Kázání o ženě cizoložnici

Jan 8,1-8: Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?"Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

Zajímavý přepis do hantecu, ne nepodobné úrovni tehdejší řečtiny: Na zdejším blogu Brhel uživatele téhož nicku.

Text, jenž je základem pro naše dnešní kázání, promlouvá do zajímavého kontextu: Evangelista Jan mluví o situaci, kdy je Ježíš zase jednou v Jeruzalémě, nejspíše jde o čas kolem Velikonočních svátků, které Ježíš coby pravověrný žid, jak známo, chodíval slavit právě do Jeruzaléma.

Dochází zde vlastně k úsměvné scéně, i když jde o humor černý, o jakousi tragikomedii.

Významný a lidem dobře známý učenec, dnes bychom řekli populární universitní profesor, kterým v té době Ježíš již byl, se nočním hloubáním v tiché a klidné Olivetské zahradě připravuje na svou zítřejší přednášku, velmi důležitou, protože se má odehrát v pro židy nejposvátnějším, nejdůležitějším a nejna-vštěvovanějším místě, asi jako kdyby se někomu v naší době dostalo cti promluvit z pověstného balkónu na Pražském hradě, odkud promlouval Václav Havel.

Ježíš byl ovšem člověk netradičních a provokujících názorů, nadto velmi lidsky a zdálo se, že i politicky, angažovaný. Nelze se tedy divit, že měl ve městě, které bylo centrem všeho dění v zaslíbené zemi, mnoho nepřátel, i velmi vlivných.

Nevíme, co Ježíš zástupu shromážděnému kolem něj říkal, o čem všem těm lidem přednášel. Možná zazněla slova ne nepodobná slovům našeho dnešního evangelia: „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ Slova na první poslech a zdánlivě jednoduchá, ovšem dokonale promyšlená a nedodržovatelná.

            Protivníci se však již chystají k akci, poněvadž dobře vědí, že Ježíš je znám svou lidskostí a schopností ohlížet se vždy právě na konkrétního člověka v konkrétní situaci – rozhodli se i oni vytasit jako zbraň proti němu člověka, zkouší to na něj s konkrétním člověkem.

Chtě nechtě se člověk pustí do domýšlení oné vulgární scény: Ježíš sedí někde na nádvoří uvnitř Chrámu a učí. Najednou k němu kohosi vlečou, možná že táhnou za vlasy: A ona je to polooblečená, bránící se žena. Dav se okamžitě seběhne, čumilů a zvědavců je všude dost! Ženu rychle strčí doprostřed kruhu kolem Ježíše! „Byla přistižena při činu!“ křičí jeden přes druhého. Teď si, milý Ježíši, poraď – Máme ho!

            Dva jinak protichůdné židovské proudy se zde opětovně spojily, však to známe z více evangelijních míst: Když jde o doslovnou aplikaci mojžíšovských zákonů, je jedno, zdali je člověk motivován nábožensky, protože má za to, že Bohu se slouží dodržováním zákona – to si mysleli farizeové –, anebo zdali je motivován čistě pozitivisticky a formálně, zákony se musí dodržovat, protože jsou takové, jaké jsou – což si mysleli zase zákoníci. Kde se smísí theologie a právo, tam vzniká „inkvizice“: vzpomeňme středověké upalování kacířů a novověké upalování čarodějnic, či zákroky náboženské policie v soudovém muslimském světě. Kde se smísí světská sféra se sférou náboženskou, tam vzniká diktatura: Ať už se jedná o středověký papežský stát s vševládnou ambicí, anebo v současnosti stále ještě trvající komunistický stát pěstující kult osobnosti vládce státostrany. Za takové situace není místo pro milost, za takové situace nezní slovo evangelia.

Tak je to i v našem příběhu: O vině této obviněné ženy není pochyb! To, co udělala, byl hřích. I sám Ježíš to svým výrokem z konce našeho textu potvrzuje, když ženě říká: „Více nehřeš!“

Mojžíšův Zákon, který nebyl jen zákonem náboženským, ale i politickým za takového stavu věcí mluvil jasně: Z náboženského hlediska šlo o hřích, relativně podle následků viděno hřích velmi těžký! Z politického hlediska byl přikázán jen jeden trest, absolutní trest: Ukamenovat!

Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: „Ten, kdo se dopustí cizoložství se ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít – ta cizoložnice i ten cizoložník!“ (Leviticus 20,10). Ještě dnes slyšíme z arabského muslimského světa zprávy o podobných událostech: Žena je chycena, obviněna z cizoložství a bez jakéhokoli soudu lynčována a ihned spontánně ukamenována. Děsivé!

Farizeové, ani zákoníci se však ve skutečnosti nezajímali o naplnění Zákona – jejich jednání bylo motivováno úplně jinak. Lidský život jim byl ukradený, o ženu jim nešlo, tu by jinak klidně ukamenovali, ale miláčka lidu a lidumila Ježíše chtěli usvědčit z názorové nekonzistence, ze lži – ano, oni se těšili, že půjde proti Mojžíšovu Zákonu, a oni proto budou moci říci, že Ježíš se staví rovněž proti samotnému Bohu! Třeba právě nepohodlného Ježíše budou moci rovnou ukamenovat.

Tím se Ježíš dostal do choulostivé a prekérní situace. Půjde přímo proti Zákonu? Řekne něco na vysvětlenou? Protivníci vědí, že tentokrát je Ježíš nedoběhne stejným způsobem, jako se mu to povedlo ve sporu o konzumaci jídla v sobotu, což mu nikdy nezapomněli… Ježíš to samozřejmě věděl.

Ježíš ovšem i tentokrát jedná nečekaně, bláznivě a paradoxně – vůbec nereaguje, jen, jak si tam tak sedí, začíná z ničeho nic psát cosi do písku. Žalobcům neodpovídá, na obžalovanou se ani nepodívá. Ježíš odmítá vznesenou obžalobu řešit! Boží Zákon sice platí i se strašným rozsudkem smrti, Ježíš však není a nechce být tím, kdo jej vynáší, protože má a zná evangelium!

Toto je jediná evangelijní zmínka o tom, že Ježíš píše! Ježíšovi šlo o slovo, to se dá jen mluvit a naplňovat skutkem, proto sám nikdy nic nenapsal, vyjma toho, o čem nyní čteme, že to napsal do písku. Jaké to bylo „psaní“? Nevíme sice, co Ježíš do toho písku psal, postup vyprávění však nahrává tomu, domnívat se, že to mohl být soupis hříchů všech těch, kteří ženu obžalovali. Usvědčující litera zákona, hezky napsaná! Písmáka tu napadne, že někdo z kolem stojících třeba pořádal občasné sexuální výlety do Efezu, který byl vyhlášený asi jako naše pražská „Perlovka“. Nevíme?

Náš Pán nám v tomto příběhu ukazuje základní kvalifikaci pro pozici soudce – bezúhonnost před zákonem. Dnešní evangelium mluví o tomtéž: „Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku‘, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

A tu jsme u jádra věci – dobře víme, že nikdo nejsme bez hříchu, ani jeden! Kámen mohl první hodit jen Ježíš! Přestože, anebo právě protože, tato žena byla vina, byla hříšnice, vložil se sám Ježíš do její věci – sám se postavil mezi tuto ženu a tvrdý Mojžíšův i Boží zákon. On této ženě odpustil a omilostnil ji, On z lásky neudělal, co plným právem udělat mohl a měl – To je pravé a čisté evangelium.

Vždyť od této události uběhlo jen pár let a Ježíš znovu přišel do Jeruzaléma oslavovat velikonoce, jenže tentokrát se s ním v chrámu přeli mnohem více, už ho nepřišli jen zkoušet, ale rovnou se smluvili, že ho zavraždí, tentokrát na Olivové hoře nejen přemýšlel, ale schovával se a byl zatčen, tentokrát nejen, že mlčel, aby zachránil jiné, když je chtěli zabít, ale mlčel, aby nezachránil sám sebe, když ho vraždily, aby tak svým křížem zachránil nás všechny.

Ježíš přece nepřišel tento svět odsoudit, ale spasit!