Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

The-antropologický střed žaltáře? : Exegeze 8. Žalmu

6. 8. 2012 11:39
Rubrika: Biblická zamyšlení | Štítky: exegeze

Exegeze – Žalm 8. the-anthropologický střed žaltáře?

 

Přemýšlíme-li o člověku a tážeme-li se na člověka jakožto (systematičtí) theologové, dostáváme se na poněkud nepříjemnou půdu theologie fundamentální (prolegomen), protože dříve než se začneme tázat „proč“, musíme vyřešit svízelnou otázku, totiž „jak“ se budeme ptát. A jako jindy, je i zde prvním a správným řešením přijít k Písmu a hledat v něm. Jednu z takových dokonale a geniálně jednoduchých odpovědí na otázku „jak“ skýtá text 8. žalmu, jehož výkladem se budeme dále zaobírat… Odpověď o to působivější, že člověku hned naskakují celé řady možných odpovědí na otázku „proč“ a dodatků k ní.

 

Překlad hebrejského textu (BHS)

Překlad řeckého textu (LXX)

Osnova

1: Pro předzpěváka

, podle Gittejců,

písnička Davidova!

1: Nakonec (slavnosti?) nad vinným lisem.

Žalm Davidovi.

 

Nadpisek

2: Hospodine, Pane náš,

jak nádherné je jméno Tvé v celé zemi,

 

2: Hospodine,

Pane náš,

jak podivuhodné je jméno Tvé ve vší zemi

Refrén

jemuž jsi dal majestát svůj nad nebesa.

 

protože byl vyzdvižen majestát tvůj vysoko nad nebesa.

 

1. sloka –

theologická

3: Z úst pacholátek a robátek (kojenců) jsi položil mocné základy kvůli protivníkům svým, abys zastavil nepřítele a mstitele.

 

3: Z úst nemluvňat a kojenců utvoříš chvalozpěv kvůli nepřátelům svým,

totiž ke zničení nepřátel a mstivých.

 

4: Protože vidím nebesa tvá,

díla prstů tvých,

totiž měsíc a hvězdy,

kterás tam zajistil.

 

4: Protože uvidí nebesa, skutky prstů tvých,

měsíc a hvězdy,

kterés Ty založil.

 

5: Co je člověk,

že na něj pamatuješ?

 

A syn člověka,

že na něj dohlížíš?

 

6: A má o málo méně od Boha.

A slávou a velebností korunuješ ho.

 

7: Činíš ho vládcem v dílech rukou svých.

 

Všechno kladeš pod nohy jeho:

 

8: Brav a skot, dokonce také zvířata polní9: ptactvo nebeské a ryby mořské, rovněž brodícího se stezkami mořskými.

 

5: Co je člověk,

že na něj vzpomínáš?

Syn člověka,

že na něj dohlížíš?

 

6: Umenšil jsi ho malinko,ode všech andělů.

Slávou a mocí ověnčil jsi jej.

 

7: A ustanovil jsi ho nad skutky rukou svých,

všechny věci ponížil jsi až pod nohy jeho.

 

8: Ovce a skot všechen, ještě pak i dobytek pole.

9: Ptáky nebeské a ryby mořské, ty přecházející stezkami mořskými.

 

2. sloka –

anthropologi-cká

10: Hospodine, Pane náš,

 

jak nádherné [je] jméno Tvé v celé zemi!

 

10: Hospodine,

Pane náš,

jak podivuhodné je jméno Tvé ve vší zemi

Refrén

 

 

Co nás zaujme na první pohled, či ještě lépe poslech (a to nejen v hebrejském textu), je způsob, jakým je 8. Žalm vystavěn (viz překlad a osnova). Stavba je logická a krásná zároveň, ačkoli žalm užívá jen málo básnických figur, na jejich místo vhodně nastupuje refrén (verše: 2a a 10) ohraničující celý vlastní text, jenž pak spolu-tvoří dvě strofy, přičemž první (2b–4) z nich mluví o Hospodinu, jde tedy o výpověď theologickou, která zřetelně rozvíjí bohosloveckou thesi par excellence z refrénu, což je na básnické rovině naznačeno mírným paralelismem; druhá strofa (5–9) pak přináší výpověď jasně anthropologickou, která je po básnické stránce je rámována dvěma paralelismy (5 a 8–9).

Tento Žalm je tedy písničkou, hymnickým chvalozpěvem, kterým pěvci velebí Boží majestát či vznešenost, jež se zrcadlí a odráží v Hospodinově díle – ve stvoření. Jak nezměrný i blízký vesmír, celý macro-kosmos, tak i jeden každý člověk, dílčí micro-kosmos, se zdají být jasným svědectvím o nesmírné Boží slávě. Kde jinde si představit a hledat zasazení takovéto „duchovní písně“, nežli v liturgii – vždyť na počátku se ozývá jediný hlas předzpěváka, aby posléz zazněl mohutný zpěv celého shromáždění opětující jeho volání? Ovšem ve volnější liturgii, ne(s)tísněné chrámovým prostorem, při které je vidět noční obloha – ono prapůvodní stříbrné plátno člověka vždy již jednoduše fascinující – a okolní spoutaná i nespoutané příroda… „Hodil by se ke slavnosti stánků!,“ domýšlí Craigie, kam by se žalm as hodil (Word Biblical Commentary [WBC], vol. 19, Psalms 1-50, Word Books Publisher, Dallas, 1983). Vodítkem nám snad mohou být žalmová úvodní slova – „lamnáccechá“ – ta se sice v žalmových nadpiscích vyskytují přečasto (55x), a nejen tam. (Např. u Abakuka 3,19: „amnáccechá bnegimót“ – ČEP překládá: „přednímu zpěváku na na strunný nástroj [můj negimot]“.) Překladatel Septuaginty ovšem ono úvodní slůvko převedl docela jinak, buď způsobem originálně tvůrčím, anebo zase pro lepší obeznámenost s tímto popěvkem, jako „eis to telos“, tedy „nakonec“ (ve Vulgátě pak „in finem“): Užívalo se snad našeho žalmu jako na závěr Bohoslužby (coby písně k odchodu) či jako zakončení určitého liturgického obřadu? Druhé bližší určení v nadpisu obsahuje slovní kořen – n-c-ch – podobně nejistý a s velmi širokým sémantickým polem významů: „vést“, „stát v čele“ či „dirigovat“, ovšem též „hrát (na hudební nástroj)“. Třetí určení „al-hagátím“ (též Ž 81 a 84) je jak jinak, než opětovně nejasné: Buď jde o filištínské město Gát, v tom případě by se jednalo o nějaký „gátský hudební nástroj“ či „gátský nápěv“; výše zmíněný WBC dí u slova „gittit“ – a) hudební nástroj pojmenovaná po místě, b) nota či melodie, c) nějaký festival. Ovšem i zde je autor LXX velmi originální, když v sousloví spatřuje slovní základ „gat“, tedy „lis na vinné hrozny“, jako by tato písnička byla kulticko-pracovní písní leckde zpívanou při vinobraních. čtvrtý verš pak svým poutavým (p)opisem noční oblohy ukazuje k tomu, že na tuhle písničku přicházela řada nejspíše až za tmy. (O takových shromážděních máme zprávy např. u Izaiáše 30,29). Čím asi mohli pokračovat notně opilí pěvci? Religionistika potvrzuje, že noční slavnosti souvisí s kultem plodnosti. (KRAUS, Hans-Joachim, Psalmen I., Neukirchen Verlag des Erziehungsvereins, Neukirchen-Vluyn, 19663, str. 66n.)

Podobně jako určení žalmu, nezjistíme ani dobu jeho vzniku, může souviset kupříkladu s Deutero-Izaiášem, kde se rovněž opěvuje Boží stvořitelské působení, anebo zase zase s Preisterschriftem, protože v 7. verši se mluví o „obětních zvířatech“. (Psalmen I., str. 66.)

Vlastní žalmový zpěv se začíná oslovením Hospodina – „můj Pán“ – což je titulatura jasně královská (Srov. 1Kr 1,11), avšak (po)užívaná i v souvislosti s Hospodinem (Srov. Ž 97,5). V hebrejském myšlení a tradici s sebou oslovení jménem nese zároveň souhrn všech činů oslovovaného (jako jeho nomen omen), vždyť ten, kdo vykoná něco velikého „si udělá jméno“ (Gn 11, 4), ostatně i my dnes říkáváme „udělat si re-nomé“. Boží jméno s sebou nadto nese velké množství dalších Božích atributů: nádhera, sláva, moc nebo majestát. Universum, celek světa, „země“ i nebe, ba i toho, co je „nad nebesy“, totiž odráží Hospodinovu slávu a moc jako pomyslné zrcadlo, v němž se Hospodin sebe-zjevuje. Slůvko „tná – dal“ odkazuje k tomu, že tato činnost, Boží sebe-zjevování, se děje neustále a nepřerušeně, je procesem. (Protiklad vůči statickému chápání Hospodina!)

První verš první strofy (3. verš) mluví o „nemluvňátkách a kojeňátkách“, což je odvážný (de-tabuisační) počin nemající v celém SZ obdoby; alegorický výklad podávaný Talmudem, že jde o Izrael – konkrétně lévijce a lid či kněze a lévijce – nemá v textu žádnou oporu. Proč právě děti? Proč i v Septuagintě (?), vždyť v myšlení helénského (či helénisovaného) člověka byly děti co do důstojnosti jen těsně před domácími zvířaty (Aristotelés)? Jakoby se Hospodinova velebnost, jež přesahuje nebesa (do)týkala také těch nejnepatrnějších (Člověku nedá nevzpomenout novozákonní „maličké“.). Ti, kdo se teprve mají naučit mluvit, tudíž chválit Boha (chvála a řeč jsou jedno a totéž), přece již Boží slávu zrcadlí a ukazují. NZ pak zacituje tato slova v souvislosti s očištěním chrámu u Mt 21,12nn, když Ježíš uzdravil slepého a děti volali „Hosana Synu Davidovu!“ Na místě je také otázka, kdo jsou nepřátelé, o nichž žalmista mluví. Pohané či odboj neb pátá kolona uvnitř Izraele?

Všechno mění pohled na nebeskou oblohu (4.), který nutně (!) vede k hlubokým, existenciálním a filosofickým otázkám (5.), těmito verši začíná píseň mluvit v jednotném čísle, mluví jednotlivec, konkrétní člověk… Nebeská tělesa jsou tu dílem Božího stvoření; pohled na oblohu – hvězdné nebe nade mnou – vede člověka k otázkám po smyslu vlastní existence. Člověk (v protikladu k mocným nebeským tělesům a uchvacující noční obloze) je viděn jako velmi slabý, avšak o tohohle „slabocha“ pečuje sám Bůh – jaký to kontrast (?) – nebeská tělesa jsou jen zpočátku upevněna, kdežto o člověka je trvale postaráno.

Šestý a sedmý verš jsou cele v souhlasu s tzv. první zprávou o stvoření (Gn 1,1–2,3): člověk je Bohu podoben (Gn 1,27) a člověku je všechno podřízeno (Gn 1,26–28). Takováto představa o vznešenosti člověka byla však úplně cizí komukoli, kdo notně načíchl helénismem, a tak Septuaginta, z důvodů dobře dogmatických, maskuje lidskou podobnost Bohu a mluví raději jen (!) o lidské podobnosti s anděly.

V osmém a devátém verši pak následuje „podrobný“ výčet všeho toho, co Bůh poddal člověku, přičemž v závěru 9. verše zazní též narážka na mýtického pra-netvora (Livjátána), i tu překladatel Septuaginty propůjčí svou ruku k dogmatické redakci a pro jistotu raději zamění singulár za plurál, anebo jde naopak o počin demythologisační?

Podle Brugemanna (The Message of the Psalms, a theological commentary. Minneapolis: Azgsburg Publishing House, 1984.) se jedná o píseň stvoření – zřetelně orientující žalm, jímž se artikuluje lidská víra ve stvoření. Člověk vystupuje jako Boží regent, jenž vládne nad svěřeným mu Božím stvořením, tudíž ve stvoření zastává klíčovou úlohu! Ve verších 3.–8. se popisuje role člověka: a) ve vztahu k nebeským bytostem (5.) – člověk je korunován slávou a důstojností – má tudíž Božské atributy, čímž si zaslouží poctu od andělů, stejně jako Bůh; b) ve vztahu k ostatním živým bytostem na zemi – rovněž Boží atribut. Žalmistův svět je dobrý a bezpečný, (Gn 1,1-2,3) kde je překonán Chaos, tak žalmista oslavuje dobrý Boží řád světa, v němž člověk stojí na klíčovém místě. Chvála Boží a autorita jdou spolu ruku v ruce. Chvála Božího jména je tedy rámcem pro lidské autority ve světě. Tyto aspekty se nesmí od sebe oddělovat. Autorita bez chvály Stvořitele je nepřátelská vůči Bohu, na druhou stranu chvála bez lidské autority a odpovědnosti člověka za svěřený mu úkol je zřeknutím se tohoto Božího úkolu.

NZ i raná církev žalm silně christologisovaly, tak Aurelius Augustinus (Výklad žalmů, žalm 8) postupuje krásně alegoricky: Vinným lisem je, podle něj, církev. Nemusí se však jednat jen o lis, ale též o mlat, každopádně je úloha církve vymačkat anebo vymlátit to nejlepší, čistit, ano „oddělit zrno od plev“. Lidé jsou vybírání a oddělováni prostřednictvím Božích služebníků. V pravý čas (eschatologie) bude zrno shromážděno do sýpek (svatí) a plevel bude spálen (peklo). Podobně to může být s Božím slovem, které je hrozen. Hrozen se může dostat k ústům, podobně jako slovo se může sice dospět až k uším, ale aby se dostalo do paměti a do srdce je zapotřebí lisu. Ten pak lisuje víno, které můžeme pít jakožto krev Kristovu. Lisu může být rovněž rozuměno jako mučednictví, když na církev dolehne pronásledování. „Jak je vznešené jeho jméno?,“ ptá se žalm a má se namysli Boží vyvýšení a vystoupení. Nemluvňata – vidí Augustin jako narážku na Pavla, který píše Korintským, že jim nemohl dát pevné jídlo ale toliko mléko; nepřítelem pak je každý, kdo odmítl uvěřit v neznáme věci a zaslíbení, tedy zvláště heretici neb filosofové. „Hvězdy co jsi tam upevnil…“ čteme, že Zákon byl napsán Božím prstem, jemuž lze rozumět jako Duchu svatému, nebo jako Božím služebníkům jím naplněným – Těmi přece bylo sestaveno Písmo, jež je nazýváno nebem. Je také řečeno, že nebe se svine jako kniha. Tudíž: Porozumím Písmu, které jsi napsal Duchem skrze své služebníky. Prizmatem 2. verše hleděno: Celý význam je, že bylo vyhlášeno Písmo. Hvězdy a měsíc – církev – ano, idea obecné církve, přičemž každou místní církev drží jedna autorita. Rozlišení člověk a syn člověka má Augustin za cílené, neboť ne každý člověk je syn člověka, jen někteří. Člověk je pozemský, syn člověka je nebeský nový člověk, který nastupuje na místo člověka starého, a to se děje v bolesti a slzách. Takový nový člověk je ještě nemluvně a potřebuje duchovní mléko, jak píše Apoštol. První takový člověk byl Kristus, jehož ponížení a sestoupení značí to, že byl jen o málo omezen než andělé. Ale jeho vyvýšení je popsáno hned v následujícím verši. Korunuješ ho… Kdy je mu vše zároveň položeno pod nohy.

Martin Luther (Arbeiten zu den Summarien Ps. WA 31/I, 503-507; Exegetische studien zu den Psalmen WA 31/I, 535.) měl zato, že Boží jméno, tedy evangelium v budoucnu naplní celou zemi, čímž nastane na konci časů Boží království, jehož hlavou již je Kristus, vždyť i v listu židům se píše, že „uzří všechny národy země tvé skutky“. Zmínka o nemluvňatech a kojencích je proň znakem toho, že i děti mohou mít víru, vždyť právě je podle Matoušova evangelia Ježíš volá k sobě. Z úst, tedy Božím slovem, těchto maličkých, jimiž jsou reformovaní křesťané, bude přemožen ďábel. Luther rovněž poukazuje na to, že chce mít dětinskou víru i o Svátosti, že, když se řekne „je“, myslí se tím „toto je skutečně mé tělo“. Protože hřích může dosáhnout až do nebe, musí být Boží sláva nad nebesa, přičemž měsíc je církev a hvězdy jsou apoštolé a proroci. To vše bude upevněno v budoucnu. „Co je člověk?“ vztahuje na Krista a jeho ponížení, utrpení a kříž. „Že na něho pamatuješ,“ je pak Boží přiznání se ke Kristu. Kristus (nový Adam) je tu dáván do protikladu se (starým) Adamem. Kristu pak je všechno podřízeno. Slova žalmu také říkají, že Kristus je Bůh. Tři slovesa „korunuješ ho – dáváš mu vládu – pod nohy kladeš“ vidí Luther jako tři stupně Kristova oslavení: vzkříšení, nanebevstoupení a usednutí po pravici. Oproti království Kristovu, které dosahuje nebes, je tu ještě staré pozemské království Adamovo propadlé hříchu, to je v Kristu obnoveno. Ovce a skot jsou rozličné Kristovy místní církve.

V současnosti se slov Žalmu chytili například papežové: „Člověk (…) střed tohoto díla, se nám jeví jako cosi nesmírného. Ukazuje se nám jako božský, ne sám v sobě, nýbrž ve svém původu a ve svém určení. A tedy čest člověku, čest jeho důstojnosti, jeho duchu a jeho životu.“ Těmito slovy v červenci roku 1969 svěřoval Pavel VI. americkým kosmonautům před jejich letem na měsíc text tohoto žalmu, který byl zde nyní přednesen, aby vstoupil do vesmírných prostorů (Insegnamenti VII (1969), s. 493-494).

Katolický ekumenický theolog Otto Herman Pesch ve své snad první katolická (ne-li theologické vůbec) anthropologii sepsané po „rahnerovském obratu“ k člověku, staví vše právě na 5. verši našeho žalmu: „Co je člověk, že na něho pamatuješ!“ Prvně se roz-říká ono „co je člověk“, přičemž tu lze aplikovat mnoho vědeckých přístupů (lékařská anthropologie, sociologická anthropologie, kulturní anthropologie), od nichž se pak odliší ta theologická, v níž se postupně proberou všechny aspekty lidského života, aby se došlo k tomu, že člověk je sám o sobě omezený, že se mu s přibývajícím roky života uzavírají životní cesty, až smrt nakonec nenechá otevřenou ani jedinou, co tu zbývá? Ujištění žalmu: „Že na něho pamatuješ“, jde totiž o mocnou Boží odpověď, obsahující v sobě trvalou důstojnost člověka a darovaná naději! (Frei sein aus Gnade : theologische Anthropologie, Herder, Freiburg im Breisgau, 1986.)

Jak (doufám dobře) patrno, lze na základě a podkladě textu 8. Žalmu postavit anthropologické tázání se po úkolu člověka, vždyť se dozvídáme, že člověk je prvně obdarován Bohem, a to vše proto, aby šířil slávu Božího jména; člověk sám sebe sice rozpoznává jako omezeného a konečného, ovšem tato konečnost je děsivá pouze pro člověka, který neví, že to vše, co jej upomíná na vlastní malost, je právě jemu svěřené Boží dílo. (Každý) Člověk je odpovědný za celé stvoření. Ideálním případem člověka, jenž žije podle slov žalmu pak je Ježíš Kristus.

Shrnutí: Žalm nám ukazuje židovskou theologii, theologický náhled neb pohled zvláštní, který se nezaměřuje toliko ani především na výpovědi o Bohu in stricto sensu, nýbrž na výpovědi o Bohu, který se zjevuje či, lépe řečeno, „stává“ člověku, který „chodí s Bohem“. Člověk si uvědomuje Boží velikost – vlastně majestát Božího jména, tedy toho, co z Boha vůbec lze poznat – když se dívá na Boží stvoření. Tehdy dochází k poznání pozoruhodně dvojitému, jak malý je vůči Bohu, ale zároveň jak významnou roli hraje ve všem Božím stvoření, které má odpovědně (!) správcovat a spravovat, neboť je mu poddáno – v tom se totiž rovněž zjevuje majestát Božího jména.


(Vyjde/vyšlo v Křesťanské revue, www.krestanskarevue.cz)

Zobrazeno 1085×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz