Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Rosu dejte, ó nebesa, tak otcové volali aneb adventní kázání!

26. 11. 2009 21:11

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Tvé království přijď, ó Páne, dej, ať se nám takto stane. Amen.

Mt 6, 9a.10a: „Vy se modlete takto: ‚Přijď království Tvé!’”

 

Milí bratři a milé sestry! Dnešní nedělí, která je připomínkou Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma vstupujeme do nového církevního roku, začínáme nový liturgický cyklus, ve kterém si budeme po celý rok znovu připomínat celé dějiny naší spásy, nyní znovu vstupujeme do období adventu, které nás má upomínat na blízkost Pána, na jeho slib, že znovu přijde. Proto se i dnes společně modlíme, slovy modlitby kterou nás naučil náš Pán Ježíš Kristus: „Přijď království Tvé!”

Příchod Mesiáše, to bylo od Adama očekávání každého člověka, každá žena, Evou počínajíc, od té doby mohla ve svém potomku spatřovat a očekávat Spasitele; Mesiáš byl jako potomek zaslíben Abrahámovi a Sáře, čekali jej Izák s Rebekou, čekal jej praotec Jákob, očekával jej celý lid Izraele; Mesiáš byl očekáván jako proutek z pařezu Jišajova; Mesiáš byl zaslíben jako následník a potomek králi Davidovi; Immanuele předpovídali mnozí proroci, jimž už nebyla cizí ani myšlenka trpícího služebníka. Konečně, Mesiáše čekala také podivně otěhotnělá dívka Mirjam, snoubenka Josefa. „Přijď království tvé,” tak je možno shrnout mesiášská očekávání Starého Zákona v modlitbě.

V těžkých poměrech doby na přelomu letopočtu čekal na Mesiáše celý Izrael, v té době nebyl snad nikdo, koho by tato myšlenka byla neoslovovala – lidé si však do představy Spasitele projektovali svá přání a své skryté touhy, Mesiáš měl být ten, kdo: Prokáže vojenskou sílu svým svatým ramenem a vyžene Římany; změní politické poměry, když vládce svrhne z trůnů a poddané dosadí na jejich místa; odstraní chudobu a nedostatek, nasytí všechny chudé, boháče pak připraví o jejich nepoctivě nabytý majetek; ujme se vlády nad Izraelem a bude vládnout na věky. Takové byly představy mas a není se co divit, že ten, kdo je v určitém aspektu naplňoval, byť i jen zdánlivě, mohl být davy prohlášen za Mesiáše, což se v oné době několikrát stalo, nutno ovšem podotknout, že vždy s neslavným koncem. „Přijď království Tvé,” to byla utopistická touha blouznivých davů.

Jinak tomu bylo s Ježíšem, jeho program se vymykal: neodděloval se jako svatý, ale naopak vyhledával opovržené, znevýhodněné a ty jimiž ostatní pohrdali, aby jim odpustil a uzdravil je; nepřevracel politické poměry a neodmítal placení daní; nebyl proti vlastnění majetku, ale učil jak s ním zacházet; při výkladu Zákona nehleděl na literu, ale na smysl... i jeho často následovaly davy, ale on se jich spíše stranil. Jen jednou jedinkrát vykonal gesto, které davy vyburcovalo, bylo tomu tak právě tehdy, když se odhodlal ke vjezdu do Jeruzaléma na oslu, aby dostál jednomu z proroctví o Mesiáši. Tehdy mu davy volaly své „Hosana!”, protože však jejich očekávání nenaplnil, naplnit nemohl, ba ani nechtěl, volaly tytéž davy o několik málo dní později s ještě větší razancí své „Ukřižuj!”. „Přijď království Tvé,” to je ve zkratce Ježíšův program.

I Ježíš dopadl neslavně, umřel na kříži, ale tato v lidských očích veliká a konečná prohra, se pro nás, kteří v Ježíše skládáme naději, stala z Boží milosti výhrou a přemožením našeho hříchu, kterou Bůh dosvědčil, když Ježíše třetího dne vzkřísil z mrtvých.

Vzkříšený Ježíš však nás, svůj lid, opustil ve svém Nanebevstoupení a nezůstal tu tělesně s námi – nenastolil ve světě Boží Království. Proč? Snad, aby se rozneslo evangelium až na sám konec země nebo aby jej zaslechli všichni, kteří jej mají slyšet a doplnili tak počet svědků, jak čteme v knize Zjevení? Nevíme, víme jen to, že Pán slíbil svůj brzký návrat, kdy dokončí, co započal!

A my se v naději a očekávání modlíme slovy jeho modlitby: „Přijď království tvé!”

To je modlitba, která nás, Boží lid, spojuje navzájem a také s Ním napříč časem, generacemi, vzdálenosti, politice, kultuře nebo konfesi.

„Přijď království tvé,” je prosba, která obrací naše myšlenky do budoucnosti. My se modlíme a říše tohoto světa odcházejí a politické uspořádání a systémy se mění: Římská říše, Svatá říše Římská, Rakousko-Uhersko, Československo, Česká republika či otrokářství, feudalismus, absolutismus, nacismus, komunismus, demokracie... Nevíme, co přijde po nás a čeho se nadějí další generace, naše děti, vnuci, pravnuci; v jakém politickém a církevním zřízení budou žít, ale vždy se jako křesťané modlíme: „Přijď království Tvé!”

Tato prosba nás ujišťuje o našem poslání v tomto světě, ano dává nám příkaz zvěstovat evangelium o Božím Království do světa. O tom království, které se dotýká také nás, které i my ochutnáváme a jenž také k nám přichází. Království, kde Pán prosadí vládu své spravedlnosti, svůj pokoj, své milosrdenství a svou lásku navždy, tehdy opravdu skončí mocenské nároky lidí, veškeré bezpráví, ustanou všechny války, zmizí násilí a nenávist. Boží království začalo příchodem Ježíše na tento svět, nyní přichází a v druhém Kristově příchodu dojde plnosti. Tehdy bude moci jeden každý z nás zakusit neomezenou Boží lásku a spravedlnost. Proto vždy znovu prosíme: „Přijď království Tvé.”

Martin Luther vykládá tuto modlitbu ve svém Malém Katechismu nádhernými slovy, takto: „Boží království přijde samo i bez naší modlitby; my však v této modlitbě prosíme, aby ono přišlo také k nám! Jak se to děje? Když nám náš nebeský Otec dává svého svatého Ducha, abychom jeho svatému slovu skrze milost věřili a podle něj žili nyní zde časně i potom tam věčně.” Boží království, jak Luther zdůrazňuje, již v Kristu začalo své působení na tomto světě, zcela bez naší lidské vůle a skutků, jen a pouze z Boží milosti a Jeho lásky k nám. Z toho vyplývá náš úkol, který zde a nyní máme, totiž vděčná odpověď na tuto převelikou Boží milost a lásku.

Vždyť skrze naši odpověď se Jeho království mezi námi stane viditelným, pak bude opravdu tam, kde s myšlenkou na něj žijeme, pak se, budeme-li jednat v Kristově Duchu, bude stávat v našem každodenním životě. Pak se bude Boží království, ač pro svět skrytě, stávat v našich vzájemných vztazích, v našem žití Božího království v tomto světě již zakoušeného, již působícího, již existujícího. Přítomnost Božího království nelze dokázat skutky, ona totiž není objektivní, ona je subjektivně žitou zkušeností víry jednoho každého z nás, Božím darem nám.

Už nemusíme odpovídat na otázku posměvačů po tom, kdy Boží království přijde – nemusíme s blouznivci na základě Písma vypočítávat datum druhého příchodu Páně, nemusíme se vyrovnávat se špatnými výpočty, protože ono se stává, ač se stává způsobem očima neviditelným. Ono není žádnou lacinou milostí. Může tedy říci spolu s Lutherem, že i kdyby měl nastat Kristův druhý příchod zítra, má dnes cenu zasadit strom (!), neboť už dnes je tu Ježíš pro nás, už dnes jsme s Ním jedno společenství bratří a sester, které podle Jeho evangelia utváří své vztahy – tuto jistotu pak máme ve víře.

Milé sestry a milí bratři, spojuje nás toužebná modlitba: „Přijď království Tvé!” A spolu s ní vědomí, že máme jen jednoho společného Pána Ježíše Krista, který nás tu nenechal bezradné a bezbranné, vždyť je s námi skrze svého Ducha, ve svém evangeliu: čteném, kázaném, ve vodě Křtu, pod chlebem a vínem... v evangeliu námi žitém. Takto ho smíme denně zakoušet, to je „třetí příchod Páně”!

Víme, že nás jednou čeká smrt a že jednou právě tak čeká tento svět konec, ale ve víře si můžeme být jisti, že Bůh staví naši minulost, přítomnost i budoucnost pod své svaté evangelium, které překonává, ba nezná hranice a hřích, ďábel, svět, smrt ani konec světa s ním nic nezmohou, neboť nemohou zabránit Ježíši Kristu, aby přišel. Amen.

Zobrazeno 2015×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz