Denní zamyšlení, středa ve svatodušním oktávu (18. května 2016)

Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. 3.Mojžíšova 19,2
 
Oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Efezským 4,24  
 
Dobrého rána!
 
PRVNĚ DOCELA KRÁTCE –
 
Dnešní starozákonní heslo se v luterských katechetických příručkách označuje jako tzv. SUMA ZÁKONA, tedy vyjádření toho, co po nás Bůh vlastně chce: abychom byli jako On! To se sice hezky poví, ale nesnadno udělá; to je ideál, jemuž zkrátka nejsme schopni dostát, jemuž bytostně neodpovídáme aniž se mu alespoň blížíme... Tváří v tvář Boží svatosti nám nezbývá než si připustit, přiznat a vyznat, že my zkrátka svatí nejsme (A nehrát si na svatoušky!), zkrátka kát se... Tvrdé je to slovo proti nám (!), ale již jen v tom, že zní, je naděje: Kdyby s námi Bůh ve své svatosti a oddělenosti (jako se farizeové ve své svatosti oddělovali od hříšníků!) nechtěl mluvit, ba nic mít, jednoduše by nic neříkal, jenže On mluví - mluví, a tím nám ukazuje k Evangeliu...
 
Ano, Ježíš Kristus – SUMA EVANGELIA, to je naše naděje! Ne se nechat Božím Zákonem vyděsit a raději na Boha zapomenout, nýbrž na Boha pomnout a nechat se Zákonem nasměrovat v Kristu! Jistě, na tomto světě jsme a zůstaneme hříšníky (starými Adamy), ale pokud věříme, zároveň na sebe oblékáme Ježíše Krista (nového Adama), pročež jsme ospravedlnění... „Ospravedlněný a zároveň hříšník,“ toť zkušenost každého křesťana na tomto světě... Jednou však přijde smrt (konec na tomto světě či tohoto světa), s níž vezme náš hřích a všechno hříšné svůj konec, ale to, co zůstane, je právě Kristus – a Kristovo vzkříšení bude skrze víru naším vzkříšením.
 
NYNÍ PAK ÚPLNĚ DLOUZE –
 
Dnešní starozákonní heslo je snad vůbec nejčistším možným slovem Božího Zákona, pročež bývá někdy označováno dokonce jako SUMA (BOŽÍHO) ZÁKONA – soubor Božích požadavků na člověka, souhrn toho, co po nás Hospodin chce a žádá (v protikladu k Sumě Božího Evangelia, za kterou se tradičně označuje v. J 3,16 – „Bůh dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný!“)!
 
Naše heslo je vzato ze 3. knihy Mojžíšovy, která je tradičně pojmenována Leviticus, což je latinská úprava řeckého „Leuitikon“, čili „Lévitská / Léviská kniha“, čemuž lze porozumět tak, že je to knihy buďto určená pro Lévijce / Lévity (učebnice Zákona), anebo jimi používaná (zákoník)... paradoxem knihy je, že o Lévitech / Lévijcích vlastně vůbec nemluví, až na výjimečnou zmínku o „lévijských městech“ v Lv 25,32 -34; Lévijci /Lévité byli jednak Izraelským kmenem (ovšem bez vlastního území!), jednak dědičným nižším kněžstvem židovským (takoví dědiční ministranti, řekli bychom dnes)... jejich živobytím bylo nejprve přisluhovat kněžím a posluhovat v Chrámě, později i předčítat a vyučovat Božímu Zákonu – proto by Leviticus mohl být jejich učebnicí i jejich zákoníkem zároveň. Hebrejsky se 3. Mojžíšova jmenuje – jak je pro Mojžíšovy knihy typické! – podle svých počátečních slov: „Vaj-jikrá“ – „A tu zavolal (Hospodin na Mojžíše)“, kráčí tedy o knihu, jež zapisuje vlastní slova Hospodinova, která Izraelcům promlouval Mojžíšovým prostřednictvím; formou se pak jedná o kultický a rituální zákoník. Celá kniha Leviticus je tudíž souborem Božích Zákonů, a náš verš je jen jakýmsi jejich ideálním sumářem!
 
A že Leviticus důkladně probere téměř všechny myslitelné sféry života tehdejšího Izraelce (!), ovšem protože jde o zákoník náboženský, který předpokládá víru, vychází se od Obětních řádů (kap. 1-7) přes Kněžské řády (kap. 8-10) až k řádům očišťovacím (kap. 11-16), které již mají blízko ke každodennímu praktickému životu, protože se dotýkají jídla (kap. 11 – slavný to základ pro „košer“ kuchyni), porodu (kap. 12), nemocí (kap. 13-14, zvl. „malomocenství“) a končí řádem pro jeden z největších svátků – Den smíření („Jóm kipur“, kap. 16). Zbytek knihy (kap. 17-27) pak zabírá tzv. Zákon svátosti, což jsou různé řády pro sváteční i všední příležitosti a mnohdy dublují, doplňují či upravují, co bylo řečeno v předcházející části knihy. Součástí oné druhé části knihy je i místo, kam patří naše heslo, přičemž celá 19. kap. se nazývá Řád každodenního života, a je tudíž svým smyslem i obsahem nejblíže tehdejšímu všednodennímu životu vůbec – zákony navýsost praktické (celé se to podobá 2. desce Desatera: v. 3a.30a ctění – otce a matky, v. 3b – dodržování soboty, v. 3c-4 – nemít jiné Bohy, v. 11a – nekrást, v. 11b - nepodvádět a nelhat, v. 15c-16a – nepomlouvat a spravedlivě soudit, 16b – neusilovat bližnímu o život...).
 
Náš verš dosl. zní: „Svatí / Svatými buďte (dosl. budete, resp. jste, stanete se, resp. stáváte se), protože svatý (jsem) Já, Hospodin, Bůh váš!“
 
I.
 
První důležitou věcí je zde představa svatosti, přičemž hebrejské slovo pro svatost – kořen „q-d-š“ – znamená vždy již také představu oddělenosti (posvěcením se kultický předmět vyděloval z běžného užití pro spec. užití kultické)...
 
Zde se jako o svatém mluví o Bohu! SVATOST je jedna ze dvou nejdůležitějších Božích vlastností (v protikladu k LÁSCE, tak např. E. Brunner), setkání s Boží Svatostí vyvolává v člověku strach a třesení – TREMENDUM (v protikladu k FASCINACI Boží láskou, tak studie Posvátno od R. Otta), Bůh je ve své Svatosti zároveň ve SKRYTOSTI jako SKRYTÝ BŮH / DEUS ABSCONDITUS (protikladem je Bůh, který SE v nesmírné lásce ZJEVUJE v Ježíši Kristu, tedy ZJEVENÝ BŮH / DEUS REVELATUS, jak rozlišoval Luther)... BŮH VE SVÉ SVATOSTI JE BOHEM ZÁKONA A SOUDU, který v ostrém protikladu vůči BOHU EVANGELIA A MILOSTI.
 
Bůh po nás žádá jen tolik, abychom byli jako On! Svatí, jako On je svatý! Je to sice ideální požadavek, avšak proto nikoli nereálný, ba právě proto reálný – to a jen to po nás Bůh chce! Jenže tváří v tvář tomuto požadavku vždy znovu shledáváme, že mu nejsme s to dostát, baže se mu nejsme s to ani jen přiblížit... Člověk má v tváří v tvář tomuto tvrdému požadavku Božího Zákona v podstatě jen dvě možnosti: 1. Vzít to jako ideál, a proto to nevzít vážně, načež si člověk může žít podle sebe a na Boha docela zapomenout; 2. vzít to jako ideál, a proto to vzít vážně, pročež se člověk snaží žít podle Božího Zákona, a tam, kde rozpoznává, že mu není schopen dostát činí pokání... a důvěřovat Bohu! Na tomto světě je obojí způsob života možný, ten 1. se dokonce jeví jednodušším a lepším, jenže pak se vynoří temný horizont smrti... a najednou člověk poznává, že je mu vlastní (ne)svatost na nic, že vidět ráno za touhle nocí je schopen lede ve víře a ve spolehnutí se na Boží svatost oddělenou od lidské smrtelnosti...
 
Ano, Bůh JE VE SVÉ SVATOSTI HROZNÝM BOHEM, jehož požadavkům nemůžeme dostát! Jenže BŮH MÁ VŮČI NÁM POŽADAVKY, kdyby je neměl, tak by o nás Bohu nešlo, kdežto takhle je patrno, že Bohu o nás jde... tady SE OTEVÍRÁ PROSTOR PRO výše již zmiňovanou BOŽÍ LÁSKU, PRO EVANGELIUM (jak mi luteráni říkáváme, Zákon naplňuje svůj účel ne jen tak, že „ukazuje, že mzdou hříchu je smrt“, nýbrž i tím, že „ukazuje k Evangeliu a připravuje naň“)! Uváděný theolog Brunner věc rozříkává nádhernými slovy: „Nejprve je zde ostrý protiklad, vždyť svatost vytváří odstup, láska vytváří společenství (...) Svatý Bůh dí: ‚Chci pro sebe všechno!‘ (...) Láska dí: ‚Vše pro tebe, nic pro mne.‘ (...) jen tam, kde je svatost Boží a z ní plynoucí soud na člověkem brána vážně, může být ocěněna i celá nepochopitelnost odpouštějící lásky.“
 
II.
 
V české theologické tradici se již nějakou dobu vede debata o to, jak vůbec číst předpisy Božího Zákona, protože patřičná slovesa nejsou v rozkazovacím, ale v oznamovacím (?) způsobu ―
 
1. „Buďte svatí!“ – takto to chápala celá křesťanská tradice, jako jasný Boží příkaz;
2. „Budete svatí...“ – jako slovo o ideálu (ukazatel k němu), který tu ještě není, který by však měl člověk usilovat naplnit (tak prof. Heller),
3. „Jste svatí.“ – jako konstatování ideálu, který se na věřících již naplňuje (při nich děje), nikoli z jejich příčiny, ale prostřednictvím víry v Boha a jeho svatosti (tak Jiří Beneš),
4. „Jste svatí!“ – jako apodiktické právo, tedy právní formulace, která nepřipouští diskuze a jakékoliv neodpovídání jí je hodno (absolutního) trestu (tak prof. Martin Prudký),
5. „Stáváte se svatí?“ – jako neustálý životní boj o svatost, jako „zápas s Bohem“ ve víře, jako kvalita, kterou nikdy absolutně nemáme, ale která "se při nás stává" (tak prof. Balabán).
 
My, méně poučení, se alespoň můžeme, dívaje se ze zad těchto obrů, zamýšlet, který z oněch názorů je nám samotným bližší... ?
 
***
 
Novozákonní heslo verš doplňuje a rozvíjí právě o aspekt obeznámenosti s Boží láskou v Kristu (To je onen Zákon nezrušený, nýbrž naplnění – jako luteráni tohle zveme 3. způsob užití zákona – tertium usus legis – totiž návod pro život pokřtěného věřícího)... Slovo apoštola Pavla nám pak mluví o novém životě (a nové poslušnosti), která se ovšem děje až s Kristem a v Kristu.
 
Texty o novém životě zabírají v Pavlově listě do Efezu značnou část místa (cca 1/3) a tvoří ucelený úsek (Ef 4,1-6,9), když se nejprve promluví o samotné skutečnosti nového života (4,1-23) a poté se proberou konkrétní skutečnosti / znaky, jež ji provázejí, těmi jsou: láska (4,24-32), čistota (5,1-15) a pokora (5,16-6,9). Naše heslo pak je slovem, která uzavírá obecnou promluvu o novém životě a připravuje místo pro výklad o jeho znacích.
 
Verš z NZ dosl. zní: „(Jest vám [tj. máte] - viz v. 22) obléci (si) nového člověka, podél Boha stvořeného, ve spravedlnosti a svatosti (posvátnosti) pravdy.“
 
I tady jde dlouze přemýšlet nad tím – podobně jako u SZ verše, nakolik jde o rozkaz a nakolik o konstatování.  Ve verši 22. se mluvilo o potřebě „odložit dřívější způsob života“ (hříšný život, tedy to, co bychom my luteráni nazvali „starým Adamem v nás“) a naše heslo proti tomu staví jako ostrý protiklad nutnost „obléci nového člověka“ („nového Adama“, vlastně potřeba být přikryti a a zastoupeni Ježíšem Kristem, neboť v jeho lidství je obnoveno i to naše); je zde vidět starý člověk, jemuž platí odsudek Božího Zákona, i nový člověk, jemuž pro Krista platí Evangelium, a tudíž je mu Boží Zákon „jen“ návodem k lepšímu zbožnému životu. V tomto „novém člověku“ (ČEP – „novém lidství“) se napravuje hříchem pokřivený obraz Boží v člověku, na nějž byl člověk stvořen (viz a srov. Gn 1,26-27), ostatně byl stvořen podle před-obrazu Kristova, který nyní paradoxně obléká! A člověk se najednou stává „svatým a spravedlivým“, nikoli pro sebe, ale od Krista a v Kristu... to je ten náš paradox „simul iustus et peccator“ – zároveň ospravedlněný (v Kristu) a zároveň hříšník (o sobě).
 
***
 
Nedávno jsme slavili Letnice a ještě jsme v jejich oktávu: O čem jiném jsou Letnice, než o duchovním obnovení člověka i Božího lidu jako celku díky daru Ducha svatého, to skutečnost jeho přítomnosti nám dává zaslechnout Boží Zákon opravdově a kát se, to On pak do naše srdce přináší Krista a obléká nás v něj!
 
***
 
Otče, rač nám tvého svatého Ducha dát, a tak nás v Krista oblékat: bychom tvůj svatý Zákon poznali, své hříchy vyznali a odpuštění v Evangeliu dostali. Amen.
 
***
 
Mějte požehnaný (tý)den a Duch svatý ať vás naplňuje svými dary!
 
bratr Tomáš