Papežství a reformace

Papežství a reformátoři¹ - Tomáš Živný

Alexander VI. - Rodrigo Borgia (papež 1592-1503): Šlo o zdatného diplomata i politika, který ovšem obsazoval církevní funkce dle své libosti a nedodržoval celibát.

Pius III. (papež 1503): zemřel po třech týdnech.

Julius II. (papež 1503-1513): Bojová politika, mecenáš umění, započal stavbu chrámu sv. Petra, založil Švýcarskou gardu.

Lev X. (papež 1513-1521): „Užívejme papežství, když nám jej Bůh dal.” Bulla „Exsurge domine”, Jindřich VIII. - „defensor fidei.”

Hadrián VI. (papež 1521-1523): Nizozemec – poslední mimo Itálii, theolog, snaha o reformu.

Nejprve je třeba poznamenat, že když byl v Římě v roce 1518 zahájen proces proti Martinu Lutherovi, nešlo o věc pro kurii neznámou či nějakou novotu, nýbrž o pro kanonisty (církevní právníky) či inkvizitory poměrně dobře známý jev. Volání po reformě církve se totiž ozývalo už dobrých 150 let před Lutherem, šlo tu vlastně o jakési obvyklé eklesiologické téma doby, jenž se pokoušelo řešit již několik generací theologů i papežů v úřadě.

Ohlédneme-li se tedy zpět do minulosti, spatříme, že hlavním výchozím bodem snah o reformu církve bylo tzv. „Velké západní schizma” - vícepapežství – odehrávající se v letech 1378-1415, které bylo snad největší chybou, jaká mohla potkat tehdejší církev. Samo schizma pak mělo dvě hlavní příčiny, jež jsou svým způsobem živé dodnes, totiž právně-theologickou příčinu a sdílenou atmosféru doby. První z příčin tkvěla ve zvláštní podvojnosti papežské moci, totiž nároku církev na jednu stranu vést a na druhou stranu nad ní světsky panovat, přičemž po celý středověk byl v papežských textech kladen důraz právě na nejvyšší (světskou) moc papeže a málo se dbalo na církevní doktrínu. Druhou, již výše zmíněnou, příčinou pak byla atmosféra doby, tedy času po vítězství papeže nad císařem v boji o moc nade vším (západním) křesťanstvem; kdyby zejména této příčiny nebylo a císařství tak nedošlo po boji s papežstvím trvalého poznamenání, lze si jen těžko představit, že by později kupříkladu i takový nepřítel reformace, jakým byl císař Karel V., mohl zvažovat vést proti papeži válku, jak se tomu stalo roku 1527.

Dějiny „reformace” se pak začínají psát ponejvíce pro tyto dva výše zmíněné důvody.

Abychom postihli reformaci v celé její historické šíři zastavme se nejprve v Čechách doby ještě předreformační, totiž času tzv. „husových předchůdců“; i do Čech tenkráte zasáhlo papežské schizma svým chapadlem a projevilo se jako zde jako tzv. „Spor o Urbana VI.“, ač se v tehdejších Čechách nenacházeli téměř žádní příznivci vzdoropapeže Klimenta VII., přece však schizma vedlo k zamýšlením se nad eklesiologickou konceptem a tématem moci v církvi. Můžeme tu vidět dvě krajní pozice: Vojtěch Raňkův z Ježkova měl za bezprostředního vládce nad církví Krista (Sociologický model církve.), kdežto arcibiskup Jan z Jenštejna zase papeže, neboť Kristus nemůže být hlavou církve v každém z jednotlivých časových okamžiků, když sám přece dlí ve věčnosti (Tradiční scholastika.). Původ onoho již zmíněného sociologického modelu církve lze dohledat u Milíče.²

Samotnou první kapitolu reformace (Wicliff a Hus) pak dobře charakterizuje pět vyskytnuvších se jevů: 1. Hus následuje principielní uznání papežství. 2. Svou kritiku vyjadřuje zejména vůči zjevným vadám ve vztahu k nemorálnímu kupčení s penězi. 3. Poukazuje na diskuzi o papežství jako součásti dobového akademického diskurzu. 4. Ve vztahu k papežství užívá nařčení, že jde o antikrista. 5. Hranicí a mírou papežské moci je sám Kristus, neposlušnost vůči papeži pak není možnost již jen čistě teoretická, ale jeví se dokonce být v praxi někdy i nezbytná, zneužívá-li papež svou moc.

Na nastalou krizi papežství reagovaly reformní koncily, jež se pokoušeli řešit tři okruhy záležitostí. Prvně se snažili za pomoci císařského nátlaku odstranit vícepapežství, což se nakonec podařilo vyřešit politicky, nikoli však theologicky (!), akceptováním jediného z papežů. Dále došlo k odsouzení učení a kritiky papežství ze strany první reformace (odsouzením Wicliffa i Husa). Nakonec došlo k rozvinutí zajímavého teoretického theologického modelu kooperace mezi papežskou a synodální strukturou správy církve – vznikl konciliarismus, jenž, žel, neměl dlouhého trvání, neboť již o sto let později prohlašuje Lev X. ve své bulle „Pastor aeternus gregem” z roku 1516 následující: „Sám Římský biskup má po dobu výkonu moci svého úřadu vlastní autoritou plné právo a plnou moc nad koncilem.” Před vypuknutím německé reformace je tedy patrný opětovný vzestup papežské moci.

Martin Luther se k otázce papežství vyslovil mnohokrát, ať už slovem nebo písmem. Přece je nám dáno spatřovat v jeho vyjadřování se k papežství dvě fáze (Jako ostatně v Lutherově theologii vůbec.), přičemž v první jde o mladého Luthera, který ještě neupadl do břitkých polemik a tím se budeme zaobírat nyní.

Na začátek je potřeba říci, že Luther se s žádný z papežů za svůj život nesešel, ba žádného ani neviděl; osobně se setkal jen s papežskými legáty (alter egy), zvláště pak roku 1518 v Augsburku s kardinálem Thomasem Cajetánem, přičemž pro následky tohoto setkání musel být Luther, jak je všeobecně známo, tajně unesen.

Luther zřejmě nikdy nebyl velkým příznivcem papežství, neboť už samo theologické prostředí, z něhož vzešel, ho postavilo před otázky po nejvyšší autoritě v (západním) křesťanstvu. Již v letech před zlomovým rokem 1517 se reformátor ve svých přednáškách vyjadřoval o papežství kriticky, vyslovoval se o jeho sešlosti a o tom, jak by mohlo být zneužito, ač není dobře tyto výpovědi přeceňovat. I ve svých vzpomínkách na cestu do Říma mluví Luther jako člověk, který se o papeže příliš nezajímal. Dokonce ani v tolik slavných „95. tezích proti odpustkům” se Luther neukazuje jako dobrý znalec tehdejší kritiky papežství, když vznáší svou kritiku:

„5. Papež nemá v úmyslu odpustit a nemůže odpustit žádné jiné tresty než ty, které udělil ze své vlastní autority nebo na základě kanonického práva. 6. Papež nemůže odpustit žádnou vinu. Může jen vysvětlovat a ukazovat, že bylo Bohem odpuštěno. Může samozřejmě odpouštět vinu v případech týkajících se jeho posouzení. Pokud by někdo pohrdal odpuštěním v těchto případech, zůstala by vina celá neodpuštěna. 22. Papež tedy neodpouští duším v očistci žádné tresty, které si měly podle církevních ustanovení odpykat v tomto životě. 25. Moc, kterou má obecně papež nad očistcem, je stejná jako moc, kterou má bikup nebo kněz ve své diecézi nebo farnosti. 26. Papež koná správně, pokud vyhlašuje odpuštění duším v očistci, ne však mocí klíčů, kterou ani nemá, ale na způsob přímluvy za ně. 56. "Poklady církve", ze kterých papež uděluje odpustky, nejsou mezi lidmi dostatečně známé ani vysvětlené.”³

Když Luther při Lipské disputaci s Johannem Eckem (1519) vypověděl, že papež a koncily se mohou mýlit a dozajista se už i mýlili, nepostavil pod otázky sám papežský úřad, vlastně jen mínil, že papež sám se musí pro rozumné důvody připojit k jeho kritice. Luther pak poslal své spisy do Říma s průvodním dopisem, kde se vydává pod rozsudek papeže, když píše: „Očekávám Krista jako Soudce, který bude mluvit skrze Svatý stolec.⁴” A: „Svatý Otče, padám před Vaší Svatostí na kolena a vydávám se Vám se vším, co jsem a co mám! Vyneste - život, vyneste – smrt, přiřkněte, odřekněte, schvalte, odmítněte, jak Vaše (milost) ráčí. Váš hlas budu respektovat jako hlas Kristův, který ve Vás rozkazuje a promlouvá.⁵” Právě zde začíná pro Luthera klíčový konflikt, spor v otázce poslušnosti – otázka zní: Měl bych poslouchat papeže (a)nebo Krista, církevní hierarchii anebo theologii? Luther se rozhodl pro poslušnost theologickou, poslušnost Písmu – a to je skutečný počátek reformace! Pak naposledy napsal papeži Lvu X.: „Ty, svatý Otče Lve, sedíš jako ovce⁶ mezi vlky (...) tak je to se Svatým stolcem, Boží hněv má na něj dopadat bez přestání (...) nechce se nechat poučit, natožpak reformovat, vždyť je sto být zlostným, nekřesťanským tvorem a nebrání tomu.” Na základě toho, že papež ani tak (Není se co divit.) nepřijal výše uvedenou Lutherovu argumentaci, začíná Luther počínaje rokem 1520 papeže otevřeně nazývat antikristem.

Přístup starého Luthera k papežství dobře charakterizují Šmalkaldské články z roku 1537, ty už jsou psány dosti břitkým způsobem, neboť Luther při jejich sepisování očekával svou brzkou smrt: 1. Je odmítnut papežův primát jak „iure divino” 2. tak i „iure humano” 3. papež prohlášen za antikrista, protože zatemňuje čisté a přináší falešné učení. 4. Papežství je prohlášeno za pohanský (z římského práva pocházející) produkt vnesený do křesťanství. Melanchthon se při podepisování článků odvážil postavit se Lutherovi a vznesl svou výhradu vůči nim:

„Já, Philipp Melanthon, také považuji výše uvedené články za pravdivé a křesťanské. Ale co se týče papeže, soudím, že pokud by přál evangelium, mohli bychom jej i my uznat za představeného biskupů jure humano, pro uspokojení křesťanů, kteří mu jsou a nadále chtějí být podřízeni, a dosažení pospolité svornosti s nimi.⁷”

Zastavme se u Philippa Melanchthona, ten, když přišel roku 1518 do Wittenbergu, přišel právě v letech, kdy Luther svou kritiku papežství začínal. Mladý humanista tu rychle pochopil její doprovodnou a podpůrnou funkci, což se projevilo již v „Loci” z roku 1521, kde v článku „De lege” stojí: „V otázkách víry nemají papež, koncily ani obecná církev právo něco pozměnit či upravit, článek víry pak musí býti přezkoušen podle ustanovení Písma svatého.⁸” „Nadále nesmí platit za článek víry, co nebylo církví nebo papežem ustanoveno na základě Písma.” Melanchthon tu již také argumentuje pevně historicky: 1. Hlavní koncilní rozhodnutí se udála za neexistence papežského státu⁹. 2. „Štěpán VI. prohlásil dekrety papeže Formosa mocí autority koncilu za neplatné. Toto usnesení naproti tomu zavrhl Jan X. na synodě v Raveně. Jestliže si zde koncily protiřečí, tak se musel nějaký z nich mýlit.¹⁰” Melanchthon tudíž, dobře po Lutherově způsobu, tedy odmítá papežství, ale i konciliarismus. V jeho uvažování se později označení „papežství” resp. „papežský” vyprofiluje jako principiální protiklad vůči pojmům „Evangeliu” a „evangelický”.

Za reformátory zde zmiňme ještě Jana Kalvína, u něhož se v jeho Instituci motiv papežství objevuje celkem třikrát, prvně, když je odmítnuta papežova vláda nad církví, což známe od jiných reformátorů; podruhé v souvislosti s kritikou a odmítnutím odpustkové praxe; potřetí v souvislosti se známým protikladem „papež“ a „Boží slovo“ - „Již není důvodu k pochybnostem o tom, že duchovní moc, kterou se chlubí papež s celých svým království, je nespravedlivé tyranství proti Slovu Božímu a Božímu lidu.¹¹“

Podívejme se ještě do reformačních vyznání:

Augustana (1530) nepodává žádné přímé výpovědi o papeži nebo papežství jako takovém, neboť chtěla v první řadě promlouvat smířlivým diplomatickým tónem.

V rámci Knihy svornosti se ještě nachází Melachthonův traktát O moci a prvenství papeže, „De potestate et primatu papae”, který podává o papežství tři důležité výpovědi o špatném pojetí papežství: 1. Jurisdikční primát papeže je „iure divino”, právem božským. 2. Papežova svrchovanost nad světskou mocí. 3. Ke spáse je zapotřebí obojí vyznávat.

(2.) Helvétské vyznání o papeži pojednává přímo v XVII. článku o církvi, kde stojí: „Neschvalujeme tedy učení římského kněžstva, které činí svého římského velekněze všeobecným pastýřem a nejvyšší hlavou církve obecné, na zemi v boji postavené, a tak pravým náměstkem Kristovým, který má v církvi, jak říkají, , plnost moci a nejvyšší panství.¹²”

39. Článků Church of England – je zde rovněž odmítnuta papežova nadřazenost: „36. O světské vrchnosti (...) Římský papež nemá žádnou jurisdikci v Království Anglickém (...)¹³”