k útěku a stažení ze světa?


Pavlovými konkurenty byli tehdy epikurejští a stoičtí filosofové: Epikurejci z duše nesnášeli jakékoli organizované náboženství, bohové podle nich se světem nemají co dělat… Stoikové byli panteisté a vnímali svět jako božstvím prostoupený, ale bohy moc nevnímali, byli deterministé – vše jim nakonec řídila nutnost. Zvláště v české společnosti mají dnes lidé organizované křesťanské náboženství rádi snad ještě méně než epikurejci; v Boha tak, jak ho tradičně podává křesťanství, se nevěří. Panteisty tu sice nemáme, kdežto halíkovských „něcistů“ – docela neorganizovaných náboženských eklektiků – zde naopak máme spoustu. Deterministicky svět nevnímáme (snad?), ale s představou osudu se pracuje, ta je živá, na „osud se věří“ – vždyť astrologové a kartářky mívají plno (Kde jinde padla kvůli kartářce vláda? Kde jinde byl astrolog poslancem a ministrem?). Je to prostředí, kterého se máme bát a ze kterého se máme stáhnout? Vůbec ne! Právě tohle je příležitost, právě zde je zapotřebí vést dialog, právě teď je zapotřebí být a zůstat slyšet! Cílem všech epikurejců byla atarxie, jakási „negativní slast“ – stav, kdy je člověku fyzicky a psychicky dobře. Cílem všech stoiků zase byla apatie – oproštěnost od emocí a pohnutek, přijetí determinismu. Ale opravdu má jít rozum proti emocím, „srdce“ proti „mozku“, neměla by to být spíše integrace obojího? Jak žít ve společnosti, kde se „rychlá slast“ (od alkoholu a drog, přes sex až po počítačové hry… káva, čokoláda, cigarety, internet…) nabízí na každém rohu, ale kde nakonec člověk štěstí a klid leckdy neprožívá… I tady jako křesťané máme alternativu, dnes velmi aktuální!

 

Pavel zaprovokoval dobře a vyprovokoval to, že byl veden na Areopág. Umíme naši společnost provokovat svými slovy (kázáními, stanovisky, vyjádřeními…) tak, že by ji to přimělo, aby nás chtěla vyslechnout (a možná i umlčet), nikoli aby nás už poslouchat nechtěla s tím, že s námi nechce nic mít? Jsme pro dnešní společnost alespoň nějak a něčím zajímavý, anebo už zajímaví nejsme a málokoho zajímáme? Areopág byl slavný kopec a obřadní místo na konci agory… místo, kde tradičně zasedal (nejvyšší) soud téhož jména a odkud bývaly vyhlašovány rozsudky. Apoštol Pavel je zase jednou veden k soudu… ale nepůjde o „soud podle práva“ – akt justice, ale o „soud společenský“ – sociální akt. Na jednu stranu Pavla už poslouchat nechtějí, na stranu druhou právě teď Pavla slyšet chtějí. Křesťanství – zejména v Pavlově podání! – znělo řeckému člověku cize, ale nikoli nezajímavě. Jsou-li slova Athéňanů o tom, že se na nové Pavlovy myšlenky těší, jen klasické a slušnostním captatio benevolentiae, anebo upřímným zájmem se rozhoduje těžko… ale přinejmenším je takto, jako upřímné, lze číst. Jedna věc je získat prostor k mluvení, druhá věc je umět tento prostor vyplnit… Církve u nás mají povinně a ze zákona vyhrazen prostor ve veřejnoprávních médiích – umíme to využívat? Hledáme aktivně prostor, kde být slyšet?

 

Apoštol se – zjevně pod vlivem Ducha svatého! – svědčit, vlastně kázat, rozhodně nebál. Též Pavel začíná svým captatio benevolentiae: najednou chválí náboženskost Athéňanů, najednou mu jejich horlivost pro množství božstev ani jejich eklekticismus jakoby nevadí. Vnímáme „leckdy nekultivovanou“ a „nadivoko žitou náboženskost“ našich spoluobčanek a spoluobčanů pozitivně? Umíme to místní něco – „alespoň něco“! – vzít vážně? Pavel ovšem pokračuje „intelektuální lstí“, když vypráví mini-příběh: Jo, když jsem chodil tady po těch vašich Athénách, ejhle, oltář… oltář neznámému bohu! Zase jsme u těch halíkovských „něcistů“… Vědět o neznámu v duchovní oblasti, mít povědomí a pocit posvátna uvnitř všeho toho všedního, profánního, ba sekularizovaného… možnost osobního vztahu a modlitby ve všem tom jakoby úplně neosobním… — Tohle je přece „duchovní hledání“, poctivé hledání a hledačství; tohle přece musíme vzít a brát vážně. Tady je prostor, tady totiž je i zájem, upřímný zájem! Ano, Athéňané sice asi jen nechtěli, aby si u nich někdo připadal cize – chtěli všem návštěvníkům svého města umožnit být v něm nábožensky doma, žít v něm svou spiritualitu, moderně řečeno… ale touhle otevřeností paradoxně otevřeli cestu i Pavlovi. Leckdy mluvíme o spolupráci lidí „dobré vůle“ – asi je třeba aktivně(ji) hledat možnosti, jak o ní jen nemluvit, ale také ji uvádět ve skutek. Co začít přemýšlet nikoli exkluzivně, ale inkluzivně… co kdyby se naše kostely, fary, školy a jiné budovy stávaly místem setkávání pro druhé, vždyť již i máme zkušenost, že poskytnutí prostor pro dialog a práci druhým, leckdy až zázračně buduje nás.


Apoštol Pavel mohl ve své řeči pokračovat… Ano, i ten váš athénský oltář pro neznámého boha je nakonec nedostatečný… vždyť pravé božstvo není žádná socha ovlivnitelná magií či oběťmi, toto božstvo zve ke skutečně osobnímu vztahu, vždyť toto božstvo nefunguje na ekonomickém principu má dáti – dal či na principu prosperity gospel, ale na základě svého vztahu k nám! Představen je pak tvůrce vesmíru a našeho časo-prostoru, stvořitel lidstva i našich „malých vesmírů a prostorů“… Základní zvěst je: „Bůh je blízký“, blízko pro vztah víry – jedinou cestu, jak Ho najít. Bereme vážně fakt, že náš Bůh hledá všechny lidi a že je nám všem blízko? Zvěstujeme Boha blízkého a milujícího, anebo Boha dalekého nebo vzdáleného za bariérami zákonů, předpisů, zvyků a rituálů!? Apoštol mimoděk ukáže i svou vzdělanost, když hned dvakrát cituje antické básníky a jsou to slova znějící panteisticky – „V Něm žijeme, pohybujeme se a jsme!“, znějící úplně universalisticky: „Jsme přece jeho rod!“ Bereme vážně rovnost lidí, jež je pro nás navíc bytostně zakotvena v naší víře? Má naše křesťanství a mají naše církve ještě universalistický přesah a intelektuální dosah? Nevězíme už nevratně ve své „myšlenkové bublině“, umíme ještě vystoupit z pohodlného stereotypu stále stejného způsobu uvažování k odvážnému tázání se u druhých? Myšlenka jde dál – jestliže si jsme, Bohu díky!, rovni –, tak je třeba tímto způsobem žít; jestliže je jeden jediný Bůh, pak jsou modly bez ceny a zbytečné!


Co je tedy potřeba dělat? Jsme zváni – jak to činil právě už apoštol! – k pokání… setkání s blízkým Bohem, obeznámení a seznámení se s neznámým Bohem má a vytváří potenciál, aby se změnily naše životy. Apoštol se v tomto kontextu vůbec nebojí svědčit o Božím soudu (Pozor, bez jakýchkoli barvitých apokalyptických obrazů!) na konci světa i našeho života. Máme naději, poněvadž je tu „jakýsi muž“ – ovšem je s ním spojeno naprosto konkrétní vyznání: „vstal z mrtvých“! „Anonymní Kristus“, jak o něm mluvívali někteří římští katolíci, i ten je pro nás i naši církev, jen když se mu otevřeme! Tady se otevírá pole pro víru, pro dar víry! Všimněme si, apoštol chápe víru jako dar shůry, jako svrchovaný akt Boží milosti! Ale základní naděje a základem naděje je vzkříšení! Pavel sice mluvil hodně opatrně a apologeticky, ale nakonec přece jen promluvil misijně a jasně! Základem všeho ve víře je Ježíšovo vzkříšení! Bez vzkříšení nám možná zůstane (sekulární) humanismus, což sice není vůbec málo, ale víra jde a musí jít dál… být i nadějí do beznadějných situací, kdy humanismus selhává či dostává na frak.


Všechna nepravá pohoršení cizosti a jinakosti, cizokrajnosti a „hebrejského myšlení“ nakonec přebíjí Ježíšovo vzkříšení, které je tím pravým pohoršením. — Z vnějšku viděno, Pavel sklidil toliko výsměch a odklad na neurčito / na pořád. Paradoxem je, že co se až sem jevilo jako neúspěch (snad i riskování), to je najednou zázrakem, ačkoli o tom zprvu nikdo nevěděl… slovo se k srdcím dostalo a pracovalo, proto nakonec čteme o těch, kdo se obrátili a svůj život nově nasměrovali k Ježíši Kristu. Mějme takovouto odvahu i my. VZHŮRU SRDCE!

Zobrazeno 42×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio