Proces Antikrist

Fenomén „Antikrist“ je a není bytostně křesťanská (hi)storka.

Není natolik, nakolik tento fenomén patří ke každému monotheismu – monotheistickému náboženství, které učí boží svrchovanost nad světem a boží (absolutní) dobrotu. Tak prý má judaismus – židovství svého Armila (snad zkomolenina bájného zakladatele Říma Romula → dál ještě uvidíme, že toto ztotožnění Říma, resp. Římské říše, s „antikristem“ má svou logiku); zatímco islám – muslimové svého Dadždžala („lhář“, „podvodník“ – zkrátka „falešný mesiáš“); dost ovšem o obdobných fenoménech v abrahamovských náboženstvích, neboť na ně specialista nejsem… Ještě dvě důležitá zobecnění je ovšem třeba připodotknout: První z nich je to, že tyto fenomény bytostně souvisejí s eschatologií, tedy představou o posledních věcech našeho světa, která obvykle není moc radostná a pojí se s apokalyptickými představami (apokalyptika) a motivy, jako jsou poslední bitva či nevídané pohromy; „antikrist“ je tedy obvykle situován na „konec časů“. Druhá poznámka se pak týká pozoruhodného jevu, a sice toho, že „antikrist“ má jen malou oporu v posvátných textech daného náboženství, což je u náboženství knihy, jimiž všechna tři abrahamovská náboženství jsou, nanejvýš zvláštní.

Již jen svým názvem ovšem fenomén „Antikrist“ bytostně křesťanskou (hi)storkou rozhodně je! Bytostně křesťanské je na této (hi)storice také to, že se díky křesťanské víře v boží vtělení – víře v to, že se Bůh stal člověkem a že se božství prolomilo do tohoto našeho světa, fenomén „Antikrist“ nápadně přesouvá ze sféry eschatonu do aktuálna, z (dalekého) budoucna do (aktuálního) teď.

Pokud se zaměříme na název Antikrist, hned vidíme, že jde o termín se záporkou Anti-Kristus, tedy o negaci či popření Krista. Ve jméně (božského) zakladatele křesťanství – Ježíš Kristus je termín Kristus vlastně „čestným titulem“, vždyť jde o zřečtělý hebrejský titul Mesiáš – „Pomazaný“; Anti-Kristus – „Proti-Kristus“ – „Ne-Pomazaný“ je tak vlastně nejhorší nadávkou, i když vytvořenou logicky a velmi střízlivě. Název zde hraje důležitou roli, poněvadž není jen názvem, ale vlastně „metodikou“, jak (hi)storku o Antikristu (vy)stavět.

Projdeme-li Starý Zákon – Hebrejskou Bibli zjišťujeme, že jelikož je zde málo informací o Kristu–Mesiáši, se kterým plně počítají až pozdní prorocké texty z poexilní doby (od 5. stol. př. Kr.), je tu o Anti-Kristu–Proti-Mesiáši logicky zpráv ještě méně, pakli vůbec nějaké… snad danielovská apokalyptika těsně předcházející dobu Makabejců (2. stol. př. Kr.), která mluví o vizi rohaté drako-šelmy, ve které lze vidět Seleukovce (rod pocházející od jednoho z generálů Alexandra Velikého) Antiocha IV. Epifana, který pod strašnými tresty zakázal židovské náboženství a chtěl židy násilně (z)helenizovat… snad apokryfní literatura Makabejské doby, jež je apokalyptiky plná.

Sám Ježíš Kristus sice žil v době apokalyptických očekávání, ovšem podle podání biblických evangelií se k nim stavěl střízlivě, jen upozorňoval, že se dozajista vyskytnou též „falešní mesiášové“, „falešní proroci“ a „falešní apoštolové“ a že se jim nemá jejich přehnaná a vyhrocená apokalyptika věřit!

Je zajímavé, že další rozvoj (hi)storky o Antikristu se udál v prostředí „janovské školy“ a „janovské církve“, kde se jinak tolik mluvívalo o lásce a její potřebě. Janovské pastorální listy–epištoly (biblický 1. – 3. list Janův) přinášejí jednak samo slovo antikrist, jednak představu, že svou roli v (hi)storce o Antikristu sehrává každý, kdo popírá Ježíše Krista, resp. pravověrný pohled na Něj – takový člověk se stává antikristem; takových lidí sice mohlo být hodně, ale už se zároveň počítá s jednou osobou – Antikristem, do které se tohle všechno nakonec zkoncentruje. Zjevení Janovo pak navazuje třeba právě na danielovskou starozákonní mytologicko-symbolickou zvířecí apokalyptiku, přináší představu apokalyptického souboje s hado-drakem i vizi jeho shozu („výsadku“?) na zem.

Protože jak církevní otcové (patristika), tak theologové (scholastika) milovali typologie a aplikovali typologickou exegezi, stával se typologický pár (typ a anti-typ) Kristus a Antikristus velmi oblíbeným: Kristus evangelií byl postaven proti janovskému Antikristu, a tak (hi)storka o Antikristu začala růst… Když byl Kristus z kmene Juda, bude Antikristus z kmene Dan (jeho povahu „temného kmene“ skrytě naznačuje už Starý Zákon); když se Kristus narodil z panny, Antikrist se narodí z incestu nebo děvky; když byl Kristus z královského rodu, Antikristu bude nelegitimní královský potomek; když byl Kristus z Izraele, Antikrist bude z Babylónu… Když Kristus uzdravoval, Antikrist bude zabíjet; když Kristus učil pravdu, Antikrist bude hlásat konspirace a lži… Typologie je ovšem zákeřná: ačkoli protikladní, tak přece téhož druhu (!), což má ten důsledek, že Krista nejde a nepůjde od Antikrista vnějškově – podle vzhledu, důstojnosti a způsobů – odlišit, leda v náznacích… věrni Novému Zákonu a jeho slovům o „rozpoznávání podle ovoce“ a „rozlišování duchů“ dospěli typologičtí vypravěči (hi)storky o Antikristu k logickému závěru, že jediný opravdu poznatelný rozdíl je a bude v následcích jednání. Smutným faktem – který je třeba zvlášť zdůraznit! – je to, že (hi)storka o Antikristu se tím, jak rostla, stávala stále více proti-židovskou, antisemitskou, což je odvrácená stránka a přímý důsledek výše zmíněné typologie.

Jak křesťanství pronikalo Evropou a nacházelo místo v srdcích lidí, zabydlovala se v nich i naučená typologie. Vlastně od začátku existence antikristovské legendy, ale od vrcholného středověku s nevšední intenzitou, se tato (hi)storka používala jako výklad pro vnější i vnitřní ohrožení křesťanstva. Součástí (hi)storky se tak z vnějšku stávala pohanská náboženství, až se jím stal – zejména díky neúspěchu křížových výprav a pozdějším mocenským výpadům Osmanské říše – téměř výhradně islám. Součástí (hi)storiky zevnitř se pak stávala non-konformní „kacířská hnutí“ – zejména albigenští a pak vůbec kdokoli podezřelý z nějakého kacířství – začínal tu jiný fenomén: „čarodějnice“; (hi)storka se však obracela i proti světské moci králů a císaře a nakonec se obrátila i proti samotné církevní hierarchii – papežství. Pro reformátora Martina Luthera tak mohl být „Turek“ politickým antikristem, kdežto římské papežství antikristem náboženským…

Ačkoli je po většinu času na okraji, přece má (hi)storka o Antikristu v rámci křesťanství důležité místo. Nyní nabídnu dvojici přirovnání:

• Z oblasti IT: jde o ochranný / aktualizační proces, který „běží na pozadí“ a naplno se projetí tehdy, když je potřeba.
• Z oblasti biologie–psychologie: jde o ochranný reflex, kterým reagujeme na určité situace.

„Antikrist“ je tedy zdravou prvotní reakcí na setkání se zlem „apokalyptického“ dosahu či přesahu. Kdykoli je „průlomem (ryzího) zla“ narušena víra v (absolutně) dobrého Boha, spouští se „na pozadí“ tento proces a křesťanstvo reaguje reflexivně… Proces–myšlenka „To je dílo Antikristovo!“ přebírá kontrolu a umožňuje na „apokalyptickou situaci“ náležitě „apokalypticky reagovat“ – pro tentokrát nevidět „šeď reality“, ale „černo–bílý eschaton“: „Buď dobro, anebo zlo!? Buď Bůh, anebo ďábel!? Buď svatost, anebo hřích!?“

To, že reagujeme reflexivně či že proces jinak „běžící na pozadí“ přebírá kontrolu, působí v zásadě čtvero příčin – situací:

1. To, co sekulární člověk označí nenáboženským termínem „(blbá) náhoda“ nebo právně–náboženským termínem „zásah vyšší moci“; to, že se člověk setká s iracionální pohromou apokalyptických rozměrů – neštěstí, epidemie, povodně, zničující sucho, obří požár, ale i válka… Tento „spouštěč“ byl pro lidi v době před osvícenské (před 18. stol.) leckdy spouštěčem hlavním, poněvadž tehdejší lidé nerozlišovali mezi history a story, racionálnem a iracionálnem. Dnes je takováto událost spouštěčem jen tehdy, když racionální vysvětlení buď nechápeme či nemáme, anebo nechceme přijmout.
2. Vnější (ú)tlak. Např. u Martina Luthera hrálo velkou roli „turecké nebezpečí“ a pak i protireformace.
3. Vnitřní chyby: Sem patří rozpor mezi teorií a praxí. Např. u Martina Luthera je to „římské papežství“
4. Hledání vnitřního nepřítele: I víře hrozí nebezpečí, že jelikož je opravdová, podlehne ideologickému svodu se ve vlastní opravdovosti udržovat špatnou cestou. Dokud byli lidé křesťanští formálně, tak tento problém nenastával („vnější christianizace“) – jakmile začali být křesťanští doopravdy („vnitřní christianizace“) nastal a projevil se těmi nejhoršími způsoby třeba jako inkvizice a hony na čarodějnice.

V prvních třech „spouštěčích“ vidíme sice iracionální, ale nábožensky naprosto správnou reakci na „průlom zla“. Ovšem stále je zde velké nebezpečí, které opět uvedu za pomoci přirovnání:

• Z oblasti IT: Proces „Antikrist“ může převzít přílišnou kontrolu a tím, že se „zacyklí“ dovést systém k pádu, jako když chyba operačního systému vede k jeho pádu. Anebo „na pozadí“ běží proces, který by (tak) běžet neměl a otevírá „zadní vrátka“ procesům jiným, mnohem nebezpečnější.
• Z oblasti biologie–psychologie: Z reflexivní reakce se vyvine komplex, který si uvnitř jedince „funguje autonomně“, který „žije si vlastním životem“.

Nakolik je prvotní vlastně iracionální reakce správná, natolik ovšem musí záhy poté nastoupit poctivá racionální reflexe: Např. to, že prvně česká a pak i světová reformace viděly v římském papežství Antikrista vzhledem k rozporu mezi praxí evangelia a realitou života církve bylo jistě správně, stejně tak, když ho v něm viděli za křížových výprav proti nim a za násilné protireformace; ALE pokud ho v římském papežství, které se tolik proměnilo, vidí doteď a pokud si ještě i dnes pěstují „ublíženeckou mentalitu“, pak je to hodně špatně: kde se tak děje, tam reflex nahradil komplex a záchranný proces se „zacyklil“ – takže je třeba zachránit před ním.

O přeměně křesťanství v nebezpečnou politickou ideologii, která se nutně pojí se „spouštěčem“ čtvrtým, se zmíním jen takto.

(Hi)storka o Antikristu je tedy potřebná a z křesťanství vlastně nevyškrtnutelná, ale její jediná dobrá pozice je, když běží jako proces „na pozadí“, pozice reflexu k jehož aktivaci (téměř vůbec) nedochází.