Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Kázání Izaiáš 53,1-3

4. 4. 2011 15:00



Dej nám, ó, milý náš Pane, ať se vodou, chlebem, mlékem vínem i tukem sytíme a v tom všem přicházející království Tvého Krista vidíme. Amen.

 

»Milé sestry a milí bratři,« náš dnešní text, nad nímž se dnes chceme společně zamýšlet, totiž jedno drobounké proroctví z velikého korpusu jejich nepřeberného množství, jenž nám poskytuje kniha Izaiáš, nás uvádí do situace Izraelského lidu, který se právě nachází ve velmi tíživé situaci, snad nejtíživější za své dosavadní dějiny, neboť je téměř paralyzován a vnitřně rozdvojen babylónským zajetím.

Je tu vrstva bohatých odvedenců do zajetí, dnes bychom řekli horních deseti tisíc, jež představuje intelektuální a náboženskou elitu tehdejšího Izraele: přední kněží, úředníky, písaře... Tato vrstva je vykořeněna ze své země, její vztahy z vlastí jsou přetrhány, čímž je také provždy odtržena od reality své domoviny, což se však ukáže až mnohem později; této části lidu zatím nezbývá než dlít v pláči u babylónských řek1 a snažit se v židovskému náboženství a kultuře nepřátelském prostředí zakonzervovat a uchovat tradice otců, zachovat je co možná nejpřesněji, nakolik to jen lze, s nadějí, že bude-li jim někdy dáno vrátit se z nuceného exilu do vlasti, bude pak možné všechny starodávné tradice a řády zase obnovit. Avšak hrozilo tu nemalé nebezpečí, jemuž nejspíše podlehli mnozí, totiž možnost asimilace v cizí zemi, ano, přizpůsobení se novým poměrům, přijetí nových tradic a zvyklostí, ba dokonce i těch náboženských. Tímto způsobem mohla vrstva elity Izraele během několika desetiletí zaniknout a rozplynout se v lidu Babylóna, kdyby se byla bývala pevně nesemkla kolem svých obyčejů.

Druhá skupina lidu, na níž se po výtce často zapomíná, je ona větší část lidu, jíž bylo dáno zůstat ve svaté zemi. Tvoří ji obyčejní a prostí lidé: nižší kněží, pastevci a zemědělci. Tito všichni jsou nyní odtrženi od své elity, od těch, kdo udávali tón jejich společnosti a též od svých kněží, kteří jediní věděli, jak správně konat chrámovou Bohoslužbu, proto těmhle lidem nezbylo než se přizpůsobit nastalým podmínkám a přes nepřízeň okolností se pokusit udržet víru a tradice otců, což s sebou ovšem přinášelo nebezpečí náboženského a kulturního synkretismu – nabízí se paralela s tajnými evangelíky, kteří také uchovali, a to přes útlak a těžkosti, víru otců, ovšem po věroučné stránce jim zůstalo v mysli opravdu jen to základní.

A právě do této tíživé situace Izraele promlouvá prorok Izaiáš slova, jež jsme před chvílí četly, a skrze svého proroka tak ke svému lidu promlouvá Hospodin sám.

Hospodin vychází, připomínaje tak kupce či trhovce, a volá: „Ach, všichni žízniví pojďte k vodám! I vy, kteří nemáte po ruce peněz, pojďte!“ Podivně to Bůh prodává, vždyť pro nás docela nelogicky nabízí zadarmo - těmito slovy se však Bůh obrací k té části lidu, která zůstává v zaslíbené zemi a upadá, jež sama ze sebe nedokáže setrvat v pravověří. Stav tohoto lidu je zde přirovnáván k žízni, k touze po vodě, přičemž nesmíme zapomínat na to, že svatá země je na mnohých místech vyprahlou pouští, kde je sdostatek vody otázkou života anebo smrti – Hospodin si je dobře vědom toho, že se Izraelci, jež zůstali v zaslíbené zemi, snaží ze všech svých sil, i přes své omezené možnosti, bojovat svůj boj víry, A těmto obyčejným lidem se zde dostává ujištění, že Hospodin na ně nezapomněl, že je sám zachrání, že jim dá napít. Jakoby lid slyšel: Vzpomeňte si na Mojžíše, který i vprostřed vyprahlé pouště, když již hrozila smrt, vyvedl ze skály vodu2. Je zde však zaslíbeno ještě více, neboť zmínka o „víně a mléce“ ukazuje ještě dál. Šalamoun ve svých Příslovích říká „Dejte víno těm, kterým je hořko!3“ Zaslibuje se tedy nejen záchrana lidu před definitivním úpadkem, nýbrž i nová skutečnost radosti, nová hojnost. „Země oplývající mlékem,4“ je představa návratu svaté země k jejím původním poměrům, návrat ku stavu, kdy opět bude domovem Izraele.

Poté Bůh jakoby popojde dál a volá zase tentokrát k těm Izraelcům, kteří trvají v babylónském zajetí: „Proč platíte peníze, i když ne za chléb; a lopotíte se, i když ne pro nasycení!“ Tu je situace jiná, lid v zajetí nestrádá, lid v zajetí neupadá a zatím drží staré tradice. Těmto bohatým je tu nabízen „chléb“, základní potravina, bez které se nikdo neobejde, bez níž nelze žít. Babylónští zajatci jsou varování, aby nezapomněli na Hospodina, aby neztratili svou víru, aby se rozpomněli na to, že to Bůh je důvodem proč se svých zvyků drží, ježto kdyby na tohle zapomněli, bylo by všechno jejich počínání marné!

„Do pytle, tak už mne poslouchejte!“ zazní pak celému Izraeli společně, Hospodin dává lidu na vědomí, že na ty ani na ty nezapomněl, že o nich všech ví a že je chce vysvobodit z jejich trýznivé situace. Lidu je potřeba, aby se soustředil na Boží slovo, tedy na to, co má Hospodin opravdu v úmyslu.

„Jezte co je dobré a vaše duše se bude sytit tukem!“ Ano, to dobré je Boží slovo, jím je třeba se sytit, protože se dává zadarmo a poněvadž je tím základním, je tím dobrým, tím co lid doopravdy potřebuje. Díky této duchovní stravě, díky víře v naplnění Božích zaslíbení, se lidu dostane Boží milosti.

„Poslechněte mne a vaše duše bude žít!“ Poslouchat Hospodina a dodržovat jeho přikázání je velmi důležité, pakliže se jich bude lid, ať již jsoucí v zajetí anebo dlící v zemi, držet, přečká svou tíživou situaci, z níž ho sám Bůh vysvobodí, nebude-li, pak zanikne asimilován v cizině anebo se synkreticky rozpustí mezi ostatními obyvateli zaslíbené země. Otázka víry je otázkou bytí a nebytí Božího lidu!

„A opravdu, uzavřu s vámi věčnou smlouvu, totiž milosrdenství Davidovi prokázaná!“ Davidovo království již sice dávno vzalo za své, ale opět ani na ně Bůh nezapomněl, a tak je tu spolu s myšlenkou záchrany spojena i myšlenka obnovení Davidova království, znovunastolení davidovské dynastie na trůn, vždyť tohle je Boží slovo pro Izrael, vždyť to je platná Boží smlouva, jíž Hospodin s lidem již dávno uzavřel.

Všechno, co zde zaznívá má platnost ve více časových horizontech, první horizont je horizont konce babylónského zajetí Izraele, jeho návrat do země a obnovení chrámové Bohoslužby, což se, jak víme, opravdu naplnilo.

Je tu však i další rovina, totiž rovina eschatologická, jež odkazuje ještě dál do mesiášského času, pro ni hrají právě použité pojmy z oblasti stolování „voda“, „víno“, „mléko“, „chléb“ a „tuk“, neboť dostatek toho všeho Izrael vnímal jako skutečnost rajskou, jako stav podobný nadbytku v zahradě Eden. Díky této rovině můžeme i my slyšet toto Izaiášovo proroctví a vztáhnout jej na sebe samé.

»Milé sestry a milí bratři,« situace církve v dnešní společnosti je situace ne nepodobná tehdejšímu Izraeli v exilu. I my si pod tlakem okolního světa můžeme připadat vykořenění, naše vztahy se nám mohou jevit jako potrhané či přetrhané, možná se nám zdá, že křesťanství i my spolu s ním jsme jaksi odtrženi od reality, tudíž že by bylo nejlépe uzavřít se do sebe a před světem, ano, utvořit vlastní bezpečnou konzervu, abychom se ve světě nerozplynuly a neztratili tak své životní a morální hodnoty. Anebo si pod touže tíhou můžeme připadat slabí a zbavení svého dřívějšího hlasu, jako ti, jejichž hlas je slyšet jen málo, jestliže ne vůbec. Snad se nám křesťanské hodnoty mohou zdát podivné, nemoderní a neslučitelné s dnešním světem, což s sebou přináší jako nutný důsledek touhu po přizpůsobení se! Třeba nás také napadá, že toužíme po Božím království, ale místo něj zde máme pouze církev.

Nám všem, kteří oběma výše popsaným stavům propadáme zní ono Boží: „Do pytle, tak už mne poslouchejte!“ I po nás Hospodin žádá, abychom se orientovali na jeho slovu. Je nám totiž nesmírně zapotřebí si znovu uvědomit, na čem naše víra stojí, jaká jsou ta nám daná Boží zaslíbení, neboť sám Ježíš Kristus nám říká: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mne a pije. Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra!5“ Ježíš, je tím, na koho se máme upnout, na koho složit svou naději. On sám nás totiž ujišťuje o tom, že spolu s ním směřujeme k Božímu království, vždyť je to onen „pravý potomek Davidův“, „král, jehož království není z tohoto světa“, „chléb života“ a „ten, z jehož boku“ pro nás „vyšla krev a voda“! Ve víře v něho tedy vyhlížejme naplnění dávných Božích zaslíbení a přibližující se Boží království, kde se „naše duše budou sytit tukem“!

Amen.

1Žalm 137, 1

2IV. Mojžíšova 20, 11

3Přísloví 31, 4nn

4II. Mojžíšova 3 8

5Jan 7, 37

Zobrazeno 1029×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz