Maria evangelíků?

Maria a reformátoři (a reformační církve)

Po delším vání jsem se zde rozhodl podat výsledek svého přehrabování se v knihách moudrých jakož i svého sestupování ad fontes ve věci Marie.

Na úvod je potřeba předestřít, že nás od reformátorů dělí už téměř půl tisíciletí, proto se ani není co divit, že doba jejich působení byla jiná a znala jiné důrazy, než zná ta naše. Doba působení reformátoru (nyní mám namysli především otců druhé reformace) nebyla totiž ještě zatížena (nejde zde o negativní pohled) pozdějšími v ŘKC stanovenými mariánskými dogmaty, tedy dogmatem o neposkvrněném početí Mariině Pia IX. z roku 1857 a dogmatem o nanebevzetí Mariině Pia XII. z roku 1950. Byla to doba „vření“, kdy se různé mariologické tendence, jsouce ve společné diskuzi, mísili mezi sebou a nadto ještě s lidovou zbožností prostých věřících, která v nemálo případech šla až za hranice únosnosti, tvoříce tak zajímavý celek.

O reformátorech je potřeba vědět, že v onom jsou dětmi své doby, neboť všichni vyrůstali v prostředí lidové zbožnosti křesťanského západu.

Jistě lze ze současných evangelických pozic namítnout, že Marii se prokazuje dostatečná úcta vírou v „narodil se z Marie Panny“, jak odříkáváme při Bohoslužbách v Apoštolském vyznání víry, čehož se ostatně striktně drží evangelický mariánský minimalismus. Při tomto postoji však stále visí ve vzduchu otázka, zda-li tímto postojem nejsou jeho zastánci ochuzeni (neochuzují-li se) o část pokladu sdíleného obecnou církví?

V Magnificat (Lk 1, 48) přece čteme: „Budou mne blahoslavit všechna pokolení!“ Cožpak Maria evangelíky neměla na mysli?

Nejprve se zde sluší připomenou mitra Jana Husa, neboť už on rozpoznal a kritizoval některé zlořády objevující se v Mariánském kultu, ale přesto jako „věrný katolík“ vyznává: „O blahoslavené Marii věříme, že ona je po Kristu zvlášť osobně nejvyšší úcty hodná... Je hned mezi všemi blaženými na prvním místě, a to pro zásluhu, že ho zrodila, dále že ho následovala v pokoře, čistotě a jiných ctnostech. Jí tedy hned po Kristu máme sloužit, ji hned po Kristu máme sloužit, ji hned po Kristu máme následovat, vystříhat se hříchů a následovat ji v mravnosti, neboť sama jsou čistá, zrodila nám Krista, čímž jsme i my posvěceni...“ Ve svém výkladu Desatera se pak o Marii zmiňuje také, maje za hřích, neprokazuje-li se Marii úcta, která ji náleží

Luther, který až do konce svého života Matku Marii ctil, světil její svátky a denně zpíval Magnificat, poznamenává, že pokud byla Marie někdy umenšena, bylo to vždy proto, aby nebyl umenšen její Syn Ježíš Kristus - „byla tak vysoko povznesena ne proto, abychom Syna nedoceňovali“. Například také v Apologii a. v. můžeme číst: „Panna Maria si jistě zaslouží nejvíce cti a chvály, ale nesmíme ji stavět Kristu naroveň. Přísluší nám pouze dbát a následovat jejího příkladu...“ Calvin k tomu říká: „Věru nechceme ani to nejmenší ubrat ze cti, která jí náleží.“ Pokud jsme si vědomi onoho výše pověděného tedy, jestliže víme, že Marii nemůžeme stavět na místo přímluvkyně či orodovnice (To dle reformátorů náleží jen Kristu samému.), pak nám Maria může být skutečně vzorem a pověděno spolu s Lutherem: „Žena, jíž žádná jiná na celém okrsku zemském se nepodobá... Veliká velekněžka (Päpstin)...“ Nebo spolu s Bullingerem: „Ze všech nejvznešenějším příkladem.“ Či řečeno spolu s Calvinem: „Dobrou učitelkou... z jejíž školy máme těžit užitek a u jejíhož učení, které plyne z jejího svědectví musíme zůstávat.“

Pak se dají pochopit slova, kterými Luther Marii opěvuje ve svém výkladu k Magnificat:

„Co jsou všechny služebnice , služebníci, páni, paní, králové, monarchové na zemi, proti Panně Marii, která se zrodila z královského rodu a k tomu je Matkou Boží, nejvznešenější ženou na zemi? Je v celém křesťanstvu nejvzácnějším klenotem po Kristu, nikdy ji nelze dosti velebit, nejvznešenější císařovnu a královnu, hodnou nejvyšší chvály nade všechnu urozenost, moudrost a svatost.“

„Slušelo by se, abychom ji připravili zlatý vůz tažený čtyřmi tisíci koní, před nímž by se vytrubovalo a volalo: 'Zde jede paní všech paní, vládkyně všeho lidského pokolení.' Ale všechno mlčí a chudá dívka jde tak dalekou cestu (totiž k Alžbětě) pěšky, ačkoli už je přece Matkou Boží. Nebylo by divu, kdyby byly hory radostí zaplesaly a roztančily se.“

„Maria se stala Matkou Boží. Tím jí bylo dáno tolik a tak velikých hodnot, že je nemůže nikdo pochopit. Neboť z toho... (jí) plyne všechna čest...“

Nyní se pokusím k jednotlivým mariánským dogmatům, která dnes ŘKC zastává, vyjádřit z pohledu reformátorů, což jistě nebude bez zajímavosti:

Reformace sice zavedla do církve princip „sola scriptura“, to ovšem neznamená, že by se pustila veškeré tradice sdílené spolu s obecnou církví, jen ji podřídila Písmu, aby ji takto prozkoušenou podržela. Zejména první čtyři ekumenické koncily a stará Symbola (Apoštolské, Nicejsko-Cařihradské) se těšily (a těší) zvláštní úcty.

Ruku v ruce s touto tradicí pak jde i přijímání prvních dvou mariánských dogmat, totiž dogmat o „Theotokos“ a „semper virgo“, která jsou v rozhodnutích ekumenických koncilů a Symbolech jako součást vyznání otců v rámci christologie obsažena. (Mariino panenství ante partum a in partu.) Snad nejkrásněji to shrnuje za všechny ostatní Bratrská konfese, která nabízí o Marii jako jediná širší výklad:

„Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom nade všecky lidi blahoslavená, že, aby matkou Syna Božího, přirození naše přijímajícího, byla, k tomu od Boha OTCE vyvolena, oddělena, požehnána, Duchem pak svatým mimo jiné naplněna a posvěcena byla, Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu, krví Syna svého nejmilejšího, jenž byl a jest Syn Boha živého, pokropena a posvěcena a mocí Ducha sv. všelikou svatostí a milostí naplněna byla. Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, radujíce se. A tak ji se všemi křesťanskými národy blahoslavíce (L 1, 48) a v životě jejím svatém ji podle možnosti věrně následovati a rozkaz její (J 2, 5) skutečně zachovávati se snažujíce, věčně s ní v nebi býti žádáme, vše podle Písem svatých.“

1. Pokud jde o Marii jako „Theotokos“, pak se nikdo z reformátorů proti tomuto dogmatu nevyslovil, jen Calvin vypustil z pastoračních důvodů titul Bohorodička ze svých kázání.

2. Co se „semper virgo“ týče, přidrželi se reformátoři staré církevní tradice, jsouce v napětí vůči Písmu. Šlo-li o Mariino panenství ante partum (in partu) byli si vědomi, že by popření tohoto článku znamenalo především veliké etické snížení a omezení Mariino. Zwingli se při Bernské disputaci v roce 1528 takto bránil proti nařčení, že Mariino panenství nedrží: „Nábožní bratří, tak jsem osočován, jako bych usiloval zmenšit úctu Panny Marie – říkám tedy, že všecky ty řeči, (údajně) ode mne šířené, že Maria prý měla ještě jiné syny kromě Krista, a tomu podobné, jsou nekřesťanské, bezbožné a spíše klukovsky vymyšlené řeči, které mi byly nespravedlivě přiřčeny. Odvolávám se na zbožnou církev curyšskou a na všechny své spisy, které jsem uveřejnil. Vyznávám o Marii, že je věčně čistou pannou.“ Luther k tomuto článku káže v roce 1540: „Těhotná a rodící ante, in et post partum. Hic noster articulus je božský zázrak.“ Nakonec nechávám ještě promluvit autory Formule svornosti, druhou reformační generaci luteránů: „Ostatně svůj majestát hned v mateřském lůně prokázal, když se zrodil z Panny, aniž její panenství porušil. Proto také může být pravdivě nazývána Matkou Boží, či Bohorodičkou, jíž se stala, a přece zároveň i pannou jíž zůstala.(FS XXI.)“

Exegeticky chápou všichni tři reformátoři (Luther, Calvin i Zwingli) zmínku o ha 'alma u Iz 7, 14 jako doklad pro Mariin panenský porod. Luther, když komentuje text o očišťování Marie u Lk 2, 22, vnímá jej podle Gal 4, 4 jen jako dodržení Zákona (sub lege) a píše: „Syn její panenství neporušil.“ Calvin zase tvrdí, že výraz „prvorozený“ u Lk 2, 7 není v rozporu s ustavičným panenstvím. Luther vidí, drže se Jeronýma, také slovíčko donec (až) ve výkladu Mt 1, 25 jako doklad semper virgo.

3. Pokud jde o neposkvrněné početí, je Lutherův postoj ne úplně jasný, neboť jej nejprve nejspíš přijímal (mladý Luther), poté nepřijímal (starší Luther) a jeho konečný postoj je otázkou. Jako mladý (1516) káže o Svátku početí Panny Marie: „Co jest dědičný hřích, abychom mohli nahlédnout, quomodo diva virgo ab illo praeservata.“ Jako starší už byl zdrženlivější: „Každý si smí myslet, co chce, jen ne z toho činit článek víry.“ Pravdou ovšem je, že se držel spíše učení Tomáše Akvinského a učil, že je jisté jen to, že „její tělo a krev byly očištěny od veškerého hříchu, když počala Krista“.

Calvin, navazuje přitom na Augustina, myšlenku neposkvrněného početí odmítá.

Zwingli jen nejistě mluví o Mariině posvěcení.

4. O nanebevzetí Mariině mladý Luther naposledy kázal v roce 1523, z toho lze usoudit, že jeho postoj byl dosti odtažitý. Zde je však potřeba říci, že se v církvích a. v. svátek Nanebevzetí Mariina dlouhou dobu udržel (v Čechách do Bílé hory).

Zde však byla naopak horlivější švýcarská strana. Calvin myšlenku nanebevstoupení přijímal jako pojistku proti relikviím. Zwingli v Curychu tento svátek slavil i s vigilií a Bullinger pak článek vyznává.

Mezi reformátory vynikal jako největší ctitel Marie Luther, který o Marii pověděl ještě mnohem více.

Byl například velmi citlivý na exegetické paralely, jako jsou Maria - Církev nebo Eva - Maria, což může být ilustrováno identifikací Marie jako „Matky ranních červánků“ dle Žalmu 110, 3, kde se Maria nachází v postavení figury Církve nebo zmínkou starého Luthera (1544) o podobě Marie a Církve v chudobě a poníženosti.

V Lutherově výkladu Magnificat najdeme také tuto úvodní modlitbu: „To nechť nám propůjčí Kristus na přímluvu a vůli své milé Matky Marie. Amen“ Což ilustruje, jak byl reformátor zakořeněn v tradici, neboť tuto modlitbu používá jako tradiční formuli, aniž by tím chtěl měnit svůj dogmatický postoj.

Pro evangelickou mariánskou úctu je charakteristické, co učí Bratrské Konfese: „Památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, radujíce se.“

V bratrském kancionálu Šamotulském Jana Blahoslava (1561) nalezneme píseň „O narození Syna Božího, pravého Boha a člověka, Pána a Spasitele Ježíše Krista s čisté Panny Marie“.

Komenský v jeho převodu hymnu sv. Ambrože: „Přijď spasení národů z panenského rodu... Panna Syna počala, panno čistou zůstala. Bůh v těle svém přijatém bydlí již v chrámě svatém.“ A dále ji ve svém Amsterodamském kancionálu zmiňuje v sedmi sto čtyřiceti sedmi písní.

Maria se také objevuje v husitské písni „Zvěstujem vám radost“: „Porodila panna čistotou panenskou krále nebeského... Rodička Maria, panna ta přečistá, jíž nám porodila Pána Jezu Krista“

V Cithara Sanctorum Jiřího Třanovského najdeme celý blok mariánských písní: 317 – 321. Mezi nimiž zaujímá důležité místo právě Magnificat.

Maria se však těšila úctě i v liturgii – tak Tobiáš Závorka Lipenský a jeho agenda z roku 1607:

Kolekta na Den narození blahoslavené Panny Marie: „Nejmilosrdnější Bože, z narození blahoslavené Marie Matky Syna tvého milého dejž se nám vždycky radovati. Abychom vidouc v narození jejím počátek spasení našeho, býti daru toho, kteríž nám skrze ni od tebe dán jest, pravou účastnost měli a v pokoji tvém svatém zachováni jsouc, věčně spaseni byli.“

Kolekta na Den památný navštívení Panny Marie Alžběty: „Pane Bože, jenž jsi skrye radostné navštívení od blahoslavené Panny Marie, Matky Syna tvého, svaté Alžběty novými chvalami ráčil zveleben býti. Prosíme, rač nám tu milost dáti, abychom my, jenž křesťané jsme, jejich příkladem sebe milujíce, jedni druhým rádi posluhovali a tvou milost nyní i vždycky chváliti a velebiti mohli.“

Kolekta na Den nanebevzetí blahoslavené Panny Marie: „Ó, milý Hospodine, kterýž jsi Marii Pannu od hříchu očistil, svatou a blahoslavenou učinil i do slávy přijal, pokorně prosíme, rač služebníkům a služebnicím tvým hříchy odpustiti a kteříž z skutků svých nemůžeme se tobě líbiti, abychom zásluhami a orodováním jednorozeného Syna tvého, Syna blahoslavené Panny Marie, Pána našeho Jezu Krista, spaseni byli. Jenž s tebou...“ Nebo: „Všemohoucí věčný Bože, jenž jsi Marii blahoslavenou a čistou Pannu, Matku tvého milého Syna, jako dnes skrze smrt časnou z tohoto bídného světa sníti a do nebeské slávy uvésti ráčil. Pokorně prosíme, račiž nám to dáti, aby jakož ona tvého milého Syna skrze zvěstování slova anděla přijala. Abychom i my Slovo tvé rádi slyšeli, v něm spasitele svého přijímali, jemu věrně sloužili, v pokojném a dobrém svědomí odtud vyjdouce, s blahoslavenou Pannou Marií v království nebeském věčně se radovali Skrze...“

Dále se slavilo Zvěstování Panně Marii, Očišťování Panny Marie, Početí Panny Marie.

Preface: „Věčný Bože, tebe také i při slavném pamatování blahoslavené Marie vždy Panny veselou myslí vychvalovati, velebiti, vyznávati sluší, kterouž jsi tak oslavil, že, počavše jednorozeného tvého, zastíněním Ducha svatého Pannou věčnou jest zůstala, a to světlo věčné tomuto světu jest vylila, Ježíše Krista Pána našeho, z čehož před majestátem slávy tvé radují se andělé, veselí se archandělé, klanějí se panstva, třesou se potestatové, nebesa i nebeské moci i blahoslavený serafín společnou slavnost činí, s nimiž také i naše hlasy(, aby ráčil k jejich hlasům připojiti, abychom jej oslavovali jedněmi ústy, zpívajíce...) “

Kdož by se chtěl k mému přemyšlování připojiti neb něco doplniti, ten učiň tak  v komentářích.

Poznamenávám, že tento můj článek je poplatný mé konfesní příslušnosti, nechtě si dělat nárok na to, že není. Případným rýpalům říkám předem, že nestojím o věty typu: "Stejně je to málo, vaše Mariánská úcta se rozchází s mariánskou úctou pravé církve, jsou to jen zbytky... Stejně půjdete do pekla!"