Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

Denní zamyšlení, sobota 8. října 2016

8. 10. 2016 11:24

Pochopení tvých slov vnáší světlo a dává i prostým rozumět. (Žalm 119,130 F)

Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. (Římanům 15,4)

***

Dobrého dne, milé sestry a milí bratři,

z dnešních hesel JB má člověk zkrátka radost, neboť to jsou slova jasná a přímá, kterým rozumí člověk již při prvním přečtení, třeba i ještě notně rozespalý po ránu. Navíc tu před námi leží povzbudivá slova o slově: Boží slov-o/a a slově Božím. Písmo nás tu povzbuzuje ke čtení, recitování a rozjímání jejích vlastních slov! Bible nás volá k Bibli s skrze to sám náš Bůh k Sobě! Co chtít víc (?), co činit, než okamžitě za (obrovský) dar Božího slova děkovat!

***

Dnešní starozákonní heslo je zase jednou vylosováno z nejdelšího Žalmu vůbec (stejně jako heslo na minulou sobotu), tedy z nejdelší biblická básně a vrcholné hebrejské poesie (22 osmiverší, na každé písmenko hebr. abecedy postupně jedno). Sluší ze zopakovat, že ačkoli někteří vykladači mají za to, že v případě 119. Žalmu je forma nadřazena obsahu, já si naopak myslím, že je to nádherná chvála Božího slova a Božího Zákona.

Heslo dosl. zní: „Začátek slov/činů tvých osvěcuje rozumem prostomyslné!“

Prvním slůvkem u kterého je třeba se pozastavit je „začátek“, hebr. „petách“, přestože toto slůvko pochází od hebr. slovesa „p-t-ch“, které znamená „začít/začínat“, nese v sobě ještě homonymní význam „vyrýt“. O to totiž jde, nejde tu jen o začátek ve smyslu „něco jedním uchem zaslechnout a druhým vypustit“, že „něco jsem slyšel, ale oslyšel“, nýbrž o slova, jež se mi „zaryjí do paměti“, jež mě osloví! Písmák tu ví, že pro SZ je důležité jednak slovo poslouchat, jednak si „ho vyrýt na/do srdce“, totiž ho a podle něho žít!

To nás vede hned k druhému slovo, hebr. „davarím“ (od slovesa „d-b-r“), které znamená jak „mluvit“, tak „činit“. To je z jedné strany úkol pro nás, abychom slovo toliko neposlouchali, nýbrž i žili (nechali jím proměňovat své životy), ale z druhé strany je to i povzbuzení a ujištění, že Bůh k nám pouze nepromlouvá, nýbrž i sám s námi a skrze nás mocně jedná, co On chce…

Krásná je i následná světelná metaforika: Bůh jako ten, kdo osvěcuje mysl; to známe a tomu rozumíme i dnes.

Důležité je i slůvko pro „rozum“ hebrejština, ostatně i mnohé jiné jazyky mají více termínů:
1. „moudrost“ (hebr. chochmá[h], lat. intellectus, něm. Vernunft), kterou odlišují od
2. „rozumnosti“ (hebr. bíná[h]), lat. ratio, něm. Verstandt).
V prvním případě jde o schopnost „řešit různé životní situace“ na základě životní zkušenosti a zkušenosti víry (to je moudrost, jíž má křesťan/věřící jaksi navíc), ve druhém pak o „umění rozlišovat“ (srov. ROZ-UM); přičemž v našem textu jde právě o onu schopnost rozlišování, kterou Boží slovo tříbí… Člověk, který se nikdy nesetkal s Bohem a jeho slovem vůbec nezná některé kategorie jako: posvátné × světské, svatost × hřích, odpuštění × vina atd., to je až následkem – darem Boží milosti! – víry. „Bene docet, qui bene distinquit“ – „Dobře učí, kdo dobře rozlišuje!,“ jak to říkávali s pokorou středověcí scholastičtí theologové. Samozřejmě, že je zde nebezpečí přílišného dělení („škatulkování“) a černo-bílého vidění světa, to má ovšem korigovat ona životní moudrost, a člověk v moudrosti a zkušenosti víry ví, že takhle se většinou není možné dívat (ostatně mu tuhle skutečnost ne-černobílosti světa prostředkují mnohé bibl. příběhy).

Závěrečná zmínka, že objektem Božího osvícení jsou „prosti/prostomyslní“: Nás chce jednak vést k pokoře – abychom si toho o sobě mnoho nemysleli, poněvadž ten, kdo již má svou představu o tom, „jak to je“, může těžko mít otevřené srdce pro Boha a jeho slovo; jednak nás náš text znovu ujišťuje o tom, že Boží slovo není jen pro nějakou úzkou „elitní“ skupinu bohoslovců a bohoslovek („theologů“), kteří paradoxně k tomu elitářství nemívají daleko (!), nýbrž doopravdy pro všechny, jak to viděl Martin Luther – „Každý člověk je (a já dodávám, že nakonec musí být!) theologem…“

***

Verš z NZ je vybrán tak, že starozákonní citát navýsost vhodně doplňuje – slovo ze závěru (předposlední) kapitoly Pavlova veledíla, jímž je list do Říma, Římanům…

Dosl. zní: „Veškeré věci, které totiž byly zapsány, k našemu vy-/po-učení byly psány, abychom měli naději skrze útěchu (z) Písem!“

Apoštol Pavel se zde přiznává k „Písmům“, která pro něj tehdy představovalo to, co my dnes známe jako SZ (tedy i náš Žalm!), důležité je zde především slovo „útěcha“ (řec. „paraklésis“), které v sobě svým kořenem nese náboj Ducha svatého (též Utěšitel, řec. „Paraklétos“), jak ho chápal evangelista Jan – celé porozumění Bibli a čerpání naděje z ní tudíž není ničím jiným, nežli dílem Ducha svatého.

Kéž tedy i v nás Duch svatý mocně koná své dílo!

***

Ó, Tvůrce, Duchu svatý, přijď, rač v myslích našich hostem být, rač světlo v myslích dáti nám, a v srdcích našich měj svůj chrám!
Ty, Otce dávej znáti nám, Syn rovněž tebou budiž znám, ať Tebe z obou vyšlého, máme my času každého!
Amen

***

Mějte pěkný zbytek sobotního dne a příjemně prožijte víkend!

Pán Vás provázej!

bratr Tomáš

Zobrazeno 403×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz