2. Královská 6, 24–30: Jeden šílený příběh o kanibalismu

BIBLICKÝ TEXT

₂₄ Potom tomu bylo tak:¹

Tu shromáždil aramejský král Ben-Hadad² celou svou vojenskou hotovost a tak vytáhl, a pak se těsně zformovali okoloⁱ nad Samařím.

₂₅ Tak nastal v Samaří veliké hlad! Podívejme! – zatím byli těsně zformováni okolo nad ním,ⁱⁱ až dokud nebyla oslí hlava za osmdesát stříbrných³ a čtvrtka dížky⁴ holubího trusu⁵ za pět stříbrných⁶.ⁱⁱⁱ

₂₆ Tu se stalo⁷, když se izraelský král procházel na hradbách…^iv Nějaká žena na něj zakřičela o pomoc^v, když říkala:^vi „Zachraň, můj pane – králi!“

₂₇ Nato řekl: „Nezachránil tě Hospodin – z čeho tě zachráním!? Že by čímsi z mlatu nebo něčím z vinného lisu!?⁸“ ₂₈ A pak jí onen král řekl: „Co je ti!?“

Tak to řekla: „Tamta žena mi řekla: ‚Podej svého syna, ať ho dneska sníme^vii – mého syna sníme zítra!‘ ₂₉ A tak jsme si uvařili mého syna – a tak jsme ho jedli! Pak jsem jí následující den řekla: ‚Podej svého syna, ať ho sníme^viii!‘ Načež ale svého syna schovala!“

₃₀ Tu se to stalo⁹, jakmile onen král zaslechl slova té ženy –^ix tak roztrhl své šaty… jenže protože se procházel na hradbách,^x tak ten lid uviděl – podívejme se! – pytlovinu na jeho těle…

KÁZÁNÍ

„Sestry a bratří, přátelé v Kristu!“

V našem starozákonním textu nás na první přečtení jistě zaujme – a mám za to, že nikomu nekřivdím! – šílený hororový příběh o „nouzovém kanibalismu“. My lidé máme „děsivé historky“ o ošklivých zločinech rádi – skoro se chce říci: čím horší, tím lepší. Kriminálky, zejména ty, kde se řeší vraždy, patří k nejsledovanějším televizním televizním seriálům. Mezi nejsledovanější videa na sociálních sítích patří biografie vrahů. Titulky jako „77 nejhorších vrahů“ prodávají časopisy. Připouštím a přiznávám, i já jsem náš příběh vybral kvůli tomu, ovšem nejen kvůli tomu…

Náš text je – jako mnohá jiná biblická vyprávění! – vystavěn na narativech – čtveřici narativů: zvláštních hebrejských vyprávěcích slovesných způsobů, které používá právě (a jen) Hebrejská Bible!, gramaticky totiž jde o zvláštní formu (přítomného či) budoucího času, kterým se vypráví příběh – jakoby minulost, aby se ukázalo, že to, co mi teď zní jako skvělá historka, může být brzy v nějaké podobě přítomno i v mém životě i mou vlastní životní storkou, že se něco podobného může v budoucnu klidně týkat i mě. Tyto narativy znějí na poslech banálně: וַיְהִי – wajhí – „a tu bylo“, „a tu se stalo“: ano, můžeme je číst až jako příslovečné pohádkové bylo nebylo, ale z ničeho nic se mohou „prolomit“ i do našeho životního příběhu: a tohle se mi přihodilo… tak to opravdu bylo…

Příběh líčí situaci, kdy aramejský král Ben Hadad přitáhne na Severní Izrael a oblehne jeho hlavní město Samaří… Válečné konflikty, kde hraje hlavní roli agresor, který se chce na úkor napadeného obohatit: ať už jeho státním územím, anebo produkty jeho hospodářství známe dobře. Válečné konflikty, které agresor vyvolává kvůli tomu, aby alespoň formálně prosadil na území napadeného svou ideologii, známe neméně dobře. O těžkých situacích napadených a obsazovaných států víme alespoň z dějepisu. O zoufalství obránců dlouho obléhaných měst a beznadějnosti jejich situace si umíme alespoň jakž takž obrázek udělat.

Aramejské obležení města Samaří se podařilo, „smyčka byla utažena“ velmi pevně… žádnému zásobovacímu oddílu se průnik nepodařil… a tak válka dopadá také a zvlášť tíživě na civilní obyvatelstvo a nastávají její klasické průvodní jevy: drahota a hlad!

Text až naturalisticky líčí šílenou drahotu a nouzi o jídlo: „oslí hlava“ a „nádobka holubího trusu“… Tohle že se jedlo!? Ano, to se doopravdy jedlo! Hlavy pracovních zvířat, která už nebylo čím krmit, a tak bylo lepší je „utratit“ a sníst, i když jinak by byly považovány za kulticky nečisté i mnohem „lepší“ kousky takového masa; trus – to, co by jindy bylo považováno za „obyčejné hovno“. Tohle ovšem není solidarita postižených, kdy nouzi sdílejí všichni – i když v Samaří tehdá zjevně nouzí trpěli opravdu všichni, ale také snaha na utrpení druhých alespoň nějak vydělat, snaha si těžkou doby alespoň alespoň nějak (vy)kompenzovat. A tak ceny letí strmě nahoru, až do „neskutečných“ výšin a inflace roste o tisíce procent… Ta oslí hlava najednou stojí 80 šekelů – jindy čtyřnásobek ročního platu; to holubí hovno „jenom“ pět šekelů – normálně čtvrtinu ročního příjmu. To žádný normální člověk nemůže dát, na tohle nemůže chudák ani pomyslet, ale tohle už si nemůže dovolit vlastně ani „vyšší střední třída“… Platí ale v téhle situaci ono: „život si za peníze nekoupíš“, „zlata se nenajíš“ či pohádkové motto „sůl nad zlato“… anebo je to všechno o zisku opravdu velkých peněz za opravdu mizerné jídlo; ti, kdo si předtím mohli dovolit osla či holubník – relativně bohatí – se stávají ještě bohatšími, až nepředstavitelně, ale ti, kdo neměli nic, ještě chudšími, až k smrti? Ukazuje se obchodní duch, šikovnost a talent těch, kdo dokážou za takové situace sbírat alespoň trus, protože teď je příhodná chvíle, kdy se na tom dá obrovsky vydělat? Anebo jde o holý život všem, a tak už peníze a platidla pro teď definitivně ztratila hodnotu? Má cenu provozovat obchod tváří v tvář dobyvatelům, kteří mohou do města prorazit, a tím všechny předchozí obchody učinit bezcennými? Kde je sociální stát (i když o tom tehdy nevěděli vlastně nic)!? Kde je filantropie boháčů!?

Šílená drahota… a najednou čteme, že se izraelský král prochází po hradbách. Je to gesto bohatého a „odtrženého“ politika, který v krizovém období pouze potřebuje být vidět, aby neztratil tvář a postavení!? Je to pozice „lídra – opravdového státníka“, který se ukazuje právě až v krizi, kdy svěřený lid dokáže motivovat, vést a směřovat!? Je to „inspekční cesta“ toho, kdo je „vrchním velitelem“ vojska, aby se přesvědčil, jak na tom jeho vojáci i stát opravdu jsou a mohl věci nějak opravdově řešit!? Anebo je to „humanitární cesta (mise)“, kdy jsou vyhledáváni ti, kteří v šílené situaci potřebují nejvíce pomoci!? Nevíme!

Na scéně se najednou objevuje totálně zoufalá žena, který křičí: „Zachraň / spas, můj pane – králi!“ Izraelský král vidí a vnímá nouzi, ale nic dalšího a konkrétnějšího neví… Je ženina prosba autentický přímý požadavek pomoci, kterým se na „svého politika“ obrací přímo, když to jinými běžnějšími cestami nešlo, anebo je to oslovení ad hoc, protože teď je k němu příležitost, jež by se již nemusela naskytnout? Anebo je ženina prosba plané mesiášské očekávání a mesiášská naděje, jež je vkládána do politika, který ji rozhodně nemůže splnit? Ženino volání הוֹשִׁיעָה – hóšíʿa_h – „zachraň / spas!“ se totiž až nápadně podobá novozákonnímu zvolání הוֹשִׁיעָה־נָא – hóšíʿa_h–ná_ə, obohacenému jen o (zdvořilostní) částici „prosím“, které provolávaly davy při Ježíšově tragikomicky triumfálním vjezdu do Jeruzaléma… Očekává se zde reálná pomoc – kterou by stát skýtat měl, je-li k něčemu; anebo se tu očekává pomoc nereálná – již stát nikdy poskytnout nemůže a měl by to přiznávat, je-li k něčemu?

Král mluví nečekaně rozumně: „Tohle je zásah vyšší moci! Přiznávám, tohle nemám v rukou!“ Může ovšem tým politických marketérů připustit, aby z panovnických–politických úst vyšla takováto věta!? Mohou politici připustit, že si nevědí rady, anebo se vždy musejí tvářit, že vědí co a jak (ne)dělat!? Náš biblický král však ukazuje k hodnotám, které přesahují jeho panování! K mnohem širší sféře existence, než je reálná politika, ve které je velmi mnoho fenoménů, nad nimiž politik žádnou moc nemá a ani ji nemůže mít!

Král našeho textu ovšem, zdá se, pomoci chce: je ovšem otazné, jestli to pro svou rádoby poetickou otázku–hádanku: „Něco z mlatu, anebo snad něco z lisu?“ myslí a bere opravdu vážně, anebo říká jen to, co si myslí, že se od něj očekává, že bude říkat, poněvadž je už natolik odtržený, že opravdovou lidskou nouzi nepoznává a je tak spíše jako „slon v porcelánu“ nebo „kůl v plotě“. Anebo je frustrován tím, že pomoci nemůže, rozhodně ne každému? Buď jak buď, králova logická úvaha, že v tomto případě by mohla pomoci potravinová pomoc, je přiléhavá a na místě: jenže prohlížel král realitu nouze některých (tady nejspíše valné většiny) svých poddaných!?

Nyní je král prošen o to, aby zafungoval jako král – aby jako nejvyšší pozemský soudce rozsoudil při! A je mu předložen hororový případ – kanibalismus! „Nouzový kanibalismus“, jaký máme z časů hladomorů a z obležených měst skutečně doložen; situaci, kdy lidé hlady šílí, a přestávají si být spolu-lidmy, situaci, kdy v blízkých přestávají vidět své blízké, kdy se pod tíhou okolností rozhodnou pro šílenou oběť.

Tento soudní proces vzdáleně připomíná soudní proces, který kdysi vedl „nejmoudřejší král“ Šalamoun (viz 1. Královská 3, 16–28) a který se týkal dvou nevěstek–matek, z nichž jedna zalehla – nešťastnou náhodou (?) zabila své dítě, a pak se s druhou ženou soudila o živé dítě, kdo je jeho matka… a král Šalamoun to tehdy vyřešil opravdu Šalamounsky… i druhé dítě bude rozpůleno… a kdo miloval – která žena mohla být matkou!, se tehdy poznalo. Ale jak rozhodnout tady, v tomto odporném případě? Analogicky a jedině logicky… druhou ženu raději ani nevyhledávat, natožpak předvolávat, i když se zřejmě dopustila šíleného zvěrstva.

Bible je zde jiná, například ve srovnání se středověkým – křesťanským či pokřesťanštělým!? – trestním právem. Ani Šalamoun, ani izraelský král teď nedali matku vražedkyni popravit, respektive Bible o jejich dalším osudu pokorně mlčí… Tyto ženy jednaly sice naprosto šíleně, nepochopitelně, sobecky a zle… ale smrt vlastního dítěte je sama o sobě šílená situace. K tomu asi nejde nic dalšího povědět, tedy je dobré umlknout a přát si, aby se takové věci neděli, aby se lidé do takových situací zkrátka nikdy nedostali.

Kde je v takovém šílenství Bůh, kde je Hospodin!? Vždyť náš hororový příběh je okolností takovéto otázky, která má ukázat na intenzitu potřeby si ji tváří v tvář mnohdy kruté realitě klást…

Král emotivně páře své roucho – židovské znamení nejvyššího smutku (šat se dodnes páře třeba ve chvíli, kdy se žid dozví zprávu o smrti svých rodičů). Najednou mohou všichni vidět to, co celou dobu skrýval – pytlovina! Král není „odtržený politik“, ale soucítící spolučlověk; přes „pompu úřadu“ si „v civilu“ zachovává skromnost, v jeho privátní sféře mu šílená situace není ukradená, naopak ji spolu-prožívá. I on si klade otázku po Hospodinu. Ta pytlovina však říká také to, že ještě doufá, ještě neztratil víru ani naději!

Právě tehdy, když se zdá, že už nic nezbývá, je víra nesmírně důležitá – ještě zbývá víra. Víra, co člověka „drží nad vodou“ a chrání před rezignací, co umožňuje vzdor nesmyslu vidět to, co má smysl. Ve chvílích největších krizí mizejí masky, které nosíme, i role, které hrajeme, a zůstává to a jen to základní.

1 Je otázkou, k čemu se tento redakční nadpis váže – neboť se z logiky běhu textu zdá, že předcházející perikopa to nebude ☺.

2 Nejspíš nejde o vl. jméno panovníka (resp. jméno otcovské), ale o panovnický božný titul (= panovník jako potomek božstva), jm. בֶּן־הֲדַד – Ben–Hăδaδ znamená „Syn Hadadův“, přičemž Hadad vylo aramejské božstvo blízké Baalovi. Ve SZ jsou zaznamenáni tři různí Ben-Hadadové.

3 V orig. je elipsa – dosl. jen בִּשְׁמֹנִים כֶּסֶף – bi-š^emoním keſef – „za osmdesát stříbra“, já si při překladu pomáhám tak, že měním látku („stříbro“) na jednotku („stříbrňák“, „stříbrný“, což je také elipsa ☺), ovšem tehdy se stříbro nerazilo na mince (resp. razilo málo), ale odvažovalo na hmotnost. Jednotka na kterou se zde myslí je שֶׁקֶל – šeqel (od kořene–slovesa שׁקל – šql – „vážit / odvažovat (stříbro)“) – „šekel“, jehož hmotnost se ovšem dobově dosti proměňovala: od „lehkého šekelu“ se cca 8 g ↔ „průměrný“ s 12 g ↔ „těžký“ se 17 g ↔ „chrámový“ s až 24 g, zde uvedená hmotnost stříbra je tedy někde mezi 640 g (pro lehký šekel) ↔ 1360 g (pro těžký šekel); tehdejší běžná domácnost si ročně „vystačila“ s 22 šekely, zde je tedy za jediné podřadné jídlo nejvýše na pár dní byl požadován čtyřnásobek ročního objemu financí rodiny!

4 Mé „dížka“ je tlumočení názvu duté sypké míry קַב – qav, které je inspirováno starými českými mírami a našimi překlady ☺, o objemu této jednotky není přesně jasno od 1,2 l po 2 l, myslí se zde tudíž na 0,3 – 0,5 l.

5 Termín poznamenaný massoretskou opravou, dnes čteme: דִּבְיוֹנִים – divjóním, což je látkové označení pro „holubí guáno“, „holubí trus“ ☺, psaní podoba MT ovšem naznačuje pokus o zjemnění této skutečnosti: חֲרֵי־יוֺנִים – ħăré_j–jóním, což by bylo opět látkové pojmenování: „bílé holubí bochníčky“ ☺; někteří vykladači (a překladatelé v poznámkách) se snaží skutečnost (nemístně?) zjemnit tvrzením, že „holubí trus“ byl lidový název pro rostlinu, která se dala v nouzi jíst ☺. Holubího trusu se, jak tvrdí někteří vykladači, mohlo používat namísto soli ☺.

6 Srov. pozn. C! Zde jde cca o 40 – 85 g stříbra, což je asi ¼ ročního objemu financí obyčejné rodiny.

7 Poetické! V orig. jde o anaforu, kdy všechny tři verše (vv. 24, 25 a 26) začínají stejně – narativem וַיְהִי – wa-jhí – „a tu se stalo“, „a tu bylo“.

8 Citlivá, anebo necitlivá králova skoro-hádanka!?

9 Pokračování v anafoře, která je zaznamenána pod pozn. G.

i Mé „těsně se zformovat okolo“ je hendiadys (ev. hendiatris) pro oba homonymní významy kořene–slovesa צור – cwr – jednak: „svírat“, „sevřít“ ↔ „tísnit“, „sužovat“ či „tisknout“, jednak „(z)formovat“.

ii Part. Q → VV časová se zatím.

iii Inf. vazba: časový / podmínkový (s předložkou עַד – ʿaδ – „až k“, „až po“) inf. Q → VV časová / podmínková s až dokud.

iv Part. Q → VV časová s když.

v Hendiadys pro oba významové odstíny kořene–slovesa צעק – cʿaq – „křičet“ ↔ „volat o pomoc“.

vi Uvozovací formule přímé řeči: לֵאמֹר – lé_ə-mor – subst. slovesným: „k řečení“, adj. slovesným: „říkající“, přechodníkem: „říkajíc“ (sg. ♀) / účelový (s předložkou לְ – l^e – „k“, „pro“) inf. Q → vzhledem ke kontextu a k tomu, že jde o formuli: VV časová s když.

vii V orig. konsekutivní impf. (tvar připojená spojkou -וְ – w^e- – „a“), zde však nejde o narativ (!), které má důsledkový význam → v ČJ přání ať; var. účel s aby: „abychom ho snědli“.

viii Viz pozn. 7!

ix Inf. vazba: časový (s předložkou כְּ – k^e – „jako“) inf. Q → VV časová s jakmile.

x Part. Q → VV příčinná s protože.