STANOVÁNÍ: Zcela zvláštní a úplně jiný „způsob bytí / pobytu“

STANOVÁNÍ: Zcela zvláštní a úplně jiný „způsob bytí / pobytu“

Καὶ ὁ Λόγος σὰρξ ἐγένετο καὶ ἐσκήνωσενἐν ἡμῖν, καὶ ἐθεασάμεθα τὴν δόξαν αὐτοῦ.

(Jan 1, 14 NA28¹)

וְהַדָּבָר נִהְיָה בָשָׂר וַיִּשְׁכֹּן בְּתוֹכֵנוּ וַנֶּחֱזֶה כְבוֹדוֹ כִּכְבוֹד בֵּן יָחִיד לְאָבִיו רַב־חֶסֶד וֶאֱמֶת

(Jan 1, 14 DHNT²)

Chci se sice věnovat filosofickému tématu, ale hned v úvodu proto musím předznamenat, že filosof (studiem, natož životem) nejsem – snad jsem theolog, i když už dávno nikoli akademický, ale praktikující – dá-li se takto vznešeně nazvat výkon duchovenského povolání, „farářování“. K následující úvaze mě tedy vede a motivuje práce s Písmem–Biblí a čirá radost z ní plynoucí; následující úvaha je tedy vlastně přesahem (moderně: „pozitivní externalitou“) poučené četby Bible. Věren v tom svému velkému učiteli Milanu Balabánovi jsem totiž přesvědčen o tom, že Bible nám prostředkuje zvláštní formu a způsob myšlení – což on nazýval „hebrejské myšlení“! –, jež je filosoficky relevantní, ne-li filosofií svého druhu (přičemž tato svébytnost tkví v jinakosti tohoto způsobu myšlení, které je velmi odlišné od pro nás paradigmatického „myšlení řeckého“).

Druhou motivací k sepsání úvahy je to, že když tyto řádky píšu, je právě léto – tzv. „okurková sezóna“, kdy se jakoby nic neděje, a proto je možné uvažovat jinak. Zejména je však léto časem školních prázdnin, a ty jsou u nás často spojeny s pobyty dětí na táborech a s jejich spaním ve stanech – stanováním (skauting); podobně to ovšem mají i mnozí dospěláci spojení zvláštní subkulturou „divokých pobytů“ v přírodě (tramping).

Evangelista Jan rozhodně nebyl akademik – to v daném místě a čase ostatně nikdo! Jan rozhodně nebyl filosof – sice se ho prostor „řeckého myšlení“ vymezený tehdejším helénizovaným světem a (staro)řeckým jazykovým prostorem dotýkal, jenže se ho přitom týkal okrajově – nacházel se na hranicích tohoto prostoru a na jeho myšlenkové hraně… týkal se ho jako jazyk sousedů jiné víry, jazyk kupců (dialekt koiné byla kupecká řečtina) a, žel také, jako jazyk okupantů, jako kultura která byla do značné míry proti-kulturou ke kultuře, ve které vyrůstal a žil. To ovšem neznamená, že by to Janovi filosoficky nemyslelo! Jan byl a nebyl theologem, z hlediska utváření křesťanské theologie a hledání jejích pojmů a vyjádření theologem byl, avšak z hlediska jakéhokoli systému a třídění jím nebyl – žil v tom krátkém časovém úseku, kdy být theologem neznamenalo svaté biblické texty vykládat, ale také – a především – je tvořit – být svatopiscem, v jeho případě evangelistou (a autorem dopisů, a možná i prorokem, co zapisoval vize³). Jan sice neuměl skvěle (staro)řecky, ale ovládal tento jazyk natolik dobře, aby v něm mohl psát svaté texty jadrněji a hlouběji – žádná manýra, žádná snaha ukázat kolik toho (ne)umím. Jan byl ovšem básníkem, a to v jazyce, který sice od mládí ovládal a v němž komunikoval, ale který přece nebyl jeho mateřštinou… A tu jsme u toho, proč je Jan přece filosofem – protože je básníkem! Poněvadž je Jan básníkem, je i theologem, jelikož se u něj potkává to, co by se mělo u theologa / theoložky potkávat: poesie – theologie – pravda (oblíbená myšlenková trojice / trojina M. Balabána).

Prolog Janova evangelia (Jan 1, 1–18) – předzpěv Ježíšovy biografie je báseň! Vedle mnoha zásadních theologúmen, např.: slovo (λόγος – logos, i když je takto tlumočeno bytostně hebrejské דָּבָר – dávár), sláva (δόξα – doxa, i když je takto tlumočeno bytostně hebrejské כָּבוֺד – kávóδ), světlo (φῶς, i když je takto tlumočeno bytostně hebrejské אוֺר – ʾór); zásadních termínů pro theologickou anthropologii, zvl. tělo (σάρξ – sarx, i když je takto tlumočeno bytostně hebrejské בָּשָֺר – báśár) je zde také jedno naprosto speciální filosoféma: určitý tvar od slovesa σκηνοῦν – skénún – „(provizorně / kočovnicky) přebývat“, dosl. „stanovat“, kde už je původní hebrejský tvar poněkud otazný: buď jde o kořen–sloveso שׁכן – škn, anebo o אהל – əhl – „postavit stan“, možná o סכך – skk – „(provizorně) zastřešit“, „přikrýt“; přičemž u jednotlivých kořenů hraje roli rozdílné kultické a theologické vyznění. Neoddiskutovatelné však je, že se Janovi díky jeho básnění povedlo nemožné: termíny „hebrejského myšlení“ mimoděk a geniálně převést na pole „řeckého myšlení“ a uvést je do (antické) filosofie – theolog tady nemůže nevidět Boží působení.

Ale k filosofii (!): Jakým způsobem bytí to přebývání–stanování je? Naprosto jiným (!): neřeckým (z hlediska „řeckého myšlení“), a proto tolik jiným! Abychom si uvědomili, oč jde – je nejprve potřeba krátký exkurz k filosofickému pohledu (resp. pohledům) na bytí.

Nejprve exkurz k myšlení hebrejskému: Biblický hebrejština zná dva kořeny, které se slovesa být týkají (a pro jejich blízkost je otázkou už to, jde-li o dvě formy téhož kořene, anebo o dva kořeny synonymní až homonymní): Prvním je kořen–sloveso היה – hjh, jenž se pohybuje mezi „být“ a „stávat se“, mezi trvalostí (kterou „hebrejské myšlení“ nemá rádo a nakonec si ji neumí – jako absolutní kategorie obecně – představit) a událostí, tedy bytím nějak omezeným (nejčastěji lokálně: udát se, anebo časově: nastat, odbýt, podít se). Druhým je kořen–sloveso הוה – hwh, jenž vyjadřuje „nečekanost / neočekávatelnost setkání s bytím“ – dosl. „napadnout“, „(do)padnout (na zem)“ – bytí jako nápad či dopad (tomuto myšlení je asi nejblíž posun latinského filosofického termínu akcidens [v ČJ akcident – případek; od lat. accidere – „udát se“, „uskutečnit se“], z něhož se v dnešní angličtině stalo accident – „neštěstí“, „(dopravní) nehoda“).

Teď exkurz k naší myšlenkové tradici: My (jsme-li poučeni a nikoli diletanti!) od středověku a scholastiky, která si nutně musela řecké termíny přeložit do latiny, které rozuměla a v níž se děla, rozlišujeme bytí (lat. esse) a jsoucno (lat. ens). Dále rozlišujeme mezi esencí – podstatou a existencí. A pak je zde Heidegger se svým výskytem (něm. das Vorhanden-sein), příručností (das Zuhanden-sein) a pobytem (das Da-sein).

Stanování je tedy takový způsob bytí, který nikdy není (a nemůže být) absolutní! O stanování nelze uvažovat jen a plně pojmově, stanování se brání zpředmětnění – nechce se stát předmětem; vedle pobytové má totiž i pocitovou stánku.

Z ontického hlediska ukazuje, že mi lidé jsme taková jsoucna a naše existence je taková, že jsme „děravými osobami“! Lidská osoba, třebaže je jasně ohraničena tělem, přece svou sítí vztahů tělo přesahuje – nemá absolutní hranice. „Hebrejské myšlení“ však nefunguje v pojmových definicích, ale v příbězích a obrazech, „při věcech“. Zde je v pozadí svátek sukkót – svátek stánků, který židé slavili (a dodnes slaví) na památku svého provizorního pobytu na poušti – putování pouští do zaslíbené země. Na tento svátek si židé stavějí tzv. sukky, což jsou „chatrče“ – provizorní příbytky, ve kterých se nocuje. Jedná se sice o ohraničený příbytek, ale udělaný tak, že jeho z roští a haluzí spletená–poskládaná střecha je děravá natolik, že jsou skrze ni vidět hvězdy noční oblohy. To je obraz ontického stavu člověka, lidské osoby: „má díry“, proniká do ní přesah – to, co není ona; je propojena s tím, čím není; má svůj cíl jinde, aby nebyla takto. Svou roli zde hraje i další biblický obraz – obraz stánku setkávání. Stánek setkávání byl ve své nejposvátnější části prázdný… a tak byl člověk v předsíni tohoto stanu sám, a přece zde nikdy sám nebyl.

Z hlediska ontologického jde o to setrvalé a přece nečekané (a nikdy absolutní) prolamování se bytí do jsoucnosti a existence. O otevřenost stávání se.

Být na táboře – tábořit je něco, co nelze mít pořád, poněvadž když budu tábořit trvale, už vlastně tábořit nebudu. K bytí patří provizornost, dočasnost, nahodilost… bytí nemůže být jinak, než tak, že se ukazuje zčásti a z jistého úhlu, a takto je zažíváno jako mimořádnost, až neřád.

Že tahle lze být nám podle Bible ukazuje Ježíš Kristus, to „Slovo, co se stalo tělem–masem“, ale to už je theologie.

1 = Nestlé-Aland, Novum Testamentum Graece, 28th Revised Edition; zvětšení písmen Κ a Λ je mé, jakož i zvýraznění (tučné písmo a podbarvené).

2 = Delitzsch Hebrew New Testament; opět mé zvýraznění.

3 Narážka na úvahy a spory o autorství Zjevení (Janova).