O Polštáři, symbolech a Boží lásce (Marek 4, 38): takový kázání

O Polštáři, symbolech a Boží lásce (Marek 4, 38): takový kázání

₃₅ Tu jim v onen den, když nastal večer,ⁱ povídá: „Přepravme seⁱⁱ na protější břehⁱⁱⁱ!“ ₃₆ Tak Ho, potom co opustili dav,^iv vzali, jak byl, s sebou na loďku… ale i tak s nimi byly další loďky!

₃₇ Tu nastává obrovská větrná smršť¹ vichru… vlny se vrhali na tu loďku, takže už docházelo k nabírání vody do loďky.^v ₃₈ Ale On byl na zádi, kde spí² na polštáři^vi jako zabitej…^vii tak Ho budí a křísí³ a říkají Mu: „Učiteli! Nezáleží Ti na tom, že směřujeme do záhuby!?“

₃₉ Tak, potom co se postavil,^viii pokáral onen vítr a řekl tomu moři: „Buď zticha – byla ti zacpána ústa a máš být zticha^ix!“ Nato ten vítr polevil a nastalo obrovské utišení!

₄₀ Pak jim řekl: „Cože jste bázlivý – ještě nemáte víru!?

₄₁ To si pište, že se opravdu báli!^x Navzájem si povídali: „Kdo to tedy je, že Ho poslouchají jak vítr, tak moře!?“

(Marek 4, 35–41)

Milé sestry a milí bratří!

Přiznávám se, že z přečteného evangelijního textu mě fascinuje – a bude to poněkud paradoxní – především jedno vlastně okrajové sdělení, jedna dílčí okolnost – detail. Ano, někdy jsme fascinování detaily až „ani les pro dřevo / třísky nevidíme“, někdy však detail nakonec není „pouhým detailem“. Nechci působit jako konspirátor, ale v Bibli – a právě v Bibli! – se v detailu leckdy skrývá mnohem víc: jistě, v detailu „bývá mnohdy skryt ďábel“ (!), ale proč by se v tomto tajemství nemohl skrývat Bůh!?

Teď již k tomu detailu samotnému: v první části v. 38 můžeme číst: „A(le) On – tj. Ježíš – byl na zádi, kde si spí na polštáři… !“ První, co nás má zarazit je pasivita jindy tolik aktivního Ježíše: Ježíš taky musel a potřeboval spát; Ježíš je taky člověk – Ježíš není super-hrdina se super-schopnostmi, co by spát, jíst či vyměšovat nepotřeboval! Inspirujme se touto Ježíšovou pasivitou – je normální si zdřímnout, je normální se pořádně vyspat, je normální dopřát si oddech, je úplně normální „dát si voraz“ nebo jen pauzu – a naopak (!): normální není, když člověk odpočívat neumí, není s to, anebo na odpočinek nemá čas, když „neumím vypnout“. Ježíš mohl klidně spát – i za neklidu, takže i ty můžeš! To druhé, co mě fascinuje více, je zmínka o tom, že Ježíš spal na polštáři. Považme tu provokaci – Ježíš, ten vrcholový asketa, ten náš super-hrdina! – si dovolil vzít na spaní polštář! „Taková rozmařilost, spát s polštářem. Jak mohlo Božího syna něco takového napadnout… ?!“ Zbožní cenzoři, co přece „jen“ vykládají Bibli Biblí přispěchají s okamžitým vysvětlením: „Sestro / bratře, neboj, vždyť to je jako kdysi ve Starým Zákoně, vždyť už tam byl patriarcha Jákob, který se dal na matčinu útěk – a tak byl ‚ten mamánek‘ poprvý sám! – a protože si nevěděl rady, čteme, že si ustlal a „spal na kameni“ – tak se po přece píše v Genesis 28, 11!⁴ A jak se to na tom místě Jákobovi spalo – dokonce i sny se mu zdáli, tak to jistě nebyl spánek úplně nekvalitní! Vždyť tady se mluví o pros-kefalaionu, což může být jakýkoli podhlavník, třeba i ‚pytel bordelu‘, anebo ‚pytel písku – lodní zátěž’… “ Ano, tihle bratří / tyhle sestry mají jistě pravdu a jejich výkladu nelze vytknout nic, snad jen to, že to může být i jinak – a to oni rádi nemají, když je něco nejednoznačného!, poněvadž „Písmo má přece pravdu (!)“ a „Bible vždycky mluví jasně (!)“. Představa o Ježíši asketovi válcuje Ježíše pohodáře! Proč by Ježíš nemohl spát na pohodlným / pohodlnějším polštáři!? „To už ti dogmatika mozek natolik zatemnila, že Ježíše normálního člověka zhola odstranila!?“ Vy na polštář při spaní neužíváte? Vy při odpočinku nemáte rádi něco pod hlavou? A když jste v přírodě a nocujete tam: Nespíte ve spacáku a na karimatce!? A pod hlavu si nic měkkého / něco měkčího nedáváte!?

On je ten Ježíšův polštář vlastně symbol! „A se symboly je dneska problém…“ Ano, žijeme v době sémiotiky (nauka o znacích, neboť symbol je jejich podskupinou), která nám to trochu komplikuje. Klasický pohled této nauky by byl asi takový, že „význam symbolu je dán konsenzem“ – symbol znamená to, na čem se společnost – lidé dohodnou, že to znamená! A dohodneme-li se, že „polštář je symbolem pohodlí“, pak máme s chápáním biblického textu poněkud problém, resp. máme prizma či předpoklad, s nímž k Bibli přistupujeme, a ten může být pravý, ale také lichý. Jsou však možná i jiná pochopení symbolu (!), třeba psychologie mluví o archetypech – „symbolech, jejichž významu rozumíme, aniž bychom se na něm dohodli“ – v tom je cosi univerzálního a sdíleného. A já se domnívám, že náš text míří až někam sem!

Proč ještě máme polštáře!? Proč mají děti plyšové hračky!? Polštář pro nás totiž leckdy není jen „podhlavníkem“ pro lepší spánek – i když jím vždy již je také! –, ale často je nám „tulítkem“, jistě tulítko, tedy věcí, ke které se můžeme při-chýlit, při-tulit či při-vinout, kterou můžeme obejmout nebo vzít do náruče, která nám nahrazuje hřejivou náruč blízkého, která se nám odkazem k takové hřejivé maminkovské / tatínkovské náruči stává! Polštář (či plyšák) jako zvěcnělé ujištění, že je tu někdo, kdo mě má rád a kdo mě chrání! To není ani modla, ani ikona: polštář sám nic neznamená, ale skrze něj je kdosi prociťován / cosi prociťováno; polštář nikoho nezobrazuje (to nakonec ani plyšák, i když má třeba tvar roztomilého a krásného zvířátka). Význam, který přichází od jinud – který věci nedáváme my, který je skrze ni dáván nám.

I Biblisté se shodují, že „na pozadí“ našeho textu „běží“ emoce / pocit, jaký vyjadřuje Žalmista ve 4. Žalmu: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.“ (Ž 4, 9) Ježíšův spánek a Ježíšův polštář shodně a svorně odkazují k Tomu, jehož Ježíš prostřednictvím pobytu na polštáři zažívá – a to přestože je kolem bouře! – k Bohu jakožto milující Mamince / milujícímu Tátovi. K Bohu, u něhož je bezpečno a naděje, i když se „kolem svět rve a plení“, k Bohu, u něhož je vždy možno spočinout a odpočinout si.

Mně ten polštář poví o víře, důvěře a naději více než výklady oněch Ježíšových slov o absenci víry u učedníků! Kéž by naše víra byla takhle jednoduchá a takhle bazální. Amen!

1 Pro to, co tlumočím „větrná smršť“ má řečtina jedno slovo: λαῖλαψ – laílaps.

2 Tvar od slovesa καθεύδειν – kat^heudein – „spát“, jehož se v řeč. používá (stejně jako v ČJ!) také jako metafory pro smrt, což vyjadřuji při překladu za pomoci hendiadys a doplňku.

3 Pokračuje se v obojetné metaforice (srov. pozn. B!), jelikož je použito slovesa ἐγείρειν – egeirein – „vstávat“, „budit“, „probouzet“, až i „vstávat z mrtvých“ (jedno ze dvou hlavních sloves pro vzkříšení v NZ), což tlumočím za pomoci hendiadys.

4 Vskutku! B21 (a ČSP) to takto tlumočí: „Dorazil na jedno místo a zůstal tam přes noc, neboť slunce už zapadlo. Vzal na tom místě jeden z kamenů, položil si ho pod hlavu a ulehl tam ke spánku.“ ČEP to krapet problematizuje (přece jen to mohlo mít ve vidění prof. Biče „kultické pozadí“): „Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl.“

i Part. aor. → VV časová s když.

ii Dosl. διέλθωμεν – dielt^hómen = 1. pl. konj. aor. akt. od slovesa διέρχεσθαι – dierchest^hai – „přicházet“ či „přijít“; „dojít (k někomu)“ či „dorazit (někam)“ × „rozejít se“, až i „rozšířit se“. Konj. aor. → imp., poněvadž řeč. nemá imp. pro 1. os. (pl.), a tak si musí pomoci vybídnutím skrze konj. aor. Var. „Abychom se…“ (účelově), „Co kdybychom se…“ (otázka).

iii Var. „na druhou stranu“, neboť se tak řec. εἰς τὸ πέραν – eis to peran dá rovněž přeložit.

iv Part. aor. → VV časová s potom co.

v Polovětná konstrukce: předpona ὥστε – óste – „takže“ + inf. préz. → VV důsledková s takže; vl. inf. préz. → v ČJ slovesné subst. a konstrukci chápu jako konstrukci s nevyjádřeným slovesem být + ke slovesu doplňuji předmět „voda“, aby byla konstrukce pochopitelná.

vi Termín τὸ προσκεφάλαιον – to pros-kefalaion – „(ten) pod-hlavník“, „(ta) po-duška“

vii Part. préz. → VV místní s kde.

viii Part. aor. → VV časová s potom co.

ix K rozkazu pro 2. sg. je připojeno pf., které tlumočím za pomoci hendiadys, kterým vyjadřuji jednak minulý děj („byla zacpána ústa“) i aktuální stav („máš mlčet“), jednak významové odstíny použitého slovesa.

x Dosl. obrat ἐφοβήθησαν φόβον – efobét^hésan fobon – „strachovali se strachem“, což je – po mém soudě! – hebraismus a „náhrada“ za modus energicus – zesílení v hebr., které se děje skrze etymologikovu figuru = neurčitý tvar (inf.) a určitý tvar téhož slovesa, přičemž nyní tlumočím, jakoby o modus energicus šlo.