Balabánovská otázka a balabánovská odpověď

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P.sdfootnote { margin-left: 0.5cm; text-indent: -0.5cm; margin-bottom: 0cm; font-size: 10pt } P { margin-bottom: 0.21cm } A.sdfootnoteanc { font-size: 57% } -->

Pane kolego, co to znamená „věřit“?

Tak je položena otázka a tak se musíme ptát. Kdekdo dnes věří v to či ono nebo tomu či onomu. Jak křesťané si však nárokujeme říkat své „věřím“ tehdy, když vyznáváme svou „víru“. Jak však může křesťan (či vlastně kdokoliv) říkat ono své „věřím“, když vlastně není zcela zřejmé, co se za pojmy „věřím, věřit, víra“ vlastně skrývá. Já se zde pokusím podat své pochopení těchto pojmů.

Domnívám se, že pokud chce tyto výše zmíněné pojmy osvětlit, musíme začít od pohádky¹ o Stvoření, jak nám ji podává první kapitola Geneze. Pro židy je příběh o Stvoření příběhem o vyrovnání se s chaosem, kdy Bůh tvoří (b-r-ch) a dává řád.

Anselm z Canterbury podává ve svých Proslogion ontologický důkaz Boží a existence a já mám za to, že je potřeba přesunout „mysl malířovu“, „která tvoří obraz“, z kategorie jsoucna do kategorie bytí, z mysli člověka do Boha. Pak by platilo, že v onom mýtickém chaosu postrádajícím smysl je Bůh, JHVH, který sám bytí způsobuje² a o kterém nemůžeme vypovědět nic lepšího, než co o sobě říká, že „ehjé ašer ehjé (Jsem [budu, stávám se, stanu se], který jsem.)“. Anselm dokazuje, že musí být „něco, nad co již nic většího mysleti nelze“ a toto „něco, nad co již nic většího mysleti nelze“ může být buďto v mysli anebo v mysli obraze³. Hospodin (א), který tvoří (ב) tvoří v sobě a ze sebe své „něco, nad co již nic většího mysleti nelze“, své stvoření, tvoří vlastně svůj obraz, proto nemůže konstatovat nic jiného, než „je to dobré“.

Stvoření je tedy stvořeno jako dobrý Boží obraz, místo nesmyslného chaosu má v sobě kosmický řád, stejně jako je Bůh mnohý, elohím, tak je i jeho stvoření mnohé. Stvoření také musí neustále „pohybovat“ („dout“), protože mu Bůh vdechl (n-p-ch) svého ducha (ruach; vanutí či vítr), který si neustále vane, kam chce, a tím jej oživil. Celé stvoření je živé, žije (ch-j-h), právě skrze to, že je samo dobrým Božím obrazem, ať člověk, ať živočich či rostlina nebo i „neživý“ (z našeho biologického pohledu) kámen.

Tady ovšem přichází na scénu příběhy o Pádu člověka, které výše líčený „rajský stav“ ruší a budí nové otázky. Interpretace pádu jako „dědičného hříchu“, který lidé „dědí“ v nás budí spíše sexuální konotace, což nebezpečně narušuje zdravou lidskou sexualitu, než pochopení příčiny a důsledku. Ne, pád je potřeba interpretovat jako průlom chaosu do života každého člověka, se kterým si člověk neumí poradit a jemuž stále znovu podléhá, pod jeho tlakem zapomíná, že je Božím obrazem (Tak líčení o Adamově pádu), zapomene na Boha a proto jím touží býti sám, nebo zapomene na to, že je stvořen jako dobrý a pod tlakem situace se začne cítit jako špatný (Zde líčení o pádu Kainově) a chce se sám polepšit. Každopádně s prvním průlomem chaosu (nesmyslu) do lidského života ztrácí člověk „rajský stav“ a přítomnost Boží. Jak se však může k Bohu vrátit?

Do života „padlého člověka“ se sice prolomil chaos a on sám přestal ve svém životě postrádat smysl, přesto je v člověku něco, co mu umožňuje v jeho životě smysl spatřovat. Jde o onu „zástrčku“, do níž se může připojovat transcendentní, onu „die Folge“, „jiskřičku v duši“ mystiků⁴ čí řečeno pojmem vypůjčeným z angloamerické moderní theologie (S. M. Ogden) o elementární víru. Tato „elementární víra“ je onen dobrý kosmos – řád přítomný ve všem stvoření, tak i v člověku, který mu dává smysl. Pro podepření této myšlenky je třeba poznamenat, že kdyby tu smysl nebyl, bylo by i toto mé počínání stejně nesmyslné jako všechno a vládl by chaos, ale už tím, že se najdou oponenti tohoto tvrzení, se dokazuje, že smysl má, jinak je přece úplně nesmyslné mu oponovat.

Před námi se objevuje jádro věci, které přináší další otázky. To, že v člověku se nachází „zástrčka“ elementární víry ještě neznamená, že se skrze ni dostane zpět k JHVH, neboť i do této „zástrčky“ je možné připojit ledasco, co pomáhá člověku v boji s chaosem prolamujícím se do jeho života.

Jedině pokud životním prostředím člověka podmíněné „připojení“ poskytuje pravou jistotu ('a-m-n) pro boj s prolamujícím se chaosem, působíc tak opravdovou změnu celého člověka k lepšímu, je toto spojení člověka s transcendentním správné a v souladu s elementární vírou. Vždy musí jít o víru, která není vírou ze člověka samého – nesmí se jednat o vysněného „pánbýčka“ či „hospodinka“ našich problémů a tužeb, ale o víru Boží, πιστις του θεου, která není z nás, ale je nám dána (podobenství o rozsévači). V tomto jest nám jedinečným příkladem Ježíš Kristus, který je s Bohem zcela spojen – dogmaticky řečeno: Je Bůh a člověk zároveň, kdy obě přirozenosti vzájemně sdílejí své vlastnosti skrze „communio idiomatum“. A tak se i člověk musí snažit dosáhnout podobného, musí se, jsa si jist, umenšovat, aby v něm víra Boží mohla růst a po čase jej přerostla a on „dosáhl z Boží milosti, co má Ježíš Kristus od přirozenosti“⁵, totiž „communio idiomatum“ se svým Bohem a tak i souladu „elementární víry“ s „vírou osobní“.

Nutno dodat, že tato autentická „osobní víra“ musí mít svůj sociologický korelát ve společenství, pro naše prostředí církvi, kde se může uskutečňovat ona mnohost stvoření a jeho vzájemný vztah s těmi, kdo jsou „postižení“ průlomy chaosu do života týmž způsobem jako my.

Stručně shrnuto, víra se mi jeví býti přijetím sebe sama za dobrý Boží obraz se všemi z toho plynoucími důsledky.

Literatura:

1. Mistr Eckhart a středověká mystika, Jan Sokol, Zvon, Praha 1993

2. Propast k propasti volá /kázání/, Jan Tauler, Krystal OP, Praha 2003

3. Biblický slovník, Adolf Novotný, Kalich, Praha 1956

4. Bible Kralická, ČBS, Praha 1991

5. Bible ČEP, ČBS, Praha 1996

6. Biblia hebraica stuttgartensia, DBG, Stuttgart 1997

7. Novum testamentum graece, Nestle-Aland, DBG, Stuttgart 2006

8. Kvete-li vinný kmen, Milan Balabán, Kalich, Praha

9. Víra – nebo osud?, Milan Balabán, ΟΥΚΟΥΜΕΝΗ, Praha 1993