Numeri 25, 1–18: Násilím mír nenastolíš… aneb o jednom zlomeném písmenku

Numeri 25, 1–18: Násilím mír nenastolíš… aneb o jednom zlomeném písmenku

₁ Nato se Izrael usídlil v Šítímu¹, pak se tento lid znesvěcoval tím, že smilnili s dcerami² Moábu.ⁱ ₂ A ty tento lid přizvalyⁱⁱ k obětem jejich božstvům… ₃ Tak tento lid jedl³ a klaněli se – uf! –⁴ jejich božstvům! ₃ Tak se Izrael dal přepřáhnoutⁱⁱⁱ k Baal Peórovi⁵…

Tu vzplál Hospodin hněvem vůči Izraeli! ₄ Nato Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vezmi všechny náčelníky tohoto lidu – vymkni jejich údy z kloubů^iv před Hospodinem oproti Slunci! Tak ať se odvrátí^v Hospodinův planoucí hněv od Izraele!“

₅ Nato řekl Mojžíš izraelským soudcům: „Každý pozabíjej^vi ty své muže, kteří se nechali přepřáhnout k Baal Peórovi!^vii“

₆ A podívejme se!^viii Mezitím přicházel někdo^ix ze synů Izraele…^x a blížil se ke svým bratřím s jakousi Midjánkou^xi – před Mojžíšovýma očima (!) a před očima celého „mimořádného setkání“^xii synů Izraele, ale oni zatím plakali u vchodu do stanu setkávání^xiii.^xiv

₇ Tu to uviděl kněz Pinchas⁶, syn Eleazara syna Áronova, a povstal zprostřed toho „mimořádného setkání“ a vzal si do ruky oštěp… ₈ nato šel za oním izraelským mužem do ženské části stanu⁷ a zapíchl je oba: onoho izraelského muže i tu ženu skrze břicho! ₈ Tak zadržel tuhle pohromu zpomezi^xv synů Izraele! ₉ Jenže těch, kdo zemřeli,^xvi při téhle pohromě už bylo 24.000.^xvii

₁₀ Tu oslovil Hospodin Mojžíše, když řekl⁸:^xviii ₁₁ „Kněz Pinchas⁹, syn Eleazara syna Áronova, obrátil zpět mé planutí zpomezi^xix synů Izraele, když se rozhorlil mou horlivostí^xx uprostřed nich, a tak jsem to se syny Izraele neskončil^xxi ve své žárlivosti; ₁₂ kvůli tomuhle řekni: ‚Jsem zde!^xxii Mezitím mu dávám svou smlouvu poko-oje¹⁰!¹¹ ₁₃ Tak ji bude mít on i jeho potomstvo po něm – onu smlouvu věčného kněžství – díky tomu, že^xxiii žárlil kvůli svému Bohu a vykonal smírčí obřad nad syny Izraele!‘“

₁₄ Jméno onoho izraelského muže, který byl probodnut,^xxiv který byl probodnut spolu s tou Midjánkou bylo Zimrí¹², syn Salua, šejk otcovského domu u Šimeónovců; ₁₅ jméno té ženy, která byla probodnuta,^xxv té Midjánky, bylo Kozbí¹³, dcera Cúra – to on byl hlavou jednotlivých národností domu otce Midjánu.

₁₆ Tu oslovil Hospodin Mojžíše, když řekl:^xxvi ₁₇ „Ty Midjánce tísnit a být jim protivníky^xxvii – tak je pobodáte! ₁₈ Neboť oni, kteří se stali vašimi protivníky a tísní vás^xxviii ve svých zákeřných skutcích, při nichž jsou k vám zákeřní ohledně ‚věci Peór‘ a ohledně ‚věci Kozbi‘, což byla dcera midjánského předáka a jejich sestra, která byla probodena v den té pohromy ohledně ‚věci Peór‘!^xxix“

Kázání

„Milé sestry a milí bratří!“

4. Kniha Mojžíšova – Numeri bývá v naší paměti, když už nějak, tak zanesena spíše jako jedna z těch „biblický knih, co se (raději) přeskakují“, poněvadž obsahují nudné zákonné předpisy: A kdo by chtěl číst zákoník, koho by jazyk právníků – třeba v tomto případě prastarý! – bavil? To je sice dílem pravda, ale člověk se – aplikuje-li takovýto selektivní přístup – o mnohé připraví. Vždyť Numeri obsahuje různé pozoruhodné pasáže: od áronovského požehnání (Nu 6, 22–26), přes Kórachovu vzpouru: kdy se hříšníci propadnou rovnou do pekla (Nu 16, 1 – 17, 5), až po příběh O tom, kterak si Mojžíš „na stará kolena“ pořídil novou mladou manželku (Nu 12, 1–15); mezi takovéto pozoruhodné příběhy patří i náš text! Zvláštní zákoníky jsou zde tedy protkány s ještě podivnějšími příběhy; z toho všeho vysvítá barvitá a mnohovrstvá postava proroka Mojžíše: tu opravdového „trpitele, který to od lidu dostává sežrat“ (až mesiášská postava!); tu „stařec se svými vrtochy a problémy přiměřenými věku“. A kolem Mojžíše „dva mlýnské kameny“: Hospodin a izraelský lid. Tady Hospodin prosvítá jako nanejvýš milosrdný, tam zase jako přísně trestající… tady jako dlouho shovívavý, tam jako okamžitě a rychle trestající. Lid Izraele pak je především lidem reptavým a reptajícím, ale přitom všem přece – a to jen zázrakem – pořád alespoň nějak věřícím. A problémy cestou do Země zaslíbené jakoby jen gradovaly…

Až se vkrádá otázka: Nebylo by nejlepší ten (trvale a stále znovu) nevěrný izraelský lid zpacifikovat násilím, dát jim „pár facek“, a tak je umravnit?! Omlouvá dobrý cíl činění zla? Omlouvá mírový cíl v budoucnu používání násilí teď? Lze k víře přivést násilím? Doba a s ní i výchova bývala tenkrát jiná a mnohem tvrdší a drsnější („Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ – Př 13, 24). Ale platí to i o náboženských věcech?

Jednou z delších a zajímavých statí v knize Numeri, která našemu textu bezprostředně předchází, je příběh (příběhová série) o tom, kterak si Moábský král Balák pozval pohanského věštce Bileáma, aby mu lidi Izraele proklel, což tento člověk nedokázal, protože se nemohl postavit Hospodinu (!), takže nakonec mu nezbývalo než žehnat (Nu kap. 23–24). Moábci přece byli odvěcí nepřátelé Božího lidu, a tím i Hospodina – takže se jejich přístupu nelze divit. Najednou ovšem dochází k zajímavé situaci: když Moábcům nevyšel přímý náboženský (až magický) útok, rozhodli se to zkusit lstí; když Moábu nepomohly mužské svaly, rozhodli se použít ženských vnad; když nezafungoval bič, rozhodli se použít cukr…

Namísto vojenských útoků mužů, tak přicházela pozvání na hostinu od žen… Celé to vypadá na první pohled absolutně nevinně: „snaha o mír a smír mezi znepřátelenými národy, které jsou si jinak přece blízké“, „dobré sousedské vztahy“, „budování mostů a zasypávání příkopů“, „společné stolování“… ovšem každá hostina ve starém orientě – bez výjimky! – měla a musela mít i svůj náboženský kontext, podtext a rozměr, tehdejší hostiny bývaly součástmi náboženských slavností a národy okolo Izraele bývaly divoce a živelně pohanské – od pokrmu se snadno přešlo k orgiím. Takže co nezvládla armáda, zvládnou hudba, jídlo, tanec a sex!? Najednou se víra v Hospodina začínala nejednomu tehdejšímu Izraelci jevit jako svazující předpisy, které člověku jen „linkují život“, kdežto pohanský baalismus se zdál být tím pravým otevřeným náboženstvím, které respektovalo člověka a jeho prožívání, jemuž nebylo nic lidského cizí. Nezobrazitelný Hospodin se v tehdejších myslích pral se snadno představitelným Baalem–Pánem. Baal byl Baal Peór – Pán s otevřenými ústy – „božstvo, které otevírá hubu“ – mluví; „božstvo, co má otevřenou hubu“ – umí se podivit, co člověk dokáže; „božstvo, které lze krmit a nakrmit“ – s nímž lze dar směnit za požehnání! Odpadnutí k baalismu však v tomto případě není záležitost jednotlivců ani věc menšinová, ale věc, která se (do)týká celého lidu! Průšvih!

Mojžíš od Hospodina dostává tvrdý a krutý příkaz: zabiti mají být všichni předáci lidu, a to tak, že mají být pověšeni za současného vykloubení končetin a takto ponecháni svému osudu – necháni dlouho umírat… trest nikoli nepodobný ukřižování! Tento nařízený trest jasně ukazuje, o jak závažný problém šlo, jak moc baalismus (z)vítězil.

Trest a příkaz je to tvrdý natolik, že se ho Mojžíš bez rozhovoru s Hospodinem rozhodne nevykonat! Naprosto šíleně to muselo znít i jemu. Namísto toho nařizuje soudcům lidu – Neměli právě ti být také mezi popravenými? –, aby každý dal popravit ty, kdo odpadli k baalismu, z řad těch, nad nimiž má pravomoc. Proč Mojžíš takto svévolně změnil Boží příkaz – anebo ho nezměnil, jen delegoval vykonání!? Měl Mojžíš ještě nějakou sílu a měl teď ještě nějakou autoritu? – Numeri její postupné vytrácení nijak nezastírá, naopak!

A nestalo se nic! Zdá se, jakoby nikdo nikoho nepopravil! Má Mojžíš vážně ještě nějakou autoritu!? Avšak lze se divit, že takovýto trest se nikomu vykonávat nechtělo!? Co Hospodin!? A tak se pláče na mimořádném setkání u stanu setkávání. Šlo o kající liturgii, kterou se Mojžíš pokusil šílený trest nahradit!? Šlo o zoufalé shromáždění posledních věrných!? Šlo o nábožensko-politické shromáždění, kde se mělo určit či domluvit, co a jak dál? Zatím se ale pláče… Někdy je na místě nic nezastírat a plakat…

Střih!

Vracíme se jakoby kousek zpět v čase, kdy se na scéně objevuje „zamilovaný smíšený pár“: Izraelec a pohanka, a to právě ve chvíli onoho zvláštního smutečního / kajícího shromáždění.

Ale něco je divně! Počkat (!), tady není partnerkou pohanská Moábka – žena z arcinepřátelského kmene!, nýbrž Midjánka, žena ze kmene (alespoň částečně) spřáteleného, vždyť Mojžíš měl Midjánku Ciporu za manželku! Jenže ono tu jde o mnohem víc a o podstatu… ukazuje se, že o národnost – třeba to tehdy (a občas, žel, i dnes) bylo úzce provázáno! – tady nejde, ale o víru, tedy o vztah k Hospodinu. Ti z Izraele, kteří si zachovali víru v Hospodina a neodpadli k baalismu, nyní přece konají kající smuteční Bohoslužbu… A teď se na scéně objevuje jeden z nich a vede si s sebou a k sobě cizí milenku – on, který formálně deklaroval, že zůstal věrný Hospodinu; on, kterého, jak se ukazovalo, víra až tolik netankovala, vždyť nyní dává přednost krátkodobému sexuálnímu potěšení před Bohoslužbou… a ještě přitom (nevědomky?) provokuje! On si tu milenku totiž vede do „ženské části stanu“!? Text působí, jakoby zasáhl cenzor: Kterého stanu!? Měl stan setkávání část vyhrazenou ženám, které tam – jak je to v judaismu ustanoveno a jak to dodnes platí u synagog – mohly přijít, ale nemusely tam chodit. Onen Izraelec si ze svatyně udělal „šmajchkabinet“; místo, kam chodíval málokdo – sem tam nějaká velmi zbožná žena – chtěl využít k naprosto naturalistickému účelu… sex v Božím domě, sex ve svatostánku… vždyť v tomhle není ani stopa jakékoli víry (v Hospodina), takhle se přeci projevuje ryzí baalismus. (Ten má svůj kult plodnosti!) Jenže tenhle povedený páreček byl spatřen: oni ale asi chtěli být spatřeni. Mojžíš to sice viděl – všiml si! –, ale i tentokrát pokorně mlčí a úkorně situaci snáší… Už totálně rezignoval, už nemá sílu, už mu jde jen o Hospodina, už nechce být prorokem; anebo jen neví, co by měl udělat!?

Tam, kde si Mojžíš ve své prostřednicko–mesiášské roli – coby prorocký předobraz trpícího Božího služebníka a Mesiáše – dal líbit všechno a všechno vydržel, najednou nevydržel jeden z kněží, z potomků Áronových. To, co se dělo doteď, mu možná vhánělo slzy do očí, možná ho to naplňovalo smutkem a hořkostí, ale on byl přece kněz, on se měl starat o „kultický provoz“ a nikoli o hříchy lidu… ale teď lidský hřích dostoupil až do svatyně… vždyť to tu tihle dva v čase kající Bohoslužby chtějí znesvětit nevázaným sexuálním aktem. Najednou se kněz ve svatém rozhořčení a rozhorlení chápe zbraně! Ale je tohle víra, anebo je právě tohle fanatismus!? Šlo knězi Pinchasovi o Hospodina, anebo o „kultický chrámový provoz“!? Vadila mu urážka Hospodina, anebo zásah do jeho živobytí!?

Na každý pád, Pinchas vzal do ruky zbraň… a – ať už s modlitbami, anebo bez nich s nadávkami pod vousy – se jal onen povedený páreček sledovat. Opravdu si zalezli do ženské části stanu… i Pinchas vešel tam, kam by se jindy a jinak nevypravil – kouká – a tam soulož! Vší silou bodl! Oba milence probodl skrz na skrz a takhle je naráz zabil! Byla to vražda, anebo to byl Boží trest, který byl proveden a až zpětně ohlášen!?

Pak čteme, že tímto svým jednáním Pinchas zachránil Izrael, neboť od něj odvrátil pohromu, která už začala… před Pinchasovým činem prý zemřelo už 24.000 Izraelců. Šílená pohroma – hrozná rána, i když jsou to posvátná čísla (2 × 12 × 10 × 10 × 10)! Zastavil tím i jinou Boží pohromu, než bylo odpadnutí k baalismu: mor, zhoubnou nemoc, šířící se smrt? Celé gesto nevypadá jako konec, ale jako začátek fanatického „očistného povstání“ a násilného „znovu přivedení k pravé víře“, „obrácení na pravou víru“ za pomoci násilí.

Biblický text však na základní rovině hodnotí Pinchasův čin jednoznačně kladně, i přese všechnu jeho problematičnost. „Žádají si zoufalé situace zoufalá řešení“ nebo „musí člověk, jež se ocitne zahnán do kouta, kousnout“? Pinchasovi je řečeno, že darem od Boha dostane „pokoj–mír“, což pro něj (a pak i pro jeho rod) – jak se z textu zdá! – má znamenat dědičný velekněžský titul. Hospodin přece umí žárlit a Pinchase jakoby ovládlo něco z téhle Hospodinovy žárlivosti.

Najednou se dozvídáme nečekané detaily, přesně ve stylu hebrejského vyprávění, které nejprve úsporně poví zápletku a to základní, přičemž detaily doprobírá až ex post. Především se dozvídáme jména těch dvou nešťastných milenců, což jsou – a to je pro starověký orient a hebrejské vyprávění opět neméně typické! – mluvící jména: On se jmenoval Zimrí – „Chrání mě!“ nebo „Ochranka má!“; Zimrí byl nejspíše příslušníkem bezpečnostního aparátu tehdejšího Izraele, asi patřil k prazákladu chrámové stráže… a v bezpečnostních sborech musí dodnes pracovat (alespoň v jejich výkonné části, na rozdíl od té analytické) lidé, co nad věcmi až tolik nepřemýšlejí, protože to by se proti dvoumetrovému útočníkovi s horou svalů, co dělá bordel, nepostavil nikdo… jenže tahle jinak dobrá vlastnost má i odvrácenou stránku: vždyť kdo ve státním aparátu dodnes propadá extrémismu v různých jeho podobách tak často, jako právě příslušníci bezpečnostního aparátu? Zimrí, zdá se, doplatil na to, že byl líný přemýšlet, že věci bral až moc jednoduše a samozřejmě… že bez rozkazu nevěděl co a jak. Ona se zase jmenovala Kozbí = „Lže mi!“; byla to ženská, která si uměla s chlapem (po)hrát a ačkoli nevíme, jaký cíl sledovala, Zimrí i ona to zaplatili životem.

Opět: biblický text podává motivaci někdejších Moábek ze začátku textu a motivaci Midjánky Kozbí jako tutéž motivaci, stejně negativně! Ani tentokrát nezáleží na národnosti, ale na snaze zlákat Izraelce na „cizí víru“. Bible jakoby najednou přesedlala na národnostní notu a udělala si z tohoto nešťastného příběhu záminku k aplikování kolektivní viny a kolektivního trestu na všechny Midjánce – „když jsme zabodli tuhle holku, zabodněme je teď všechny“! Ale zase nejde o národnost, nýbrž o skoncování se všemi, kdo by chtěli kohokoli z Izraele stejně svést… to není genocida, ale varování před baalismem. Je to trochu „oslí můstek“ ke 31. kapitole Numeri, kde Mojžíš dostane potrestání Midjánců jako jeden ze svých posledních úkolů – tedy těch Midjánců, kteří propagovali a lstivě šířili baalismus.

Tento biblický příběh rozhodně není a nechce být žádnou chválou (náboženského) fanatismu, aplikace principů kolektivní viny či principů genocidních… ale chce být posilou pro víru v těžkých situacích, když se zdá, že má nepřítel navrch – zvěst je jasná: Hospodin je silnější a i tehdy má svoji cestu! Víra v Hospodina je spásná a dává smysl i tehdy, když se zdá, že okolní „pohanský“ svět nabízí víc. Nakonec text ukazuje k tomu, že víru nelze žít jen formálně a už vůbec ne jen jako práci, anebo jako záminku pro čerpání výhod… Pravá víra se modlí – jako Mojžíš, pravé víře nejsou náboženské věci lhostejné, pravá víra se za ně dovede „bít“ a „prát“ – jako Pinchas.

S postupem času se do biblického textu promítl i laskavý Boží humor, i když je otázka nakolik a jak jsou dílčí změny a formy v textu svitku Tóry inspirovány Duchem svatým, zvláště, když se možná vyskytly až v časech, kterým dnes říkáme středověk. Pozdějším opisovačům textu bylo naprosto jasné – a v tom je velikost víry v Boha, to mají vyznavači společné, že víra nejde násilím vnutit ani prosadit, rozhodně ne jakožto víra! A tak se začalo písmenko י – j, což je jedno z písmen vlastního Božího jména JHWH, ve jméně kněze Pinchase v souvislosti s jeho odměnou zmenšovat, až se dnes na svitcích Tóry píše o hodně menší פִּ(י)נְחָס, čímž se graficky a symbolicky ukazuje, že v každém, kdo volí cestu násilí, víra v Boha neroste, ale uvadá… a že v mravně špatném jednání, i kdyby mělo vést k dobrému cíli, může být Hospodin jen málo, až vůbec. Druhou hrátkou textu je tzv. „zlomené waw“, přičemž písmenko ו – w je opět jedno z písmen vlastního Božího jména JHWH, ale také samo znamená „hák“ a symbolizuje ono kopí – zbraň, co ji Pinchas vzal do ruky. K onomu „zlomení“ písmene dochází ve slově šálóm – „pokoj“ a „mír“, kterým se opisuje dar a požehnání, které kněz Pinchas za svůj čin obdržel.

Kdyby bylo přerušeno jakékoli jiné písmeno v Tóře, nesměl by se svitek v synagoze používat až do opravy; toto písmeno naopak přerušeno – jako jediné v celé Tóře! – být má. Plný pokoj lze obdržet a plného míru lze dosáhnout až tehdy a jen tehdy, když člověk (celé lidstvo) odloží a zničí zbraně! Pravý „Boží pokoj (a mír)“ je myslitelný jen a pouze beze zbraní a bez násilí jako prostředku k jeho dosahování a udržování. Pinchasovi byl pokoj zaslíben, ale nikoli darován. Pinchasem nastolenému míru a pokoji něco podstatného a zásadního chybí.

Karáskovo: „To bude havaj, havaj, bez toho, co jsme zasili – člověk bez násilí“ & Biblicko-prorocké: „Své dýky předělají na nožíky a své píky na motyky!“ 

1 Vl. jm. שִׁטִּים – Šíttím – „Akácie“ (pomnožný termín).

2 Hebr. používá rodinné termíny v širším smyslu slova než ČJ, tak termíny בֵּן – bén – dosl. „syn“ a בַּת – baθ – dosl. „dcera“ znamenají obecně „příslušnost“, „podřízenost“ či „členství“ s genderovým rozdílem: zde jde o „příslušnice národa“, ale může jít – v případě ♂ ekv. – třeba o „učedníky“ či „přísedící soudu“.

3 Jednak se myslí na pořádnou orientální hostinu–pitku; jednak jídlo bylo ve starém orientě vždy již spojeno s bohoslužbou, ne-li formou bohoslužby – zde jde tedy o modloslužbu.

4 První textová zvláštnost originálu, kde dosl. stojí וַיִּשְׁתַּחֲוּוּ – waj-jišðaħăúú, což znamená, že je v textu jedno koncové וּ – ú nepochopitelně navíc, aby se naznačil nářek (?) – ú! – nad situací Izraele, což se snažím skrze přidání citoslovce uf! při překladu ukázat.

5 Vl. jm. božstva בַּעַל פְּעוֹר – Baʿal P^eʿór je souslovím, jehož části znamenají:

• בַּעַל – Baʿal – „Pán“, „Manžel“ ~ titul pro božstvo,
• פְּעוֹר – P^eʿór je odvozenina od kořene פער – pʿar – „otevřít ústa / chřtán“;

Tedy „Pán otevřených úst“, „Pán Požírač“ atp. ☺

6 Vl. jm. פִּינְחָס – Pínħáſ má dvojí možné odvození:

S významem „Černoch“, „Černohlavec“, což bývalo dobové označení pro „Núbijce“.

Složenina = termín פִּי – pí – „ústa“ + při záměně ס – ſ → שׁ – š od termínů נְחֺשֶׁת – neħošeθ – „měď“, „bronz“ ↔ נָחָשׁ – náħáš – „had“ → „Hadí ústa“ (Je to pozitivní, anebo negativní hodnocení?).

7 Typická hebrejská myšlenková hrátka skrze úspornost vyjadřování: Jakého stanu? Snad stanu setkávání!? ☺

8 Opět textová zvláštnost originálu, kde je navíc jedna textová značka navíc, což je dageš (přesně: דָּגֵשׁ – dáγéš) neboli „tečka v prvním písmenku“, která by měla působit zdvojení ☺: לֵּאמֹֽר – l^elé-_əmor – dosl. „k-k říci“.

9 Jméno Pinchas je v tomto případě na svitku Tóry psáno zvláštně, s malým / menším písmenkem י – j = פִּינְחָס.

10 Textová zvláštnost: ve svitcích Tóry u aškenázských („východoevropských“) a sefardských („západoevropských“) židů (ne však u židů jemenských („starých tradic; orientálních“)) se ו – w ve slově שָׁלוֹם – šálóm – „pokoj“ ↔ „mír“ píše jako tzv. „zlomené waw“ – וי״ו קטיא – waw qtí_ə.

Zde můžeme vidět, že je ו – w přerušeno, což by ve všech jiných případech mělo za následek, že by se svitek Tóry považoval za „neplatný“ a nesměl by se používat, dokud by nebyl opraven, ale v tomto jediném případě je v evropské židovské tradici naopak povinnost písmeno přerušit (svitek Tóry by byl „neplatný“, kdyby tomu takhle nebylo!). Tato kanonizovaná „písařská chyba“ zavdala příčinu ke vzniku celé řady mystických a etických výkladů!

11 Part. Q → VV časová s mezitím.

12 Vl. jm. זִמְרִי – Zimrí – „Má ochrana“ ← odvozeno od kořene–slovesa זמר – zmr – „chránit“ (ale jinak a mnohem častěji platí homonymní významy: „prořezávat révu“ × „zpívat chvály“).

13 Vl. jm. כָּזְבִּי – Kazbí – „Lže mi!“ ← odvozeno od kořene–slovesa כזב – kzb – „lhát“, „být lživý“, přičemž je tu starší významová vrstva „lísat se“ = „Nejprve se vlísá do přízně a pak lže!“ → „Manipulátorka!“

i Inf. vazba: účelový (s předložkou לְ – l^e – „k“, „pro“) inf. Q → VV předmětná (7. p.) s že (odkaz na předmět zdůrazňuji přidáním zájmene tím).

ii Netradiční (dynamický?), ale vhodný a možný překlad kořene–slovesa קרא – qrə – „za-/po-/s-/-volat“ ↔ „oslovit jménem“ ↔ „dát jméno“ ↔ „jít vstříc“, „jít naproti“.

iii Kořen–sloveso צמד – cmd – „dát jho“, „spřáhnout (se)“, což se pokouším přeložit netradičně ☺.

iv Tento rozkaz: וְהוֹקַע – w^e-hóqa_ʿa – „vymkni (údy)!“ se tradičně přikládá „pověs je“, přičemž se myslí na zvláště krutý způsob popravy: podobný ukřižování (resp. jeho formu).

v Jussiv – forma rozkazu pro 3. osobu zde (sg. impf. Q) → vybídnutí s ať.

vi I v orig. je imp. pro 3. sg., který ČJ nemá (?), přičemž já se snažím takovouto formu rozkazu použít; zároveň je v orig. použito slovo אִישׁ – ʾíš – dosl. „muž“ v jeho širším významu jakožto obecný podmět (tj. „každý“, „člověk“, „se“ atp.), ale vzápětí je v pl. použito v základním významu: אֲנָשָׁיו – ʾănášá_j-w – dosl. „muže jeho“

vii Part. Ni → VV vztažná; pro použitý kořen–sloveso viz pozn. 3.

viii Makro-syntaktický signál [MSS] pro náhlý zvrat v ději & částice s předložkou: וְהִנֵּה – w^e-hinné_h – dosl. „a hle!“, což tlumočím dynamicky.

ix Opět širší užití termínu אִישׁ – ʾíš – dosl. „muž“ (srov. pozn. 6), tentokráte vl. jako neurčitého zájmene.

x Part. Q → VV časová s mezitím; poněvadž má jít o bezprostřední okolnost tlumočím jakoby průběhově = préz. „přicházel“.

xi Neurčitým zájmenem „jakási“ se snažím vystihnout to, že národnost dotyčné je uvedena se členem, který na tuto klade důraz: dosl. הַמִּדְיָנִית – ham-miδjáníθ – „ta Midjánka“.

xii Mé „mimořádné shromáždění“ je v orig. עֵדָה – ʿéδá_h – „slavnostní shromáždění“ ↔ „sváteční shromáždění“ ↔ „bohoslužebné shromáždění“ (od kořene–slovesa יעד – jʿad – „shromáždit“, „dávat dohromady (i o vztahu ☺)“, přičemž blízký je kořen–sloveso עוד – ʿawd – „být svědkem“, „dát výstrahu“ a od něj odvozený homonymní termín „svědkyně“).

xiii Termín מוֹעֵד – móʿéδ – „setká(vá)ní“, „termín“, „lhůta“, „sraz“, „dohoda“ aj. je blízký výše řešenému termínu עֵדָה – ʿéδá_h, neboť je odvozen od téhož kořene יעד – jʿad, proto viz a srov. předchozí pozn. 12.

xiv Part. Q → VV časová se zatím.

xv Mé „zpomezi“ je pokusem o překlad složené předložky v orig.: מֵעַל – mé-ʿal – „z_nad“.

xvi Part. Q → VV vztažná.

xvii Posvátné číslo: 2 × 12 × 1000.

xviii Uvozovací formule / účelový (s předložkou לְ – l^e – „k“, „pro“) inf. Q: לֵּאמֹר – l^elé-_əmor – dosl. „k říci / řečení“ → VV časová s když.

xix Viz pozn. 15.

xx Var. „… začal žárlit / žárlil mou žárlivostí“ (druhý význam kořene–slovesa קנא – qnə).

xxi Var. „neskoncoval“ (kořen–sloveso כלה – klh).

xxii MSS v jiné formě (srov. pozn. 8!), teď jako tzv. formule odpovědi na povolání, zde však biblicky provokativně odpovídá Hospodin sám (což je relativně hodně časté): dosl. הִנְנִי – hinní – „hle já“.

xxiii Dosl. תַּחַת אֲשֶׁר – ðaħaθ ʾăšer = „pod kterou“.

xxiv Part. Ho + člen → VV vztažná.

xxv Paralela – viz pozn. 24!

xxvi Srov. a viz pozn. 18; ke zdvojení čti pozn. H.

xxvii Rozkaz skrze infinitiv (což funguje stejně i v ČR); při překladu používám hendiadys pro oba homonymní významy kořene–slovesa צרר – crr.

xxviii Stejný způsob překlad kořene–slovesa צרר – crr jako pod pozn. 27.

xxix Viz pozn. 24 a 25!