Denní zamyšlení: středa 11. května 2016

Já jsem Hospodin, tvůj spasitel, tvůj vykupitel. Izaiáš 60,16

Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum," což znamená: 'Děvče, pravím ti, vstaň!' Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Marek 5,41-42

Pokojného rána a radostného dne!

Dnešní starozákonní heslo je opět nádherným prorockým slovem – čistým Evangeliem – ba dokonce překrásným slovem Boha o sobě samotném, Božím sebe-zjevením... Zvěst našeho hesla je pro poslední (56. - 66.) kapitoly knihy Izaiáš typická: Prorok tu předjímá, že návrat z babylónského zajetí, jež mnozí tehdejší židé chápali téměř jako konečnou vše-nápravu světa, právě takovouto nápravou nebude... Baže, židé se sice navrátí do „své“ Svaté země, v čemž tkví nesmírná Boží milost (!), ale lid to venkoncem nedovede ani nepovede ke změně smýšlení, obrácení, a již vůbec ne k úplnému přilnutí k Hospodinu... Babylónské zajetí tudíž sice je dějinným milníkem, ovšem právě toliko dějinným (!), po němž čas a s ním také dějiny spásy pokračují dál... načež se zde otevírá výhled k ještě mocnějšímu Božímu zásahu, k příchodu Božího pomazaného – Mesiáše, jenž jednak ukáže cestu k nápravě světa, jednak jí sám bude, když na konci dějin tuto vše-nápravu sám zjedná...

60. kapitola, do níž patří náš verš, nejprve přichází s ujištěním, že „Izraeli vzešlo světlo“ (srov. Iz 60,1-14, zvl. v. 1a), a poté s popisem důsledku této události, s tím, že tato událost vyvolá „věčné veselí“ (srov. Iz 60,15-22). Celá řeč je vlastně promluvou k „dceři Siónské“ či k „Jeruzalému“, což je obojí ženská personifikace celého lidu Izraele coby věřících následovníků (poutníků?) Božích.

Ochranovští opět – žel, po svém zvyku! – vytrhují pouze jednu část verše, jedno z vícero jeho sdělení... Celý verš dosl. zní:
„(A budeš sát mléko národů / gójů
a prsy králů budeš sát,
a tu poznáš, že)
JÁ [JSEM] HOSPODIN, TVŮJ SPASITEL / MESIÁŠ A VYKUPITEL / ZASTÁNCE / GÓEL, Vznešen-ý/-ost Jákobova.“

Kladu si otázku, co to znamená „sát mléko národů“? Znamená to – „Pěkně podojíš ostatní národy!“ – závdavek budoucího izraelského nacionalismu a panování Izraele nad ostatními národy? Je jistě pravdou, že takovéto myšlenky o až otrocké službě gójů (nežidovských národů) se v židovstvu objevovali a posud objevují (zní to sice jako krajní pozice, ale takovouto pozici zastával např. vrchní sefardský rabín Izraele Obadija Josef a po něm ji převzal i jeho syn Jicchak Josef, dnes na témže postu, přičemž takováto pozice rozhodně k extrémismu nemá daleko), já však mám za to, že právě o tohle Bibli (ani jen SZ) nejde, že vůči tomu se jako celek (univerzální zvěstí o spáse, ve SZ alespoň v náznacích) vymezuje dostatečně... Nejde tudíž spíše o „odkojenost jinými tradicemi“, zvěst o tom, že judaismus bude muset v budoucnu nasát i jazyk a myšlení jiných kultur („in-kulturovat“ svou zvěst, jak se moderně říká?!) – a neučinilo a nedokázalo právě tohle křesťanství, když bravurně, geniálně a zázračně propojilo tehdejší provinční svět židovský se soudobým helénizovaným (globalizovaným?) světem Římské říše, když obrazně řečeno spojilo Jeruzalém a Athény (Srov. slavnou knihu Lva Šestova Jeruzalém nebo Atény)?

Ano, Izaiáš – hebr. „Ješa-Jahú“, prorok, jenž ve svém jméně nese zvěst o tom, že „Spása-[je]-Hospodin“, nám tu přináší vskutku univerzalistickou zvěst o spáse: Představa židovského Jeruzaléma a s ním judaismu jako základu, kam ovšem jako nesmírné obohacení přicházejí i lidé ze všech ostatních království světa... Jeruzalém jako město, které konečně dostává svému hebr. názvu – „Jerúšalaim“ = „Město-Pokoje“, město, odkud vzchází pokoj (a mír) pro celý svět... Čarokrásná vize, běda však!, pomyslí-li člověk na realitu dnešního Jeruzaléma (a státu Izrael) – jak dalece jen toto město tomuto ideálu neodpovídá!

V celém hesle jde totiž o to, pochopit, že prostředkování mezi Izraelem a pohany, mezi judaismem a helénismem, mezi národy, rasami, jazyky, lidmi vůbec zmůže toliko jediný Prostředník – Ježíš Kristus! Ježíš Kristus = Hospodin / Pán (hebr. tetragram již Septuaginta řec. překládá „Kyrios“ tedy „Pán“, a to prý bylo nejstarším křesťanským vyznáním, prosté – „Ježíš Kristus je Pán!“) = Mesiáš / Vykupitel (Sleso „j-š-'a“, od něhož je slovo odvozeno, původně znamenalo tolik, co zachránit, osvobodit – nejprve fyzicky: z rukou nepřítele, později duchovně: z tenat hříchu.) = Góel / Vykupitel (Slovo původně označovalo krevního mstitele či toho, kdo měl zákonnou povinnost buď vyplatit otroka z rodiny, anebo si vzít podle levirátního práva ženu bezdětného zemřelého bratra... byl to tedy ten, kdo poskytl zastání tam, kde jiné již nebylo... logicky se dospělo k tomu, že zastáncem těch, kdo nemají zastání na zemi – „sirot a vdov“ – musí být Hospodin sám.) = Nejpřednější z Jákoba (Jákob je staré jméno Izraele, jméno, které znamená „Zápatník“ čili „Podrazák“, přičemž zde se mluví o tom, v kom bude tento hříšný rys Izraele nadobro zničen...)

Bůh nám tu předpovídá, že nám sám sebe zjeví ještě jinak, než jak jej známe (jak jej znali ve SZ, kdy ještě nebylo jasno o Trojici), že druhá osoba Nejsvětější Trojice – Bůh Syn – se vtělí, narodí a zasáhne do dějin, ba na kříži změní dějiny světa a hříchu v dějiny spásy! Bůh, jehož jednání ve SZ představuje hlavně Božská osoba Otce a který se proto ve SZ jeví především jako přísný, přikazující a trestající, se, díky skutečnosti vtělení, v čase NZ jedinečným způsobem zjevuje jako Božská osoba Syna v člověku Ježíši Kristu, který přinese Boží Evangelium a ukáže člověku tu nejlaskavější možnou tvář, tu tvář, která se pro hříšného nechá i poplivat, když je to třeba; Boží zjevení od časů NZ až k nám pak pokračuje zvláště v jednání Božské osoby Ducha svatého, která přebývá v našich srdcích a působí, že i přes skutečnost svého hříchu poznáváme a zakoušíme Boží milost...

***

To, co je v našem hesle ze SZ řečeno jasně, a(le) teoreticky, je pak v hesle z NZ doloženo prakticky... Opět příběh, který je čistým Evangeliem, příběh o vzkříšení z mrtvých, o vzkříšení malého děvčátka... kde jinde se jasněji demonstruje, co to je a znamená Evangelium, než právě zde?

Text dosl. zní: „A uchopiv ruku dív(en)ky, řekl jí: ‚Talitha kumi!‘ To je vykládáno: ‚Děvčátko, říkám ti vstaň / probuď se (z mrtvých?)!‘ A to děvčátko ihned vstalo / se probudilo (z mrtvých) a chodilo. Bylo totiž ve 12 letech. A zděsili se podivením převelikým!“

Jde tu o „uzdravení“, jež má pro Ježíše typickou formu dotyku i slova (vedle toho existují uzdravení jen dotykem, a jen slovem, a pak také uzdravení skrze exorcismus)... Je to také jasné vyjádření vztahu Boha a člověka, který nepřekoná a nezlomí ani smrt... u Židů platilo, že dotkl-li se člověk mrtvého, pak se znečistil... Znečistil se ovšem Ježíš? Jde tu o jakýsi souboj mezi Boží čistotou a nečistotou hříchu a smrti - kdo z koho? Vyhraje život, anebo zvítězí smrt... má poslední slovo Bůh, anebo nicota? Ježíš ukazuje, že Bůh se smrti neštítí, baže do a ve smrti přináší svou lásku! To, že Ježíš pronáší své uzdravující slovo v aramejštině, rozhodně není magická formule či čarování, protože nešlo o řeč v nesrozumitelném jazyce, nýbrž naopak v tom jazyce, jakým Ježíš opravdu mluvil, nejspíš šlo o slova až tak silná, že se i helénizovanému evangelistovi Markovi vryla do paměti v původním armejském znění, a tak je zachoval, i když tlumočil své evangelium do (staro)řečtiny, aby se mohlo šířit dál do světa, i a právě mimo Izrael... A skutečně Božský život je silnější než lidská smrt: a děvčátko vstává z mrtvých! Údaj o věku dítěte je důležitý a symbolický: 12 = posvátné číslo, 12 let je tak ideální věk, který představuje celý život, který mělo děvčátko před sebou a k němuž ho Ježíš probudil.

***

Jsme téměř na konci doby velikonoční, času, kdy jsme z kazatelen zase slýchávali příběhy o setkání se vzkříšeným a tak je nám i dnešní text povzbuzením k víře a k radosti z víry ve vzkříšení! Buďme si tedy jisti tím, že Kristovo vzkříšení je i naším vzkříšením!

*******

Nebeský Otče, rač nám tvého Ducha svatého dát, a utvrď nás v jistotě, že nás máš v Synu rád. Amen.

***

Mějte požehnaný týden a poté i požehnané Letnice. Kéž by nás Duch svatý osvítil, naplnil pokojem a spojil v jedno!

bratr Tomáš