Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Paradox jesliček?

4. 1. 2009 21:58
 

Kázání na památný den Tří králů 

 

Ježíši, dej ať tvou hvězdu ve víře vidíme a že se slovo stalo tělem skutečně věříme. Amen

 

>>Milí bratři a milé sestry<<, za text pro naše dnešní kázání nám poslouží úsek z Matoušova, který nese název Klanění mudrců.

Tento příběh je zaznamenám pouze v Matoušově evangeliu, ale v mladé církvi hrál velmi významnou úlohu. Svátek Epifanie – tedy Zjevení Páně je totiž starší než Vánoční svátky a kupříkladu v Koptské církvi, je tomu dodnes tak, že Vánoce vlastně nahrazuje.

Náš příběh začíná neznámo kdy a neznámo kde – víme jen, že jde o východní stranu světa z Izraelského pohledu – což ovšem může být v jistém smyslu celá Asie od Arábie až třeba po Čínu, nejspíše se však jedná o Persii. Kde tři mudrci pozorují noční oblohu. V řeckém textu jsou ti, kteří jsou česky pojmenování mudrci, označeni jako μαγοι, slovo by se tedy dalo přeložit česky také jako mágové. Onoho slova se tehdy užívalo jako označení pro Perské kněze a zároveň učence, jejichž hlavní náplní práce byla astrologie nebo jiné věštecké praktiky – ještě dnes po jejich způsobu mnoho lidí sestavuje horoskopy.

V Perském náboženství platila zásada „jak na nebi, tak na zemi“, tehdejší učenci dokázali vypozorovat a často i spočítat, že na obloze je řád, kosmický řád, který ukládá běh i našemu světu. Jak se měnili fáze měsíce na obloze, probíhal i cyklus ženy. Jak se měnilo postavení hvězd, měnila se na zemi roční období... To všechno se periodicky střídalo a střídá dodnes. Jak je však zaskočilo, když se objevilo něco, s čím nepočítali, něco, co onen řád narušovalo, jako byly například komety.

I v našem textu se něco takového objevuje – Vánoční hvězda. Mágové vidí hvězdu a nejspíše je nad oním znamením „bere děs“. Kosmický řád, který byl do té chvíle na obloze pozorovatelný, se mění v chaos, děje se něco velkého, co poznamená navždy běh dějin. Mágové chápou, že u něčeho takhle velikého nesmějí chybět, vždyť s hvězdami na nebi mohou hýbat pouze bohové, jak mocný asi bude ten, komu náleží zjevená hvězda? Berouce tedy kultické dary, vydávají se na cestu.

Mágové putují, až se jim podaří doputovat do Jeruzaléma. Vždyť kde jinde pátrat po někom takto mocném, kdo se právě narodil, ne-li v hlavním městě a kultickém centru země, z níž má ten mocný pocházet? Zde ovšem jako bohatí cizinci budí mágové rozruch, dostane se jim tedy slyšení u krále Heroda. Mágové se Heroda ptají: „Kde je ten právě narozený král Židů?“ a vysvětlují: „Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit!“ Jak asi musel Herodes zrudnout vzteky? On je přece jediný legitimní židovský král – sám nejsa židem, udělal však všechno proto, aby byl jejich králem: musel pochlebovat Římu, vzal si židovskou ženu, nechal přebudovat Jeruzalémský chrám v div světa, pozvedl kulturně Palestinu. A to tu má někde být ještě nějáký jiný král, o kterém by on nevěděl? Musel přece o svůj trůn bojovat a všechny, kdo o něj usilovali, dal odstranit! Jelikož znal židovské náboženství, jistě pochopil, že by mohlo být ještě hůř, mohl by se objevit další „mesiáš“ a to by byl opravdu problém, tomu musel za každou cenu zabránit.

Po zprávě přinesené mágy zavládlo v celém Jeruzalémě ještě větší znepokojení. Herodes tedy svolal všechny přední kněze a vyptal se jich, kde se má Mesiáš narodit oni mu odcitovali verše z Knihy proroka Micheáše, že místem narození Mesiáše má být Betlém v Judsku. Najednou měl Herodes „na skladě“ jednoduché řešení: pošle mágy do Betléma, aby po dítěti Mesiáši pátrali – nenajdou-li jej tam, nemůže se jednat o Mesiáše; najdou-li jej však, přijde mu i on vzdát poctu a při té příležitosti s ním jednou provždy skoncuje.

Mágové jsouce poslušni králova rozkazu, vyrážejí do Betléma, neustále pozorujíce hvězdu. Zdá se jim, jakoby šla před nimi, což ukazuje, že jdou správně. Když přicházejí do Betléma, hvězda se zastavuje nad místem, kde je Ježíš.

Mágům nastává zkouška víry – hvězda stojí nad chlévem, kde dítě Ježíš leží ve žlabu na krmení dobytka. Obrovský paradox, ten, o němž hvězda vypovídá jako o nejmocnějším ze všech, leží ve chlévě, nic nemaje a je odkázán na pomoc jiných. Mágové jsou zaskočeni a jistě tomu nemohou uvěřit, podívají se tedy ještě jednou na hvězdu a skutečně, hvězda stojí přímo nad chlévem. Mágové jsou ujištěni - oni uvěřili, věří tomu, že bezmocné dítě ležící ve chlévě je nejmocnější ze všech. Následuje nejpřirozenější lidská reakce, „zaradovali se radostí velikou“, vůbec největší radostí, jakou může člověk v životě zažít – radostí ve víře z jistoty víry.

Věříce, vcházejí do domu a padají před dítětem Ježíšem a obětují mu dary. Vědí, že zde před nimi není spolu se svou matkou jen člověk, ale zároveň Bůh sám, vždyť jen Bohu se prokazují takovéto pocty, to jest klanění a oběti.

>>Milí bratři a milé sestry<<, náš dnešní text je ve své podstatě jeden velký paradox, který se točí kolem tří aktérů děje: Ježíše, mágů a krále Heroda.

Ježíš zde zjevuje světu svou Božskou moc tak, že leží jako bezmocné a chudé dítě ve žlabu – všemohoucí se světu zjevuje jako zcela bezmocný. Je zde Herodes, který se chce prezentovat před lidem země, jíž vládne, jako pravověrný a legitimní panovník, nepoznává a nevěří, přitom zná židovské náboženství; on se však už vnitřně zatvrdil, má svou představu o tom, kdo je jediným pravým židovským králem a jen té slouží a věří. Jsou tu také mágové, nejhrubší pohané, kteří užívají Tórou zakázané praktiky a klanějí se hvězdám, kteří však, jakmile se naskytne příležitost, jdou s otevřeným srdcem a nalézají Mesiáše, Krále, kterého sice nečekali, ale jemuž i přes paradox jeslí uvěřili. Vyvolení nevěří a pohané věří!

Ježíš tedy k sobě volá všechny lidi a dává se poznat všem, kdo jej upřímně hledají – zjevuje svou slávu každému, kdo je schopen uvěřit paradoxu jeslí, komukoli, kdo si ještě skrze svou touhu po vlastním pravověří nevytvořil svého „pánbýčka“ nebo „hospodinka“, svou modlu, které by sloužil a klaněl se jí.

My, kteří jsme před nedávnem slavili Vánoce, letos opět stojíme u Kristových jesliček, jsme znovu postaveni před jejich zdánlivou nesmyslnost. Musíme se opět zamyslet nad tím, nedomníváme-li se právě tak jako král Herodes, že jsme pravověrní, otročíce přitom svým představám o Bohu, nebo zda-li jsme neustále jako oni mágové, kteří, ač mnoho hřešili, v rozhodujícím okamžiku poznali a uvěřili, zda-li vidíme veliký paradox naší výhry nad světem, smrtí a ďáblem, kterým jest ukrutná Kristova prohra, neboť jen tímto pohledem můžeme uchopit radostnou zvěst z Janova evangelia, že se totiž „Slovo stalo tělem.“

Radujme se tedy spolu s mágy od východu i s celou Církví a ve víře padněme před Kristem – pravým Bohem a pravým člověkem. Vědomi si, že zvítězil a zmrtvýchvstalý žije a kraluje na věky věků. Amen.

 

Děkujeme ti, Pane náš Bože, za to, že smíme před tebou neustále padat a Tobě svůj život do rukou svěřovat, vědomi si toho, že jsme tví neskonalí dlužníci, že ti dlužíme tolik, že to nikdy nemůžeme splatit. Děkujeme ti, že jsi nám milostiv pro Tvého Krista, jehož Zjevení se mudrcům dnes slavíme a prosíme, abychom se ve víře radovali neustále radostí velikou, jako oni mudrci tehdy a jednou tě spolu s nimi chválili na věky. Amen.

Sdílet

Komentáře

Angelar Tak to je pěkné kázání a je pozvednuto to, co je stále aktuální - Bůh je stále živý a nedá se spoutat nějakou naší představou o Něm, protože ani nejvznešenější naše představa o Něm nedokáže správně vypovídat.<br />
<br />
Je zajímavé, jak existuje několik typů kazatelů - jedni mají své promluvy pečlivě připraveny a nacvičeny, jiní pouze připraveni, další si vypíší důležité body a některé jsem v životě neviděl, že by si na papír vůbec něco poznamenávali snad v doufání v zásah Ducha svatého do toho, co budou mluvit.

Eleeshebat Dobrý kázání, napínavý a je v něm se správným důrazem řečeno to důležitý...<br />
ad Angelar: Třeba můj táta, když má bohoslužby na několika místech, tak poprvý vždycky čte přesně z papíru, ale když káže podruhý nebo potřetí, tak už rozvíjí ten text a rozšiřuje ho...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz