Martin Luther – O klíčích Kristových a o církvi svaté.
1.1. Úvod
„Ježíš jim znovu řekl: 'Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.' Po těch slovech na ně dech a řekl jim: 'Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.'1“
Slova z Janova evangelia nás uvádějí do problému, který vznikl na základě těchto a podobných slov obsažených v Písmě svatém a který řeší Martin Luther v díle, které je tématem mé práce. Původně se jednalo o dvě samostatné knihy, z nichž každá pojednávala jiný problém: O klíčích Kristových řešila otázku úřadu klíčů a pravomoci církve odpouštět hříchy; O koncilech a církvi řešila otázku, co je pravá křesťanská Církev a jak se pozná. Obě knihy byly zkráceně přeloženy a spojeny v jednu knihu Jednotou bratrskou v době, kdy začala hrát v bratrské theologii otázka úřadu klíčů významnou roli, druhá část O církvi svaté byla připojena proto, aby Jednota ukázala, že má nárok úřadu klíčů používat, protože je součástí Církve Kristovi.
Já se budu tak, jek velí logika biblického textu, nejprve zaobírat otázkou pravé Církve a až poté její pravomocí – úřadem klíčů.
1.2. Spor a jeho podstata
Spor o pravou Církev Kristovu sahá velmi hluboko do minulosti až k samým apoštolům. Už raná církev musela používat úřadu klíčů a zamykat brány nebeského království před prvními nápory bludařů a těch, kdo se chtěli na úkor církve obohatit. Tak máme ve Skutcích zachycen případ mága Šimona2 nebo v Pavlově listu Galatským boj proti skutkaření. Ale celé dějiny mladé církve jsou natolik plné zápasu s kacíři, že je možné označit dějiny církve za dějiny herezí, protože mladá církev musela svou víru a počet z ní vydávat postupně a mnohdy i po těžkých bojích, kdy se octlo pravé učení dokonce několikrát v menšině. Postupem času se začala církev usazovat a utvářet si pevnou hierarchii – zde se pomalu začal rodit problém, který později církev velmi poznamenal. Postupem času totiž začala splývat Církev Kristova s hierarchizovanou institucí církve na tomto světě. Hierarchie si postupně uzurpovala v církvi větší a větší právo, až si přivlastnila veškerou moc rozhodovat a laici se stávali jen poslušnými konzumenty toho, co hierarchie rozhodne. Tak se také postupným vývojem dostal do čela hierarchie úřad římského biskupa, jehož nositelé šikovně využili slova Písma a přivlastnili si moc odemykat a zamykat Boží království a vyhradili si ji pouze pro sebe, právě tady vzaly počátek největší problémy. První skutečně velikou ranou pro církev se stal rozkol východu a západu, kdy se roku 1054 římský papež a cařihradský patriarcha vzájemně exkomunikovali, posílajíce se do pekla. Musela zde vyvstat otázka po tom, jak je to ze vztahem Církve Kristovi a pozemské církve? Žel církev na východě i církev na západě vězely až moc pevně ve své hierarchii a tak se z celého sporu stal spíše spor o to, kdo má koho poslouchat. Západ to nakonec vyřešil prohlášením, že jejich církevní instituce je pravá Církev Kristova – svatá, všeobecná (katolická), apoštolská církev. Na východě byl spor vyřešen obdobně jen s rozdílem v názvu – pravoslavná (ortodoxní). Vzájemná nevraživost mezi oběma církvemi pak trvala až do druhé poloviny minulého století, kdy se jí podařilo alespoň trochu zmírnit (například akt vzájemného odvolání exkomunikací), ale namnoze trvá dodnes.
Další velký problém, který zasáhl západní církev a otřásl jí v základech bylo papežské schisma nastalé roku 1378, kdy na stolec římského biskupa nastoupili dva náměstkové svatého Petra, postupem času se k nim přidal dokonce třetí. Tak exkomunikace a klatby létaly vzduchem sem tam, jedna strana s radostí posílala druhou do pekla a naopak. Jak hrozně se museli cítit kněží a šlechtici, kteří si museli zvolit, na stranu kterého z papežů se přidají, když s tímto rozhodnutím byla přímo spojeno rozhodnutí o vlastní spáse? Prostý lid byl sice sporu navenek ušetřen, ale pokud jde o důsledky, pak ušetřen nebyl. Víra v pravou Církev Kristovu a v její pravomoc odpouštět hříchy se hroutila. Nakonec musel zasáhnout nechvalně proslulý Kostnický koncil3, aby trojpapežství odstranil, což se mu sice povedlo, ale oproti tomu se mu vůbec nepovedlo vyřešit otázku českého „bludaře“ Jana Husa. Koncil tak vlastně předznamenal reformační hnutí v západní církvi. Následně propuklá česká reformace se potom proti útlaku římské církve musela bránit a hledat vlastní eklesiologickou a soteriologickou identitu.
Od Kostnického koncilu neuplynulo ještě ani sto let a na scénu dějin vstoupil Martin Luther. Když vydal v roce 1517 svých devadesát pět tezí proti odpustkům, nemohl tušit, jak hluboký spor s římskou církví rozpoutal. A tak římský papež, jako hlava církevní hierarchie západní církve, exkomunikoval roku 1520 Martina Luthera z Církve Kristovi a zavřel před ním dveře Božího království. Najednou se tedy všichni, kdo s Lutherem sympatisovali, ocitli mimo církev. Vznikající německá reformace tak musela začít jeden za svých nejtěžších bojů, musela ukázat, že navzdory papežovu rozhodnutí náleží ke Kristově Církvi, musela se naučit aplikovat Lutherem znovu objevenou víru ve spasení sola gratia a odstranit ze sebe všechny nabalené zlořády tehdejší církve. Ruku v ruce s novým sebepochopením evangelické církve muselo jít i nové pochopení úřadu klíčů jako její pravomoci.
2.1. Vlastní text
Právě tyto předložené otázky sama pro sebe řešila Jednota bratrská, řešila je právě i s pomocí Luterovy knihy O klíčích Kristových a o církvi svaté. Má však Lutherovo učení v současné době šanci obstát? Chápeme se dnes jakožto církev tak, jako se chápaly evangelické církve v době reformace? Jaký vliv má na chápání církve ekumenické hnutí? Tyto a podobné otázky člověka napadají, když jmenovanou knížku čte. Tyto otázky nyní položím a odpovědi na ně se pokusím nastínit při bližším procházení textu.
2.2. Ecclesia – Kirche – Církev?
Martin Luther, aby ukázal, že nechce učit žádné novoty, ale původní křesťanský postoj, odvolává se na třetí článek Apostolika. Kde stojí: „Věřím svatou církev, obecnou obcování svatých.“ A sám k tomu dodává, vysvětluje: „Ale my na tento čas sprostě při dětinské víře zůstati chceme... Tuto víra světle ukazuje, co by církev byla, jmenovitě, že obcování svatých, to jest zástup a neb shromáždění takových lidí, kteří křesťané a svatí jsou.4“ Zde však také přichází ke slovu problém se slovem Kirche, které má v němčině více významů například i kostel. Na tomto místě se objevuje první překladatelův přípisek, kterých bude později více a budou mnohem významnější, jenž upozorňuje na to, že i českému slovu se někdy obdobně špatně rozumí.
2.3. Sancta Romana ecclesia catholica et Spiritus sanctus
Text knížky se dále pouští do ostré polemiky se sebepochopením římské církve. Pro nás je dnes tato polemika důležitá v tom smyslu, abychom se nedostali do podobného postavení jako římská církev tehdy. Abychom se jakožto církev neměli tendenci povyšovat nad ostatní křesťanstvo, abychom si neosnovali jinou a „lepší“ svatost než je svatost obecné (catholica) církve. Neboť pravá křesťanská svatost nastává tehdy, když působí vanutí Ducha svatého, jehož prostřednictvím nám dává Bůh víru a skrze něj nás posvěcuje. Duch svatý svým působením činí v člověku nové srdce, novou duši, nové tělo, dává konat nové skutky, a uvádí do nového společenství, vede k novému životu. Církev se tedy bez svého Kristem slíbeného Utěšitele, jenž je jí Posvětitelem neobejde. Pravá křesťanská svatost je tedy přítomnost Ducha svatého v srdci každého jednotlivého křesťana a v celé Církvi Kristově. Kniha důrazně varuje před tím, abychom neměli v úmyslu si svou křesťanskou svatost zasloužit, protože je to dar z pouhé Boží milosti.
3.1. Kde je onen svatý lid?
Luther dále říká, že křesťanský svatý lid musí na zemi zůstávat do skonání věků, upozorňuje při tom na to, že je to jeden z článků víry, kterého platnost nemůže skončit, dokud by se nenaplnila slova: „Já jsem s vámi až do skonání světa.5“ Tu přichází na řadu otázka: „Po čem pak ubohý a sprostný člověk může a má poznati, kdy by takový křesťanský svatý lid na zemi byl?6“ Luther odpovídá jasně, neboť tam, kde je pravá Církev, musí být těchto jejích sedm znamení, po kterých se pozná: Boží slovo, Křest svatý, svátost Večeře Páně, úřad klíčů, svěcení služebníků církve, modlitby a chválení Boha, svátost svatého kříže.
3.2. Znak první – Boží slovo
V úvodu k tomuto znaku je zajímavě poznamenáno, že Boží slovo se v církvi nalézá nejednostejně. Text naráží na úsek z 1 Kor 3, 10-15, kde se říká, že jediným základem pro stavbu církve je Kristus, nikdo tedy nemůže položit jiný základ, na tomto základu však staví každý služebník jinak, některý na cenných věcech, které jsou pevné, jiný však staví na věcech, jenž tak pevné nejsou. Podle textu však budou zachráněni oba služebníci, protože oba stavěli na Kristu, přestože ten, kdo stavěl na „dřevě“ bude muset projít ohněm. Knížka tedy otevírá ekumenickou perspektivu, protože vidí i ty církve, které z jejího pohledu sice nejsou vystavěny na „zlatě“, ale přesto stojí na základě, jímž jest Ježíš Kristus.
Slovo Boží je ona nejvyšší hlavní svátost, díky níž a pro níž se může křesťanský lid vůbec svatým jmenovat. Je to dílo Ducha svatého, skrze které On svou církev pomazává ke svatosti. A právě Boží slovo je vnitřním znamením Církve, které ale musí být poznat navenek, protože ten, kdo mu skutečně věří, jej skutečně před světem vyznává. Jak praví Ježíš: „Kdo mne vyzná před lidmi, já toho vyznám před Otcem svým i před anděli jeho.7 “ Protože jsou i tací, kteří Boží slovo dobře znají, ale vyznávat jej nechtějí. Knížka se zde odvolává na Podobenství o rozsévači. Boží slovo je tak důležitým znakem, že i kdyby se člověk dostal do společenství jakkoli malého, které by ani jiné znaky nejevilo, má si být beze vší pochybnosti jist, že i tam musí být pravá Církev Kristova. Protože: „Slovo Boží bez lidu Božího býti nemůže. Ani zase lid Boží bez Slova Božího.8“ Protože lid Boží musí kázané Boží slovo poslouchat a jemu věřit. Tu se člověk musí mít opět na pozoru, aby Božího slova nezneužíval a nechtěl si tak přetvořit „boží slovo“ ke svému obrazu, protože „Církev se Božím slovem plodí, chová, krmí i sílí9“.
3.3. Znak druhý – svátost Křtu svatého
Křest, který se v církvi koná podle Kristova ustanovení, je-li tak pravdivě učen, věřen i užíván, je jedno ze zjevných znamení a zároveň jde o velebnou svátost. Luther praví, že Křest je svatá koupel, v níž se člověk skrze Ducha svatého znovu narodí, je obmyt od svých hříchů a od smrti. A právě tam, kde se křest takto děje je pravá Církev, člověk se zde však znovu dostává do nebezpečí, že si platnost Křtu spojí jen z jednou konkrétní církví a Křest ostatních nepovažuje za platný a před tímto knížka varuje. Dále je také varováno před pokušením odvozovat platnost Křtu od toho, jestli je křtící pro své hříchy vůbec hoden křtít. Je pak třeba si uvědomit, že jako kázané Boží slovo není kazatele, ale je těch, kdo jej slyší a věří mu, tak i Křest je dán a ustanoven pro křtícího se.
Dnes se již naštěstí alespoň v této otázce podařilo dosáhnout mezi jednotlivými církvemi shody v učení, takže je Křest jedné církve jinou církví uznáván. V tomto vidím jeden z kladných produktů ekumenického hnutí, je-li totiž uznáván Křest, náleží jeho nositeli i jméno Křesťan a dle toho by se k němu mělo přistupovat.
3.4. Znak třetí – svátost Večeře Páně
Svátost Večeře Páně, je-li podle Kristova ustanovení vysluhována, podávána i věřena, je znamení a drahá svátost od Krista zůstavená, touto svátostí je lid posvěcován a jí taká ukazuje a vyznává, že křesťanský lid je, tak jak to činí už při Slově a Křtu. Večeře Páně je určena bez rozdílu všem, kdo věří. A zde se člověk opět dostává do podobných nebezpečí jako u Křtu, totiž považovat za platnou jen Svátost vyslouženou v jeho vlastní církvi nebo odvozovat její platnost od toho, je-li vysluhující hoden vysluhovat.
Svátost Večeře Páně se jeví být v ekumenickém dialogu jedním z největších kamenů úrazu, vysluhují ji sice všechny křesťanské církve, přijímat v té které církvi však může jen někdo. Hlavní problém zde tkví v rozdílném učení o Večeři Páně. Některé církve vážou platnost Svátosti na osobu vysluhujícího, jenž musí být vysvěcen a trvat v apoštolské posloupnosti. Jiným neméně důležitým sporem je spor o reálnou přítomnost Ježíše Krista ve Svátosti. Postupem času se objevují různé pokusy, jak učení jednotlivých církví v této věci překlenou, aby pak bylo možné se spolu sejít u jednoho Stolu Kristova. Největším úspěchem v této oblasti je nejspíše Leuenbergská konkordie, která je společným prohlášením mnohých církví vzešlých z reformace o vzájemném společenství Slova a Svátosti. I Leuenbergská konkordie je však problematická, neboť ji mnohé konfesijně vyhraněné církve nepřijali a tak, ač mnoho církví sjednotila, paradoxně od sebe vzdálila mnohé církve, které se hlásí ke stejné reformační konfesi. Nakonec zůstává největší míra odpovědnosti v otázce společného stolu Páně na konkrétním společenství, reprezentovaném jeho duchovním, které se rozhodne jestli konkrétního člověka ke svátosti připustí. Odpovědnost je také na člověku, který se musí rozhodnout, jestli v jiném společenství k Večeři Páně přistoupí.
3.5. Znak čtvrtý – Klíče Kristovi
Otázku úřadu klíčů řeší celá první část této knížky, tak se budu nyní věnovat jí. Luther nejprve uvádí Slova Kristova, kterými je úřad klíčů zřízen: „Což vy svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a co vy rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.10“ Sám Ježíš Kristus se těmito svými slovy zavazuje k tomu, že bude svázáno nebo rozvázáno v nebi to, co Církev na zemi sváže nebo rozváže. O tom, co praví Boží slovo v této věci se nemá pochybovat! Kristus rozhodně neříká, že máme rozvazovat nebo svazovat to, co on předtím na nebi sváže nebo rozváže, jak v době vzniku této knížky někteří „o tom tak blázní11“. Jestliže by tomu tak bylo, vyvstala by totiž otázka, jak bychom se dozvěděli, co Kristus v nebi svazuje nebo rozvazuje, to dokonce na věky? Kdybychom tomuto věřili, staly by se nám klíče zbytečnými a neužitečnými. Kristus nám přece nařizuje, abychom mi zde na zemi svazovali a rozvazovali a on bude spolu s námi svazovat a rozvazovat v nebi. Když tedy Církev užívá klíče, koná sám Kristus. Jsou tedy jen jedny klíče, které působí tak, že když Církev rozváže a nebo sváže, koná Kristus zároveň. On se tedy zavazuje k našemu skutku a k němu se činí povinen. Tyto jedny klíče jsou klíče nebeské, které Kristus dal své Církvi, je tedy jen jedno svázání a jedno rozvázání tu na zemi i v nebi.
Co to tedy jsou klíče? Klíče jsou úřad moc nebo poručení od Boha křesťanstvu daní, a to skrze Krista lidem hříchy zadržet nebo odpustit. Podle slov Písma: „Abyste věděli, že Syn člověka na zemi má moc hříchy odpouštěti. Tak jest Kristus ke dnou zlámanému pověděl: Vstaň... A hned potom lid velebil jest Boha, kterýž takovou moc dal lidem.12“ Člověka tu hned napadne otázka, jak může hříšný člověk odpouštět hříchy, nemůže přece dát milost ani Ducha svatého? Bůh však své Církvi nedal jiný způsob, jak hříchy odpouštět, než odpouštět je skrze slovo milosti – evangelium.
Vyvstává pak další otázka, jak je to s platností klíčů vůči člověku, který klíčům nevěří? Klíče jsou ovšem platné, stejně jako svaté evangelium je platné, přestože mu mnozí nevěří!
Rozlišujeme dva klíče. První klíč, kterým se svazuje, to jest moc nebo úřad k trestání hříšníků, kteří nechtějí činit pokání, tak jsou pod rozsudkem věčného zatracení skrze vyloučení od pravého křesťanství. Když tato výpověď zazní, je to, jakoby sám Kristus říkal, že pokud takto člověk zůstane, bude jistě zatracen na věky. Druhý klíč, kterým se rozvazuje, je táž moc a tentýž úřad, který kajícího hříšníka osvobozuje od hříchů a ubezpečuje ho o jistotě věčného života. Když zazní tato výpověď, je to rovněž, jakoby Kristus říkal, že pokud onen člověk ve víře zůstane, jistě bude spasen. Klíč svazující oznamuje hříšníkovi skutek Zákona, zjevuje mu jeho hříchy, napomíná jej k bázni před Bohem a nutí jej k pokání, aby nezahynul. Klíč rozvazující oznamuje hříšníkovi skutek Evangelia, vábí a pobízí jej k milosti a milosrdenství Božímu, těší jej a zaslibuje mu věčný život a spasení skrze odpuštění hříchů. Oba klíče dohromady tedy jsou působci svatého evangelia, které obě tyto věci oznamuje a káže, totiž pokání a odpuštění hříchů.
Knížka dále varuje před tím, aby nedocházelo k tomu, že by se lidem kázal jen Zákon. Následkem kázání pouhého Zákona je, že se nám z laskavého Krista stane Kristus přísný soudce. Člověk je pak sváděn k tomu, aby nehledal milost u Boha, ale sám v sobě a ve svých skutcích. Takové pokání, jehož cílem není vyznat se Bohu a prosit jej o milost, nýbrž u Boha si tímto svým skutkem pokání, zpovědi nebo i jiným milost zasloužit, je falešné „pokání Jidášovo13“. Pokání se nedá činit ani tehdy, když nemá člověk před očima potěšení a zaslíbení o milosti Boží. Pravé pokání je takové, jestliže člověk Boha opravdu miluje, chválí jej a předstupuje před něj s bázní a radostným třesením. Takové pokání činí nového člověka, dávaje mu pravou nenávist k hříchům.
Knížka hovoří jasně, pravá Církev je tam, kde se hříchy odpouštějí nebo na některých osobách trestají. Opět platí, kde není Boží lid, tam nejsou klíče a kde nejsou klíče, tam není Boží lid. Klíče měli pro Luthera zvláštní hodnotu, nazývá je „zjevným znamením a svátostí14“.
Otázka úřadu klíčů a jeho užívání v jednotlivých církvích je stále problematická a zatížená mnohým špatným aplikováním této moci v minulosti, kdy bývalo lidem takto uzavřeno Boží království z důvodů, jenž byly namnoze sami hříšné a klíče tak byly často zneužívány. Evangelické církve od svého vzniku věděly, že je úřad klíčů církvi velmi potřebný pro potěchu hříšníků a také proto, aby se církev mohla bránit blouznivcům. I onen spor o moc klíčů v Jednotě bratrské, kvůli kterému byla vydána tato knížka, aby úřad klíčů hájila, byl úspěšně vyřešen, klíče byly aplikovány a blouznivci byli z Jednoty vyloučeni. Evangelické církve tedy klíče od počátku správně užívají.
3.6. Znak pátý - Kazatelský úřad
Církev je možné poznat zevnitř také podle toho, že si své služebníky světí, je povolává a má úřady, které těmto svým služebníkům rozděluje. Pravá Církev musí mít služebníky, aby jí Božím slovem sloužili a svátosti jí přisluhovali, a to z ustanovení Kristova ve jménu Církve a na jejím místě. Jak učí svatý Pavel v listu Efezským: „Vzal dary v lidech a vydal některé za apoštoly, za proroky, za evangelisty, za učitele, za ředitele a správce.15“ Protože všechen lid nemůže kázat Boží slovo a vysluhovat Svátosti, musí k tomu být vybrán a povolán jeden. Kde se tomu děje, tam je pravá Církev.
Knížka dále učí, že Duch svatý k zastávání kazatelského úřadu vyvolil jen způsobilé mužské osoby, ale ženy děti a nezpůsobilé vyloučil. Luther argumentuje epištolou Timoteovi a její řečí o tom, že biskup má být schopný učit, pobožný, dobrý a jen jednou ženatý16, a textem z První Korintským, podle kterého má žena ve shromáždění mlčet17. Tak je řečeno, že na rozdíl od prvních čtyř znamení, k nimž je způsobilý každý, jsou k tomuto znamení způsobilí jen rozumní a schopní muži. Je argumentováno také tvrzením, že tento rozdíl způsobuje sama přirozenost člověka, jak to stojí v První knize Mojžíšově, kde se píše o poddanosti ženy vůči muži18, „a evangelium tohoto přirozeného práva neruší, ale potvrzuje ho, jakožto zřízení Božího19“.
Knížka varuje před tím, abychom si mimo kazatelského úřadu zakládali další „vyšší“ úřady, protože k tomu nemáme žádného ustanovení v Písmu svatém. I tady platí, že Církev nemůže být bez biskupů, kněží a kazatelů, oni pak nemohou být bez Církve.
O toto znamení se vedou mezi jednotlivými církvemi značné spory. Evangelickým kněžím je často vyčítáno, že nemají apoštolskou sukcesi, že nejsou svěceni v nepřetržité řadě biskupů, která by vedla od nich až k apoštolům. Je však apoštolská sukcese něco jiného, než trvání v apoštolském učení? Do tohoto sporu zasáhl Luther také, už když psal českým utrakvistům, aby se vzdali římského svěcení a sami si zvolili biskupa, který by světil jejich kněze. Dalším problémem je spor o biskupský úřad, neboť reformace správně poznala, že v prvním křesťanstvu byl úřad kněze zároveň úřad biskupa, každý kněz je tedy zároveň biskup. Problémem vůbec je trojstupňový model kněžství: jáhen – kněz – biskup; jak ho zastává a učí katolická a pravoslavné církve. Stojí zde jediný kazatelský úřad a proti němu rozvětvená církevní hierarchie. Hlavním přínosem reformace v této oblasti zůstává poznání, že tím, kdo povolává církvi služebníky, není její hierarchie, ale církev sama a ona jediná má také právo proti svým zbloudilým kazatelům zakročit a zbavit je úřadu.
Problematické je též tvrzení, které se ozývá z letniční části spektra a hlásá, že církev kazatelský úřad nepotřebuje, protože tento zvláštní úřad náleží každému křesťanu. I proti tomuto tvrzení Luther vystupuje.
Velkou obtíží, která začala dělit jednotlivé evangelické církve v poslední době, je otázka svěcení a povolávání žen do kazatelského úřadu, Luther k tomu říká jasné ne, vyvstává otázka, nakolik je tento jeho názor podmíněn dobou, v níž žil. Výklad biblických textů od Lutherových dob pokročil a dnes se zdá, že uvádění žen do kazatelského úřadu není s Písmem v rozporu. Každopádně o závažnosti sporu svědčí fakt, že církve, které jsou jinak na konfesijně stejné pozici, si díky tomu upírají společenství kazatelny a Stolu Páně.
3.7. Znak šestý – Modlitby a chválení Boha
Vnitřním znamením lidu Boží jsou také modlitby a chválení Boha a zjevné činění díků Bohu. Tam, kde se Otčenáš modlí, kde se mu lidé učí, kde se žalmy a duchovní písně zpívají, kde se Vyznání víry říká, kde se Desatero přikázání a katechismus vyučuje, je jistě pravý Boží lid – Církev. Vždyť modlitba je také jedna z velikých svátostí, kterou se všechno posvěcuje. Žalmy, holé modlitby, Vyznání víry a Desatero jsou totéž Boží slovo, jímž Duch svatý svůj lid posvěcuje. Musíme si dávat pozor, aby se z našich modliteb nestalo jen slepé odříkávání naučeného textu zpaměti bez soustředění a zapojení srdce a abychom při modlitbě neblábolili nesmysly.
Reformace svým důrazem na Písmo skutečně Písmo vrátila do všedního života lidí. Prostí lidé si přes den během svojí práce často zpívali duchovní písně, doma se konaly domácí pobožnosti, do Bohoslužeb se v kostele zapojoval lid aktivně, ne jen jako pouhý pozorovatel. Je škoda, že staré evangelické tradice zmizely nebo mizí. Na druhou stranu se objevují nové zvyky, často se například zpívá z mládežnických zpěvníků, je však třeba dát pozor na obsah těchto nových písní, aby nebyla jejich zvěst plochá a prázdná.
3.8. Znak sedmý – Svátost svatého kříže
Jako další znamení Církve je uvedena svátost svatého kříže, kterou se myslí veškeré neštěstí, nevole, protivenství všeliká pokušení a mnoho zlého od ďábla, těla a světa snášené Církví. A tímto či v tomto musí být Církev podobna své hlavě Ježíši Kristu. Příčina utrpení Církve musí být toliko Slovo Boží, jehož se drží. Jak praví Písmo u Matouše: „Blahoslavení, kteříž pro mne protivenství trpí.20“ Ten, kdo je v Církvi, musí být dobrý, pokojný a poslušný, musí být hotov svými statky sloužit vrchnosti i všem lidem a nikomu nesmí činit zlé. Musí však také snášet hořkou nenávist, když je nazýván nejškodlivějším člověkem na zemi nebo dokonce čertem, nadto musí snášet mučení i zabíjení, ne pak kvůli hříchu, ale pro Krista samého, neboť žádného jiného Boha nechce.
Kde je utrpení vidět nebo je o něm slyšet, je pravá Církev, jak říká Ježíš: „Blahoslavení budete, když vám budou zlořečiti lidé, a vytrhnou jméno vaše jako nějákou zlou a hanebnou věc, a to pro jméno mé. Radujte se a veselte se, neboť jest odplata vaše veliká v nebi.21“ Duch svatý působí skrze tuto svátost lidi ne jen svaté, ale také blahoslavené.
Církevní dějiny jsou plné utrpení pro Krista a jeho evangelium, nejprve to bylo pronásledování ze strany jeruzalémské velerady, která chtěla nebezpečnou mesiánskou sektu vymýtit, následovalo krvavé a kruté pronásledování za strany Římské říše, v době nedávné byl oním pronásledovatelem komunismus, utrpení křesťanů však trvá i dnes. Je pozoruhodné, jak se je církev v utrpení schopna semknout a vytrvat, v tom je vidět veliké působení Ducha svatého. Konečně i čeští evangelíci se po Bílé hoře byli schopni semknout a přestáli pronásledování, přestože to mnozí zaplatili trýzněním a někteří i svým životem. Církev v tomto světě musí trpět, aby nakonec jako zbitá armáda beze zbraní zabitého Beránka povstala k novému životu spolu s ním.
3.9. Závěr k sedmi znakům.
Těchto sedm znaků je sedm svátostí, Duch svatý i skrze ně působí v nás v Kristu každý den posvěcení, obnovení a obživení. Skrze tyto svátosti Církev naplňuje prvá tři přikázání Zákona, následuje Krista pod jeho vykoupením a přijímá odpuštění hříchů. Takto následuje Krista každý křesťan, dokud jednou nebude zcela svatý a odpuštění hříchů pak již více potřebovat nebude.
Samozřejmě, že výše uvedené hlavní znaky nejsou všemi znaky pravé Církve, dalšími znaky jsou například vychovávání dítek v křesťanské víře, poslušnost dítek rodičům, poslušnost vůči vrchnosti, láska vrchnosti k poddaným, ochota bližním odpouštět... zkrátka jednání podle druhé tabule Desatera přikázání. Neboť Desatero máme nejen k tomu, aby nám hřích ukazovalo, ale také k tomu, abychom v něm jako v zrcadle viděli, jak mnoho nás Duch svatý svým posvěcením obnovil a jak mnoho se nám ještě nedostává.
4.1. Přípisek překladatelův
Překladatel a vydavatel knížky z řad Jednoty bratrské ke knížce připojil ještě další tři znaky pravé Církve, ne kvůli nedostatečnosti oněch prvních znaků, „ale aby každý, maje rozličným způsobem o jedné věci položeno, mohl hojnější pomoc míti ku potřebě své“22. Připsané znaky jsou cenné v tom, že naznačují, jak Jednota bratrská sama sebe chápala.
4.2. Znak další první - eschatologie
Prvním ze znaků, které vydavatel připsal, je zřetel konání Církve ke konci již oznámenému, jde tedy o eschatologický rozměr Církve, která radostně očekává druhý příchod svého Pána. Právě s tímto ohledem a v tomto očekávání musí Církev konat všechny služebnosti Kristovi – Slovo Boží hlásat a velebné Svátosti vysluhovat.
Eschatologický rozměr očekávání Krista se z církve vytrácí postupně s tím, jak plynou věky a Kristus nepřichází. V prvotní církvi bylo očekávání Krista velmi živé, lidé věřili, že se Krista dočkají ještě za svého života, jak dosvědčuje první list apoštola Pavla Tessalonickým. Když Ježíš nepřišel, nastala v církvi veliká krize, kterou mohla církev překonat jen tak, že svůj eschatologický rozměr odsunula do pozadí. V extrémním byl dokonce zřetel na Kristův druhý příchod zatajen úplně. Čas od času se však objeví opačný extrém, kdy různá sektářská společenství předpoví „na základě Písma“ datum Kristova příchodu a připravují se na něj. Pravá Církev je však tam, kde je obojí v rovnováze, Církev si musí být vědoma, že čas je blízko, musí si však být také vědoma toho, že jsme pořád jen v jakémsi zvláštním poločase, jak to popisuje kniha Zjevení, proto církev nesmí ve svém poslání, které ve světě koná, ochabovat ani z jednoho z těchto důvodů.
4.3. Znak další druhý – Poddanost Božímu Zákonu
Tento znak církve je totožný s tím, co se někdy v Lutherově učení označuje jako třetí způsob užívání Zákona. V této knížce jsou uvedeny tyto znaky v závěru k prvním sedmi hlavním znakům. Jednota bratrská (s ní i vydavatel) však byla svým důrazem na zachovávání Zákona Božího pověstná, proto také jeho zachování povyšuje na samostatný znak pravé církve.
Otázka zachovávání Zákona velmi těsně souvisí se soteriologíí, tedy z otázkou potom, z čeho pochází naše spása. Opět už prvotní církev byla tímto sporem zasažena, spor se odráží už v knihách Nového zákona, stály tu proti sobě dva proudy, první byl pavlovský proud, jenž hlásal ospravedlnění z pouhé Boží milosti a proti němu stál proud křesťanů ze židů, jenž hlásal ospravedlnění skrze skutky Zákona. Křesťané ze židů sice postupem času zanikly, problém však zůstal dál. Největší soteriologický spor mladé nastal v 5. století, kdy se musela vypořádat z učením kněze Pelagia, které sice posléze III. Ekumenický koncil23 odmítl a odsoudil jako bludné, jenž však zasadilo církvi takovou ránu a zažralo se do církve tak silně, že častokrát se objeví a udeří i v současnosti. Se skutkařením a snahou člověka zajistit si spásu vlastními skutky se vypořádala až reformace, zde se však objevil také opačný extrém. Některé skupiny vzešlé z reformace totiž odmítli dodržování Zákona úplně. Pravá Církev je pak tam, kde lidé Zákon zachovávají, ale ne proto, že by si tím chtěli své spasení zasloužit, nýbrž proto, že si jsou svého spasení vědomi, a zachovávají Zákon jednoduše proto, že jako Kristův lid nemohou jinak.
4.4. Znak další třetí – Svátost pokání
Pravá Církev je tam, kde lid ve svých hříších a proviněních nestojí, sobě je Slovem Božím ukazovat dá, činí pokání a skutečně se napravuje. Je třeba, aby si církev byla vědoma toho, že není sama tak dokonalá, že by jí nebylo potřeba kát se a zdokonalovat se. Neboť kdyby byla církev opravdu dokonalá, nepotřebovala by svého Pána Ježíše Krista. Církev si tedy musí vždy uvědomovat, že bez Krista je mrtvá a musí se mít na pozoru před samospasitelnými tendencemi, musí se vždy znovu modlit: „Odpusť nám naše viny.“ Církev musí mít stále před očima Kristovu milostivou oběť, vědoma si toho, že jeho krev jí očišťuje od každého hříchu.
5. Závěr
Martinu Lutherovi (i překladateli) se v této Knížce podařilo jasně a stručně vylíčit, na čem stojí pravá Církev Kristova a jak se pozná, kde taková Církev je. Totiž, že pravá Církev není nikterak odvislá od hierarchicky uspořádaných institucí nacházejících se tu na zemi, které nesou název církev. Církev je totiž závislá jen na svém Pánu Ježíši Kristu, který je sám její hlavou. Vždyť to byl On, kdo tak, jako kdysi vdech Bůh Adamovi v chřípí dech života, vdechl dech života – Ducha svatého v chřípí svého mystického těla – Církve. Ducha svatý, onen dech života, v Církvi stále vane a Církev stále dýchá, to On každý den povolává do Církve nové lidi, kterým dal dar víry, každý den Církev posvěcuje a osvěcuje svými dary a zachovává ji v pravé víře v Boha.
Jednota bratrská se vydáním této knížky jednoznačně dobře bránila proti svému označování za sektu i skrze přípisky překladatelovi jasně ukázala, že je součástí Církve Kristovi a že není církví o nic méně, než jsou jimi ostatní církve vzešlé z reformace.
Toto učení má rozhodně šanci obstát i v dnešní době bez toho, že by ztratilo něco ze své platnosti. Je však třeba se mít na pozoru před dobově podmíněnými prostředky v knížce užitými, jako jsou třeba útoky na papeže a jeho označení za antikrista, šelmu atd., s vědomím, že bychom se, používajíce jich, mohli sami oním antikristem nebo onou šelmou stát.
1J 20, 21-23
2Sk 8, 4-24
3V letech 1414 - 1418
4Str. 71
5Mt 28, 20
6Str. 81
7Mt 10, 32
8Str. 85
9Str. 87 Lutherův domnělý citát z Augustina: „Ecclesia verbo Dei generatur, alitur, nutritur, roboraur.“
10Mt 18, 18
Můžu jenom vědět, jak to má s ustanovováním žen do kazatelského úřadu Tvá domovská ECAV?
Pohled ECAV k dané otázce je nejednotný, protože jsme de facto unií české a slovenské tradice, které jsou ovšem v postoji k dané otázce nejednotné, platí zatím asi toto:<br />
<br />
Ženy, které jsou na kněze ordinovány uznáváme (tedy vše co jako farářky konají platí). V ECAV v ČR jedna farářka jako farářka působí. Na druhou stranu nebyla v ECAV v ČR žádná žena nikdy ordinována a ordinace žen se ani nechystá.<br />
<br />
Tato věc je obecně mezi evangelíky velký problém a někdy působí až takový problém, že se církve, které drží stejné vyznání kvůli tomu nesejdou u Večeře Páně. Já osobně ordinaci žen uznávám, ale nepovažuji za dobré ženy ordinovat, kvůli kontinuitě s minulostí (tedy TRADICI, ač se to na evangelické straně nerado slyší).
tak všiml jsem si jí, zrovna ve Slovenském sboru, myslel jsem, že jste spíš v unii s Wisconsinskou tradicí, ale to je jedno
<a href="http://maftik.signaly.cz/1008/rozdil-mezi-katolicismem-a" target="_blank">http://maftik.signaly.cz/1008/rozdil-mezi-katolicismem-a</a>
augustana: jo, zatím mám přečteny dvě ze čtyř vyznání ze kterých se ČCE učí a je to 2:0 pro to, aby se ženy služby neúčastnili. Ještě dočtu další dvě a zeptám se, jak moc pozorní žáci v té ČCE jsou..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.