Velikonoce, středověk a Grünewaldův oltář

A stejně to středověk uměl vyjádřit lépe než my...

1. Nás protestanty fascinuje Ukřižování a nic než ukřižovaného Krista nechceme znát a kázat (neměli bychom), což krásně (umělecky naprosto geniálně) vyjadřuje Grünewaldův Isenheimský oltář... vždyť, kdo musí růst a kdo se menšit... kdo musí ukázat svou slávu a kdo má ke slávě ukazovat. Tohle zobrazení se dotklo srdce reformovaného (a obraz!) Karla Bartha tak, že ho měl coby reprodukcí ve své pracovně nad stolem...

Jenže středověký oltář byl „archa“, tedy skříň – byl otvírací. A také se o největších svátcích otevíral...

2. Hle, jiná scéna... Pravoslavný by řekl Kyriopascha (!), jak jsme se tu nedávno bavili o souběhu slavení svátku zvěstování Páně a Velikonoc... Souběh... Rezonance! Pravé (evangelijní) křídlo – zvěstování Páně, Ježíš Kristus přichází do tohoto světa. Uprostřed vlevo scéna narození Páně – je na světě pro nás, už není skrýt v lůně! Napravo koncertují a tančí andělé – nebe se prolomilo na zem. Levé (epištolní) křídlo – Vzkříšený; všimněme si té zvláštní svatozáře, co je kulatá jako svět a velká jako rozpětí Ježíšových rukou... Vzkříšený Ježíš má v rukou celý svět, vzkříšený Ježíš celý svět objímá, vzkříšení je požehnáním celému světu!

3. Někdy se v našem utrpení, naší tmě, našich starostech, obavách a těžkostech, v našem bytí ke smrti, v našich nemocech, v našem umírání otevírá – právě jako křídla tohohle oltáře ve svátek – to, co je skryto mezi námi a uvnitř nás: naděje, láska a dobro Božího království... víra ví, že je tu Ježíš Kristus, také se mnou a pro mě.

Halleluja! Pán vstal z mrtvých, Pán vpravdě vstal!