Pohřební kázání

Bože, ať už Tě zveme jakkoli,

jsme smutní, protože se musíme a přicházíme naposledy rozloučit s J., jsme smutní ještě více, protože by měl mít ještě pořádný kus života před sebou, smutní jsme i proto, že to není první rozloučení s blízkým člověkem… Nedokážeme pochopit, proč se namísto radostných setkání musíme rozloučit, proč je místo svatebních příprav pohřeb.

Jsme však také vděční za všechno dobré a hezké, co jsme s J. zažili a prožili, za všechnu jeho lásku a za všechno dobré, co vykonal a kde nezištně pomohl, za všechna přátelství!

Prosíme, dávej nám naději, že i když se dnes s J. loučíme, tak se přece ještě jindy a jinde shledáme. J. zůstává v našich vzpomínkách, dávej nám sílu víry, že nejen v nich.

Skrze Ježíše Krista. Amen!

***

Nevím, co říct… Co mohu říci tváří v tvář ženě, která ztratila snoubence; tváří v tvář matce, jež v relativně krátkém čase přišla o druhého syna; bratrovi, který v krátkém čase přišel o druhého bratra; Vám, kteří jste přišli o příbuzného; Vám, kteří jste přišli o kamaráda. Nemám slova… Neměl jsem je, když jste mě požádaly o dnešní službu, když jsem s Vámi dnešní pohřební shromáždění domlouval, nemám je ani, když tu nyní stojím před vámi.

J. jsem osobně neznal, a tak kdybych o něm chtěl říkat cokoli osobního: nebude to opravdové; to Vy jste ho znali a teď na něj vzpomínáte, to Vy mu vydáváte svědectví!

Nevědět, co říct… to ovšem znamená být tu s Vámi jako spolu-člověk, být Vám na blízku a dávat najevo, že mi to, co Vás potkalo, není jedno.

Nevědět, co říct… přece neznamená, že budu mlčet. Špatnou lidskou vlastností bývá, že když se člověku přihodí podobně těžká věc – odchod blízkého – jako se přihodila Vám, tak nastupuje tendence „nechat člověka truchlit“ či „dát člověku čas a prostor ke smutku“, ale tím je člověk naopak vyčleněn do „zóny mlčení“ a nechán na pospas svému smutku a trápení. Proto s Vámi chci mluvit, vždyť i při domlouvání pohřbu jsme o J. normálně mluvili a Vy jste na něj v dobrém vzpomínaly, a tak jsme si byli mnohem blíž.

Jako farář mám však vedle úkolu „být nablízku“ úkol snad ještě důležitější: ukazovat ke „smyslu“ a „naději“. K té nám křesťanům ukazuje Bible! Z té Vám nyní přečtu slova, která se čítávají spíše při radostných životních událostech, jenže Vy namísto radostných příprav – na které jste se těšili, prožíváte smutek – na který se nejde připravit; myslím však, že tato slova právě tady ukazují k naději.

„Vždyť silná jako smrt je láska / tvrdá jako hrob je její horlivost, / její plamen – plamen ohně je plamenem spalujícím!“ (Pís 8, 6)

Láska × smrt, horlivost × hrob, plamen života × spalující plamen. Základní póly boje o smysl našeho života a našeho bytí na tomto světě! Tvořivá × ničivá síla; otevírající se budoucnost × uzavřená minulost. Tomu jako lidé rozumíme, tomu zvlášť rozumíme právě teď. To je „základní čas“ „zápasu“, který tu hrajeme.

Všimněte si, prosím, nikoli protipóly: život × smrt, ale: láska × smrt. Pro Bibli je životem láska, to důležité v našem životě jsou vztahy: v těch člověk žije, v nich člověk chybí!

O J. jste mi povídaly a vydaly svědectví, že jeho život ona slova: láska, horlivost a plamen vystihovala dobře: že se horlivě učil jazyky a rád v této horlivosti vyměnil české prostředí za anglický Birmingham, kde byl po sedmnáct let doma; že se rád dával do práce, že se rád seznamoval s druhými a druhým nezištně pomáhal – třeba posekáním zahrady nebo návštěvami starých lidí, až ho záhy v cizím prostředí znali jako místního, že rád vařil pro druhé, že rád udržoval telefonické kontakty s rodinou a přáteli… Protože jsem J. neznal, otevřel jsem sociální síť a zjistil jsem, že on opravdu vytvářel širokou a pestrou síť vztahů: lidí mnoha národností a jazyků, kteří nejen kondolovali, ale právě na nezištnou pomoc a vyslechnutí leckdy vzpomínali… To všechno provázelo J. i po nehodě, která ho v roce 2021 potkala a kde mu lékaři dávali 2 % na přežití – a už se zdálo, že se z toho všeho, jakž takž dostal…

Teď však bolestně vnímáme spíše to druhé: smrt, hrob, spalující plamen.

V biblickém textu slyšíme porovnání „jako“: Znamená to „stejně“!? Může ten zdejší „souboj“ či „zápas“: náš život mezi láskou a smrtí dopadnout jinak než remízou? Může to nebýt kompromis? Kompromis kvality či intenzity a délky života?

Ve „standardní hrací době“ – v našem životě na tomto světě se to tak jeví, tomu všechno svědčí. Sport ovšem zná ještě „nastavení“. Sem ukazuje křesťanská naděje. Celá Bible i křesťanská víra je o tom, že Láska nakonec může zvítězit, že láska vítězí… Ovšem to souvisí právě s možností „prodloužení“, s tím, přesahuje-li či může-li přesáhnout naše existence fatální hranici smrti. Náš text o Bohu vůbec nemluvil, celá Bible a křesťanská víra je ovšem právě o tom, že v Bohu tuhle naději máme. Proto svědčíme o Ježíšově vzkříšení.

V. (snoubenka) a M. (matka), také na Vaší straně jsou: láska, horlivost a plamen! Milujete, vždyť jste s J. byly do jeho poslední chvíle… vím, že to vnímáte jako samozřejmé, i když to vůbec samozřejmé není. Díky za J. To vy stojíte nyní tváří v tvář onomu: smrt, hrob, spalující plamen. Prosím, neztraťte vědomí, že láska a vše dobré, co jste s J. prožily, má smysl. Prosím neztraťte naději a víru ve smysl vůbec!

***

Bože, odevzdáváme J. do tvé milující náruče. Amen.

J., odpočívej v pokoji – rest in peace.