Pokus reflektovat svůj život a texty svatých Písem.

"Pětatřicátníci, hoši jako květ."

30. 9. 2022 23:51

Přátelé (♀ i ♂), sestry a bratří, kamarádi v Kristu!

 

Je mně pět a třicet (35), ano, dnes mám narozeniny… pro vás je všední den, nevšední snad jen stereotypem týdenního běhu dní, který mu přiřkl název sobota, a tudíž se jedná o první ze dnů víkendových, často volných (či alespoň volnějších)… pro mě je to však přece den nevšední, kdy se potkává výročí mého narození s posledním dnem týdne – dnem sobotním, dnem Hospodinova odpočinutí, kdy podle biblického stvořitelského mýtu (ten, co je napsaný hned na první stránce Bible) Hospodin přestal tvořit a odpočinul (či začal odpočívat?). Tak nějak cítím, že „něco končí“, není to ovšem jen vděk za možnost prožít tu na světě další kvalitní rok života, ale zároveň jakýsi stesk po mém mládí… „Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme!,“ (Žalm 90, 10 ČEP) jakoby ve mně naříkal a hekal můj vnitřní Žalmista, „takže sedmdesát a pět a třicet – to je přece půlka, poločas (rozpadu), polovice! (Ta číselná symbolika biblické ‚posvátné matematiky‘ 35 = 70 : 2.)“ A vskutku, s novým rokem jsem ukončil svou službu na „sboru mého mládí“ v Plzni, provázenou jak mladickým nadšením, tak mladickou nerozvážností, tu hlubokým hledáním, tu pitkami v Panoptiku… „kde ty loňské sněhy jsou,“ to není jen povzdech nad klimatickou krizí (třeba i tu si uvědomuji a není mi to jedno), ale nad životní změnou… teď jsi farář v Praze, teď už Panoptikum neexistuje, teď se tak nějak završuje tvoje mládí… ke splínu se připojuje i smutná realita toho, že právě těžce a rychle scházejí a „odcházejí“ oba moji prarodiče z otcovy strany. Sice by se mi chtělo naplno zvolat: „Mládí v hajzlu a do důchodu daleko!,“ zbývá a nese ovšem víra a její řeč – modlitba, ne nepodobná jiné žalmové: „Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine.“ (Žalm 25, 7) Při pohledu na ten rok i na léta mého mládí je namístě vyznat to dvojí, dvojjediné: „Pane, smiluj se! & Díky Tobě, Pane!“

Tu 35 poprvé potkáváme v nudném a „tom druhém / dalším“ biblickém „rodopise“, tentokrát nás lidí jako „jednoho jediného lidstva“, coby potomků Šémových v Genesis 11 (Na rozdíl od mnohem slavnějšího, i když stejně nudícího, „knižního rodopisu“ Adamova z Genesis 5, 1; anebo mytického „rodopisu“ nebes a země z Genesis 2, 4a, kde není jasné, končí-li těmito slovy tzv. „první zpráva o stvoření“ s jejími sedmi „dny“, anebo začíná-li jimi cyklus mytických vyprávění o lidském hříchu – „druhá zpráva“.) čteme: „Arpakšád žil třicet pět let a zplodil Šelacha.“ (v. 11) Dvě neznámá jména: אַרְפַּכְשַׁד – ʾArpaχšád a שָֽׁלַח – Šáláħ, z nichž jen u druhého tušíme význam: „Ten, který je vyslán“, „Výhonek“, „Střela“ (zkrátka kořen שׁלח – šlħ). Nakolik nerozumíme jménům, rozumíme, oč jde: K poločasu života tak nějak patří rodičovství, otcovství (a mateřství), to, že člověk má potomky… Já zatím potomky nemám, ale rád bych… Mám na to věk?!

Druhou 35 potkáváme v 1. Královské 15, 24 a 22, 2–51, zvl. v. 47, (další zmínky o něm 2. Královská kap. 3 a 8, 16) a paralela 2. Paralipomenon 17, 1 – 22, 2, zvl. v. 20, 31, kde se mluví o jednom z judských králů (tedy Davidovců) výjimečně vlastně dobře, a proto i tolik (viz výše), a sice o Jošafatovi (יְהוֹשָׁפָ֖ט – Jehó-Šafát), což znamená „Hospodin (roz)soudil“, „Hospodin je soudcem“. Polovice života jako ideální věk pro vstup do vysoké politiky… sice jsme členem jedné české politické strany, ale zatím jsem nikdy nikam nekandidoval… to asi také nebude cesta pro mě. Anebo ideální věk, kdy začít myslet na Boží soud?

Poslední 35 potkáváme ve 2. Paralipomenon 3, 15, kde se líčí, jak dal král–poeta Šalamoun udělat pro Hospodinův Chrám „dva sloupy vysoké třicet pět loket, hlavice na vrcholu byla vysoká pět loket“, takže čas mládí i čas stáří jsou časy víry… mezi oběma se prochází do Svatyně… 35–40 let je ideální věk pro nové promýšlení víry, bytí a smyslu? Úvahu kalí jen starší severoizraelský kronikář, který na rozdíl od Davidovcům poplatného kronikáře–autora knih Letopisů–Paralipomenon, popsal v 1. Královské 15, 7–22 tyto sloupy jako 18 loket vysoké a po obvodu mající 12 loket a dokonce traduje i jejich jména… z časového odstupu zkrátka města, armády i sloupy početně rostou a zvětšují se, činy se pak zveličují.

Pětatřicetiletý člověk by už měl mít nějaký ten laskavý odstup a nadhled…

 

Co mi dělá radost jsou má dnešní narozeninové hesla Jednoty bratrské:

Starozákonní verš je výňatek z Izaiáše 53, 5: „Trestání snášel pro náš pokoj! (ČEP) Kázeň pokoje našeho na něj vzložena. (BKr) Pro naše blaho snášel potrestání. (B21) Na něho dolehla kázeň pro náš pokoj!“ Už z uvedených překladů a jejich rozdílů je patrno, že nejde o verš jednoduchý: „מוּסַר שְׁלוֹמֵנוּ עָלָ֔יו – Móſar šlómé-nú ʿálá-jw. – Napomenutí / potrestání pro pokoj_náš na_něm byla!“ Jde o slova 4. písně o trpícím Božím služebníku („ebedské písně“) z Izaiáše kap. 52 a 53. V těchto slovech se jednak promýšlí utrpení každého i konkrétního Božího služebníka, jednak se v nich promýšlí (obětní) zástupnost: to, že viny druhého odnese jiný, že někdo jiný vezme tyhle viny na sebe, že někdo jiný je dobrovolně nese… Varování, výtky, zaslouženou kritiku – vše ústní (a písemné) na naši adresu nese někdo jiný! Důsledky naší špatnosti – obojí jsou činy – odnáší někdo jiný. Někdo se obětuje a sebe-obětuje za nás. Izraelci tato slovo dodnes vztahují kolektivně na sebe – na celý „vyvolený národ“, lid Izraele; kdežto my křesťané / křesťanky tato slova vztahujeme individuálně na Ježíše Krista. Nikdo, kdo trpí, není a nezůstává v utrpení sám… s každým trpícím a v každém trpícím je Bůh, spolu-trpící, sym-patický. I já věřím, že nejsem sám a že jsem svého Spasitele – Ježíše Krista.

Novozákonním heslem pak jsou nádherná slova apoštola Petra, která myšlenku Ježíšovy zástupné oběti předkládají a vyznávají jasně (1. Petrova 2, 25): „ὃς τὰς ἁμαρτίας ἡμῶν αὐτὸς ἀνήνεγκεν ἐν τῷ σώματι αὐτοῦ ἐπὶ τὸ ξύλον, ἵνα ταῖς ἁμαρτίαις ἀπογενόμενοι τῇ δικαιοσύνῃ ζήσωμεν· – Hos tas hamartias hémón autos anéneŋken en tói somati autú epi to xylon, hina taís hamartiais apogenomenoi téi dikaiosynéi zésomen. – A ten [Ježíš Kristus] naše hříchy sám vynesl / přinesl [jako oběť] ve svém těle na dřevo [kříže], abychom, když se ztratíme / zmizíme / odumřeme hříchu / pro hřích, žili spravedlnosti / pro spravedlnost!“ Náš novozákonní verš nese dovětek, často jím však začíná až verš další, který ho spojuje s tím, co následuje v našem heslu starozákonním – právě izaiášovský citát „Jeho rány vás uzdravily!“. Jenže pochopit Kristovu spásnou sebe-oběť lidským rozumem nelze (snad jí trochu porozumět), ta lze pochopit až a jedině vírou.

Narozeninová biblická hesla mě tedy neorientují ke mně – jak by to bylo o narozeninách typické, ale na Ježíše Krista – Středobod mého života a jeho Průsečík s věčností. Vždyť narozeniny nejsou zapíjením (či přepíjením) depresivní nálady z toho, že jsem zase o rok starší a že mi tedy „utekl“ další rok života a zbývá mi jich méně, ale radostnou oslavou, že jsem o rok zkušeností bohatší (ano, i zde je skryt Bůh) a o rok blíže setkání s Kristem.

 

Nebeský Otče, děkuji ti za ten stěhovací, překotný a teď i poněkud smutný pětatřicátý rok mého žití a prosím, ať mi i dál Ježíš Kristus – Světlo života – svítí. Provázej mě dál svatým Duchem po všech těch křivolakých cestách mého života. Smiluj se nade mnou a přikryj svou láskou mé hříchy, a to nejen ty z mládí, vždyť i pro mě zvolil tvůj Syn cestu kříže. Dávej sílu Ducha svatého, abych uměl Krista následovat. Amen.

Zobrazeno 131×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz