O (nejen) východo-západních rozdílech v Krédu

Přiznávám, že o tématu, které se Vám nyní pokusím představit, přemýšlím už dlouho: jenže, čím déle o něm přemýšlím, tím méně jsem ho paradoxně (?) schopen pojmout a představit. Jde mi o něco, co jde klidně a hravě (A tak to má přece být, ne?) uchopit jako pouhé nuance či detaily, ale co se přece může ukázat jako důležité, ne-li zásadní; nechci, a proto zde musím zopakovat slavné klišé „ďábel je skryt v detailu“! Běží mi o rozdílné chápaní a myšlenkové pozadí (prizma či paradigma přístupu) základních slov, jimiž formulujeme svou společnou křesťanskou víru a která nás proto jako křesťanky a křesťany spojují napříč časem (až i tisíciletími) a prostorem (až i kontinenty a kulturními okruhy). Tím myslím na formalizaci těchto slov do podoby dogmatických formulí, a přece se zachováním struktury příběhu (!), jak ji známe z Bible – touto formalizací jsou formulace, jež společně tvoří vyznání víry. Když dnes v našem prostředí a zároveň v křesťanské komunitě řekneme vyznání víry, člověku z charismatičtěji orientované denominace se možná vybaví osobní vyznání víry, ale jinak by se měl vybavit krátký text, který se pravidelně recitovává při Bohoslužbách. A tady si zvláštně konkurují dva texty: Apoštolské vyznání víry a Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Přičemž to první se sice dovolává už apoštolů, ale jednak se zdá být mladší a jednoznačně šlo původně o vyznání lokální (omezené na pole působnosti římského biskupa, i když jeho vlivová síť se postupně rozrůstala až k univerzalismu); budeme se tedy zaobírat tím druhým textem, protože ten chtěl být od počátku univerzálnější a jako takový postupně vznikal, navíc je textem, „který se neprosadil sám“, ale jenž byl schválen autoritou koncilu ještě (téměř!) nerozdělené církve (1. konstantinopolský koncil – LP 381).

Rád bych se pokusil vystihnout významové rozdílnosti mezi východní – řeckou – ortodoxní a původní verzí tohoto vyznání a mezi západní – latinskou – katolickou a drobně poupravenou verzí tohoto textu. Tato rozdílnost se často – a leckdy ideologicky! – využívala ke konkurenčnímu boji mezi východní a západní částí křesťanské církve a stala se záminkou pro velké schizma (LP 1054), které definitivně rozdělilo křesťanský západ a východ, katolickou a pravoslavnou církev, když se (opět, ale tentokrát na staletí) vzájemně exkomunikovali římský papež (třeba prostřednictvím legáta, který jak dnes víme, jednal protiprávně) a konstantinopolský patriarcha – nyní myslím na tzv. spor o filioque (lat. filio-que = „syna_též“ – „a syna“). Uvidíme však, že filioque, ač se to tak leckdy podává, není jediná nuance a nakonec ani jediný „západní přídavek“.

1. Předehra = singulár × plurál = „věřím“, anebo „věříme“?

První nuance se vlastně ještě netýká řečtiny a latiny, neboť obojí tradice zná verzi v plurálu i singuláru. Jistě, dalo by se to lehce odbýt s tím: že do koncilních dokumentů logicky patří plurál („věříme“), poněvadž jde o nalezení shody a svornost, kterou teď „všichni“ vyznávají, zatímco do Bohoslužby patří singulár („věřím“), poněvadž Bohoslužby se nemohu účastnit jinak nežli jako jednotlivec a sám za sebe.

Výše pověděné má svou logiku a opodstatnění a přesto se tu hraje o pojetí církve: Východ se svým kolektivismem (důraz na celek) a západ se svým individualismem (důraz na jednotlivce)… Singulár pro „církev z jednotlivců“, zatímco plurál pro „jednotlivce v církvi“. Schovává se tu někde napětí mezi tím, co umožnilo alespoň v reformačních (a reformních) hnutích v rámci západní církve vnitro-církevní demokracii a budování církve zdola; je tu skryt východní důraz na trvale symbolicky a symboly vyjadřovanou jednotu s církevním představeným biskupem, metropolitou, patriarchou, celkem církve? Je zde skryt západní požadavek naprosté unifikace církví, který rád hledá a potírá „kacíře“; je tu schován východní respekt k rozdílnostem a odlišnostem při jednotě vyznání?

Je text vyznání víry, je-li užit v plurálu, ekumenickým maximem – na tomhle se stačí shodnout, a(ť) další shodu hledat nemusíme; anebo, je-li užit v singuláru – ekumenickým minimem – na tomhle se potřebujeme shodnout, a(ť) můžeme hledat další shodu? Jde o singulár Křtu – při kterém se jeden konkrétní křtěnec spojuje s církví coby společenstvím pokřtěných; kráčí o plurál Eucharistie – při které se celek shromážděného lidu spojuje spojuje s Ježíšem Kristem v jedno tělo – Církev?

2. Vševládnoucí nebo Všemohoucí?

První rozdíl mezi řeckou a latinskou podobou textu tkví ve slovech Παντοκράτωρ – Pantokratór – „Vše-vládnoucí“ a Omnipotens – „Vše-mohoucí“. Východu je bližší koncept Božího působení jakožto κράτος – kratos – „moci“ či „síly“, která však znamená „vládu“ či „panování“, tedy „politické moci“; pro východní křesťanství Bůh „vládne pevnou rukou“. Zde sluší podotknout, že minulý caesaropapismus – představa o nadřazenosti císaře / cara nad církví – a dnešní putinismus mají jeden ze svých zdrojů, žel, právě tady: Bůh Otec jako Mocnář. Naopak západní potentia znamená také „možnost“; na jednu stranu jde o „hravý koncept“ pro Boží všemohoucnost – vizme všechny ty scholastické otázky stran toho „zdali Bůh může stvořit takový kámen, že ho sám neuzvedne“ atp., na druhou stranu jsou tu paradoxy představ o tom, jestli je Boží všemohoucnost taková, že „Bůh zná všechny možnosti“ a my máme svobodu volit, anebo „Bůh přesně ví, co uděláme“, ale máme pak svobodu? Východ je tu nebezpečně politicko-pragmatický, čemuž západ umí vzdorovat, ale neumí se zase ubránit idealistické naivitě a otázkám hloupým.

Řecké pojetí pak jasně inklinuje v přístupu k textu vyznání k tezi: „Co je psáno, to je dáno!“; kdežto latinské pojetí otevírá prostor pro jistou tvůrčí činnost a hru.

3. Básník nebo Faktor?

Východ mluví o Bohu stvořiteli jakožto o „Poetovi“ – Ποιητής – Poiétés, přičemž pro starověkého Řeka či Řekyni bylo první a nejvyšší formou tvoření básnictví a básnění; v tomto pojetí není Bůh řemeslník, ale umělec… stvoření není práce, ale umění. Latinské Factor tu odkazuje ke slovesu facio, ere – „(u)dělat“, takže jde spíše o toho „Řemeslníka“; na druhou stranu se tento termín posouvá k výrazům jako „Sou-činitel“, „Z-prostředkovatel“ – západu záleží na tom, že Bůh stvořil (!), ale stále více prostoru nechává pro svobodné promýšlení otázky, jak Bůh stvořil… Pravoslavný nechce o evoluci ani slyšet, pro mainstreamové západní křesťanství je to představa přijímaná.

Ortodoxní svět jakoby měl napořád blíže k mýtu. Ale neláká nás na „tvoření“ dnes právě ten Tolkien, Lewis, Sapkowsky a jejich vymyšlené světy víc, než otázky evoluční biologie a teoretické fyziky, i když i ty umějí fascinovat, ale člověk potřebuje znát mnohem víc, než svobodně snít a básnit ve své mysli.

4. Jaké podstata má přednost: světlo × božství?

Trápilo vás někdy, proč se ve vyznání opakuje „Bůh z Boha … pravý Bůh z pravého Boha“? Protože ona slova „Bůh z Boha“ jsou západní přídavek, přičemž je zajímavé, že tento na východě nevadí… „světlo ze světla,“ tak tedy začíná o podstatě a spojení Syna s Otcem mluvit křesťanský východ. „Světlo“ je v řecké filosofii i v mýtech důležitým principem, se světlem pracuje rádo už Janovo evangelium, bez osvícení shůry nelze dojít víry. Západ však logicky prvně mluví o božství, aby pojem překryl pocit… pro západ je důležitý pojem, ne mysticky neuchopitelný obsah pojmu. Pro západ není „světlo ze světla“ vyznání o příčinně, ale o následku… není to popisem události, ale opisem toho, co vyvolala.

Východní mysticismus, anebo západní realismus?

5. Soupodstatnost: platonismus × aristotelismus, bytí × jsoucno

Řečtina mluví o Ježíši jako o ὁμοούσιος – homo-úsios – „stejné-podstaty“, přičemž termín ούσια – úsia zde odkazuje jednak k „jedinému božství“ celé Trojice, jednak k souhrnu platónských idejí a jejich světa a k „nejvyšší idey – dobru“; zatímco latina mluví o tom, že je Ježíš consubstantialis – „sou-podstatný“, přičemž hraje mnohem větší roli filosofie aristotelská, jak ji měla ráda scholastika – tomismus: substantia – „podstata“ je zde hodně podobná podstatě jsoucen, jakoby se mluvilo o jsoucnech téhož druhu. Tady západ táhne Boha na zem, tady ateisticko-heideggerovsky řečeno „zapomíná na bytí“.

V západním pojetí můžeme vidět to, co nakonec přes kontinentální racionalismus a „ostrovní“ empirismus vyústilo až v současný sekularismus, protože Boží místo mezi jsoucny není.

6. A teď to filioque

Vlastní problém netkví ani tak v konstatování „a syna“, ale ve slůvku, jímž je participium ἐκπορευόμενος – ek-poreuomenos, jež ve (staro)řečtině neznamená jen „vyjít z“, „vyjít od“ ve směrovém smyslu, ale „mít svůj základ“; zatímco latinské procedit – „vychází“ znamená opravdu jen směr. Tady východ západ nepochopil a pochopit nechtěl: ani na západě si nikdo nikdy nemyslel, že by byl jiný „základ a zdroj božství“ než Bůh Otec, ale západ vždy a mnohem více kladl důraz na láskyplný vztah Otce a Syna, ve kterým viděl pohyb Ducha svatého, jehož východ naopak vnímal značně jednosměrně, bezmála jako rozkaz – pravomoc.

Kolik problémů bychom si ušetřili, kdyby se dřív lidé neodsuzovali za slova, ale kdyby se naopak poctivě zkoumalo, co se těmi slovy vlastně chce říci.

7. Výsledek

Výše řečené jsou zajímavé nuance, o kterých je dobré přemýšlet – to jistě; ale fatální důraz sem klást nelze, už jen proto, že základní biblický příběh: Pán Ježíš – přijal tělo – narodil se z Marie Panny – trpěl – byl ukřižován – zemřel – vstal z mrtvých – vstoupil na nebesa – přijde soudit, je v obou sférách křesťanství sdílen a chápán stejně.