Co je to „(Boží) požehnání“? : aneb žehnat, ne žehrat!
Člověk má ve svém životě v zásadě jen dvě možnosti: buď ví, že mu Bůh jak ve všem dobrém, tak přes všechno zlé žehná, anebo „za boha“ neustále jen žehrá. Věřící poznává, že hnal se za prosazením sebe a svých cílů, což mu často bránilo v tom, aby mu Bůh opravdu žehnal; kdežto člověk nevěřící tuhle touhu sice neztratil, naplňuje ji však jen stěží, a tak žehraje ani nepoznává, že hraje sám před sebou jen divadlo…
Etymologie (rozumněji: původ a vývoj slova sám či věda o něm) mne tu napadá hned, jenže ta lidová – vlastně ne-etymologie, avšak i ta mnohdy stojí za to: Prvně mi tedy tane na mysli souvis se slovem žeh (spálení, začasté rituální, do kteréžto oblasti patří i „pohřeb žehem“), jakoby po-žeh-nání bylo něco, co následuje až po žehu, třeba běžně míníme, že po něm (na zemi) již obvykle nenásleduje nic; za druhé pak s hnaním někoho někam, coby potvrzení faktu, že když po-že-hnal, tak zjevně stvrdil, že se to stalo až po někoho odněkud někam hnaní... Kdo dobře zná Bibli – kdekterý písmák – již tuší… No, ano, v Knize knih je přeci prototypem požehnaného člověka Abraham! (čti Gn kap. 12-25) Jenže již život tohoto starozákonního praotce potvrzuje, jak podivně se může takové Boží požehnání v lidském životě projevovat… Abraham sice od Boha slyšel přemnohá zaslíbení: tu o četnosti svého budoucího potomstva – „[Hospodin] ho vyvedl ven a pravil: ‚Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.‘ A dodal: ‚Tak tomu bude s tvým potomstvem.‘“ (tak Gn 15, 5); tu o příchodu zaslíbené země: „Tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou.“ (Gn 17, 6) Jenže čtenáři abrahamovského cyklu se zdá, že tenhle člověk měl spíše důvody k žehrání, a přece přesto věřil v Boží žehnání! Vždyť celý příběh začíná smrtí Abrahamova otce Teracha, kdy je sám již zestárlý – pětasedmdesátník! – Abraham popohnán Hospodinem do daleké „(ještě ne) zaslíbené“ země: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu!“ (Gn 12,1b) Právě tak Bůh Abrahama zkoušel i tím, že volal po žehem obětování milovaného Abrahamova syna Izáka. (Gn kap. 22) Realitou pak je, že Abraham své potomky za svého života na zemi (včetně vnoučat a pravnoučat) ještě sečíst mohl, třeba nejsme pro nevelkost našich soudobých rodin tak velkému počtu uvyklí… Umřel (!) a kdyby byl a-theista, (ne)mohl by žehrat; avšak Boží zaslíbení se naplnilo, neboť dodnes každý Abrahamův potomek (nejen) z židovského národa, když myslí na Boha, myslí i na Abrahama… my křesťané a oni židé totiž mluvíme o našem Bohu rovněž jako o „Bohu Abraháma, Izáka a Jákoba“ a jak to krásně pověděl Ježíš, „Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž živých“, a tudíž je i Abraham živ u Boha, možná podnes počítá své potomky, ale je jisto, že dopočítat se nemůže (ostatně přibývají ještě stále)… Náš Bůh svá zaslíbení plní, nemáme důvod žehrat, naopak musíme jej nechat svobodně nám žehnat!
K této theologizované lidové etymologii se sluší přičinit ještě jednu historickou poznámku – Ve staročeštině existovalo slovo půhon, jehož význam zhruba odpovídá dnešnímu „předvolání k soudu“, šlo o to, že jeden po-hnal druhého k soudu… Kdo půhon vyslyšel, měl alespoň naději na spravedlivé vyřešení svého sporu, kdo půhon oslyšel, měl smůlu a svou při prohrál. Dnes je to podobné, kdo má třeba dluh na pojistném starší tří let, který začne pojišťovna pozdě, ale přece vymáhat, a poctivě vyzvedne obsílku a dostaví se, ten může u soudu namítnout promlčení dluhu a platit dávný dluh nemusí, kdo poštu nevyzvedává, ten nejenže soud prohraje pro zmeškání, ale dluh musí zaplatit i s úroky, což může také zjistit až ve chvíli, kdy mu na dveře zaklepe exekutor, ale to již je pozdě… Křesťan má to požehnání, že ví, že je pod Božím soudem a že ho tento jednou čeká, ovšem zároveň ví o amnestii – odpuštění hříchů – pro krev Ježíše Krista; ale bezvěrec, který o Božím soudu nic neví a s tím, že by se měl za své skutky někdy někomu zodpovídat ve svém životě vůbec nepočítá, se pak bude jednou divit: jisté je, že před Božím soudem ani žehrání ani fakt, že člověk hraje komedii, nijak nepomohou.
Člověk by ovšem neměl opomíjet ani onu et(h)ymologii vědeckou, třeba naň nesmí přísahat. Etymologický slovník (Václava Machka, s podtitulem: Jazyka českého, Lidové noviny: Praha, 2010) uvádí obě hesla: „žehnati“ a „žehrati“ těsně za sebou na jedné straně (viz str. 724), přičemž pro „žehnati“ zaznamenává dva odlišné významy –
1. slovo s původem v lat. slovese „signare“, jež původně znamenalo „značiti, pečetiti“, v křesťanských dobách však nabylo specifického významu „křižovati se“, odtud pak přes něm. „segen“ (žehnat) přešlo k nám. Máme-li Boží požehnání, má nás Hospodin označené, ví o nás, počítá s námi; má-li nás však Hospodin označené, znamená to rovněž, že bychom mu měli dělat čest (anebo alespoň nedělat ostudu), protože se na nás okolní svět dívá jako na lidi jím poznamenané… podobně jako armáda či policie (nebo revizoři) dělají jméno společnosti či státu, jejichž (od)znak nosí. Krásně je tu vidět, že zdrojem našeho požehnání, není paradoxně nic jiného nežli Kristův kříž – popravčí to nástroj, a tak zároveň varování pro nás!
2. slovo s jihočeským původem, znamenající „vyrovnati se“ buď někomu, anebo s někým… Opět krásné: Buďto se člověk ve své hříchu chce Bohu rovnat, anebo to chce s Bohem srovnat a hledá cestu usmíření. Požehnání jako smíření s Bohem a s druhými, jakož i se sebou, jako pokoj, klid a vyrovnanost.
Slovo „žehrat“ pak je vykládáno jednak jako „kárati“ či „plísniti“, jednak jako „skuhrati“. Tu opět platí, že člověk ve svém hříchu prožívá velký nedostatek a má pocit, kolik toho ještě potřebuje, ačkoli již to, co má, je nesmírný Boží dar, protože se mu toho přece tolik nedostáváj laje lidem i Bohu, někdy pak sám skuhrá, aby se domohl toho, co posud nemá.
Rozžehnávám se s vám s přáním: Ať je po všem žehrání a kéž zažíváte Boží žehnání!
Pane Ježíši Kriste, děkuje Ti za to, že a jak jsi nám požehnal a prosíme Tě, abys vše zlé, co se na nás chystá, zažehnal. Amen.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.